Sienna

Noc pokračovala a já dál prostírala stoly pro soukromou akci naplánovanou na dnešní večer. Byl to příjemný oddych od neustálého proudu hostů, kteří přicházeli.

Bylo těžké ignorovat sestřihy nejlepších momentů, kde kapitán Corsairů figuroval jako nejlepší střelec ligy a stával se nováčkem roku.

Fascinuje mě, jak se některým lidem podaří být tak úspěšní. Musí to být miláček města, ta jejich hokejová hvězdička.

Tichce jsem si pro sebe broukala, zatímco jsem se pohybovala po jídelně.

„Servírko,“ zakrákoral pronikavý ženský hlas. „Servírko!“

Na ten signál mi prudce vyletěla hlava vzhůru. „Moc se omlouvám, paní,“ omlouvám se opatrně. „Co pro vás mohu udělat?“

„No, pro začátek, co kdybyste mě skutečně obsloužila,“ kárá mě. „Sedím tu deset minut a snažím se upoutat vaši pozornost!“

Rozhlédla jsem se. Oči ostatních se začínaly stáčet směrem ke mně.

„Jistě, paní,“ vykoktám. „Co si dáte?“

„Potřebuju se napít, ale zdá se, že všichni tady jsou příliš rozptýlení tím šílenstvím venku,“ říká s odfrknutím.

Podívala jsem se na její sklenici. „Jaké víno byste si přála?“

„Vaši nejdražší láhev. A ať je to šupem,“ rozkazuje ostře.

„Ještě něco dalšího?“

„Mám přijít velmi důležitý host. Přineste dvě sklenice,“ zamumlala.

Vykouzlila jsem úsměv. „Hned jsem zpátky s vaším pitím,“ říkám s nucenou veselostí.

Bože, lidé jako ona mě vytáčejí k nepříčetnosti.

Drapnu láhev vína a přinesu dvě sklenice zpět ke stolu. Žena mě sledovala chladnýma očima, když jsem otevřela láhev a nalila jí sklenici.

„Ještě něco—“

Náhlé šplouchnutí voňavého červeného vína do tváře mě okamžitě umlčelo. Celá restaurace ztichla.

„Tak teď už jsem konečně upoutala tvou pozornost?“ zasmála se samolibě. „To máš za to, že jsi neschopná a kazíš nám večer.“

„Vivienne, to stačí,“ řekl naštvaně mužský hlas, který se objevil vedle mě. „To ti není trapné chovat se k jinému člověku takhle?“

„Ach, ale miláčku, je to náš večer. Pronajala jsem tuhle restauraci jen proto, abychom oslavili tvé vítězství,“ našpulila nevinně rty Vivienne. „Můžeme si dělat, co chceme. Že je to tak,“ podívala se na mou jmenovku, „Sienno?“

Muž ztuhl – je to Declan!!

Znovu jsem ztratila veškerou schopnost mluvit. „Já— euh—“

„Vidíš? Je v pohodě,“ ušklíbla se Vivienne. „Běž se radši očistit, zlatíčko, než to udělá skvrny.“

Rychle jsem přikývla, utekla na záchod a zamkla se v kabince. Přinutila jsem se k hlubokým nádechům, což mě vrátilo do muk střední školy. Bylo kruté, jak některé děti dokázaly rozcupovat sebevědomí svých vrstevníků, jako by se nechumelilo.

O několik minut později se mi konečně podařilo se uklidnit a vrátila jsem se na plac.

Můj manažer mě po zjištění té rozepře přeřadil do jiného úseku a zbytek směny proběhl celkem hladce. Aspoň jsem dneska vydělala na dýškách. Možná mi kapsy naplnila lítost celé restaurace. Všem bylo líto té holky, které chrstli víno do obličeje.

Hodím zástěru do koše na špinavé prádlo, popadnu tašku a unaveně si ji hodím přes rameno. Bez jediného slova vyjdu zadním vchodem z restaurace na ulici.

Nějaký idiot se řítil ulicí v nějakém šíleně drahém sportovním autě.

„Počkej!“

Otočila jsem se. Tam, za volantem toho šíleného sportovního auta, seděl jedinečný Declan Vance.

Byl přitažlivý jako vždycky s těma svýma oříškovýma očima a kaštanovými vlasy. Jeho tvář, i když stále mladistvá, dozrála tím nejlepším způsobem. Tváře měl vyrýsované a čelist ostrou a pokrytou strništěm.

Může být tahle noc ještě horší?

„Ty nejsi Sienna Mercerová, že ne?“

Zrychlila jsem krok.

„Jen vteřinku počkej,“ zakřičí rychle. „Já tě znám. Přísahám, že už jsem tě někdy viděl.“

Znovu jsem ho ignorovala.

„Můžu tě aspoň svézt?“ nabídl nadějně.

Právě v tu chvíli mi podpatek boty sklouzl přímo do mříže na chodníku a pode mnou se zlomil. Jak jsem zavrávorala dopředu, slyšela jsem rychlé otevření dveří auta a blížící se spěšné kroky.

Zapomeňte na to. Tahle noc by mohla být mnohem horší.

„Tady,“ říká a jemně mě stabilizuje. „Mám tě.“

Je to šest let a já jsem stále nezapomněla na dotek jeho rukou na svém těle. Každým centimetrem mě prostoupil žár. Částečně to byl vztek. Ale ten zbytek? To byla ta zbývající touha po něm. Té jsem se stále nedokázala zbavit.

I když jsem se snažila na tu noc a tu zkázu, kterou mi přinesla, zapomenout, nemohla jsem si lhát a tvrdit, že se mi to nelíbilo. Byl až příliš dobrý na to, abych v tomhle byla tak sebeklamná.

Ale tentokrát ho nenechám, aby mě dostal. Znovu mě takhle nevyužije.

Rychle ho ze sebe setřesu. „Jsem v pohodě,“ vyštěknu. „Pusť mě.“

Bylo příliš těžké snášet ten pohled, kterým se na mě právě díval, jako by nechápal důvod mé chladné reakce vůči němu. Hruď se mi znovu sevřela.

„Hodně štěstí v příštím zápase,“ zašeptám chraplavě, shodím boty a rozeběhnu se, abych stihla přijíždějící autobus přímo na rohu.

Ještě jednou se ohlédnu přes rameno. Jen tam stál. I z téhle vzdálenosti jsem mu v očích viděla tu bolest.

Ale on mi ublížil jako první. Snažila jsem se necítit se špatně. Nezasloužil si mou laskavost ani odpuštění. Tohle byl jen zlomek toho, co jsem chtěla, aby cítil on.

A pokud na něj ještě někdy narazím, doufám, že budu mnohem lépe připravená ten nůž vrazit hlouběji.

Jak jsem mohla mít takovou smůlu a narazit na něj v tak špatný den? Nebyla jsem připravená mu říct své. Bylo tolik věcí, co bych mu chtěla říct, ale dneska jsem neměla sílu ani začít.

Pořád nejsem připravená otevřít tuhle Pandořinu skříňku. Pořád musím čelit vlastním problémům a obhájit si svou stáž. Pořád se musím stát špičkovou právničkou, o čemž jsem vždycky snila.

Mám toho moc na řešení, než abych se teď trápila Declanem Vancem.

Takže jsem šla domů, ohřála si kelímek ramenu, otevřela láhev vína a snažila se na něj zapomenout. Moc to nefungovalo, ale aspoň jsem se snažila.

To bylo jediné, na čem záleželo.

Že jo?

Ráno se budu muset soustředit na své cíle. Nebudu mít prostor se dál trápit kvůli klukovi, který mi zlomil srdce.