Pohled Kellana

Držím Delaney za ruku, když se blížíme k bráně. Podívám se na ni, usměji se a jemně jí stisknu ruku, když si všimnu, jak je nervózní. Cítím skrz pouto, že je taky velmi nervózní.

„Neboj se, lásko, všechno bude v pořádku.“

řeknu a snažím se ji uklidnit.

Jedeme po dlouhé příjezdové cestě, než vyjedeme z hustého stromoví a v dálce se objeví sídlo. Jak se blížíme, vidím všechnu tu práci, která se tu udělala. Vidím nové domy, které byly postaveny, vidím všechny ty nové květiny lemující cestu, jak se k sídlu blížíme.

Sídlo vůbec nevypadá jako dřív. Vidím nové obložení, novou střechu a novou přístavbu na levé straně. Vypadá to skoro, jako by to zbourali a postavili nové. Všechny ty nové terénní úpravy a květiny podél průčelí. Vlevo je obrovský park s novými prolézačkami pro vlčata.

Zaparkuji před sídlem, vypnu auto a otočím se k Delaney.

„Tak co, má lásko, jsi připravená podívat se na náš nový domov?“

řeknu, chytím ji za ruku, přitáhnu si ji k ústům a políbím ji na hřbet.

Usměje se, než se nakloní a vtiskne mi polibek na rty.

„Ano, dokud bude s tebou, je mi jedno, kde to je.“

řekla a pohlédla mi do očí. Ještě že sedím, protože by se mi asi podlomila kolena.

„Miluju tě, Delaney!“

„Taky tě miluju!“

řekne, než se nakloní dopředu a políbí mě na rty.

Oba se zhluboka nadechneme, než vystoupíme z auta. Rychle obejdu auto a vezmu ji za ruku.

Jakmile vejdeme dovnitř, všichni ztuhnou a podívají se na mě. Rozhlédnu se po všech a všimnu si několika lidí v kuchyni, kteří vařili a teď zamrzli a zjevně vyděšeně na mě hledí. Jsou tu tři omegy, které seděly a jedly, rychle se zvedly od jídla a sklopily hlavy s očima zabodnutýma do podlahy. Těla se jim třesou strachem, protože vědí, že jsem jejich nový Alfa.

Trhalo mi to srdce, když jsem věděl, že se mě bojí a že za to může Brock. Ten tak krutě mučil tyhle chudáky, že si pravděpodobně myslí, že každý Alfa je takový.

Přejdu ke třem omegám, které vypadají, jako by měly každou chvíli začít brečet.

Vsadím se, že si myslí, že budu naštvaný, že jedly.

Kleknu si před ně, nakloním hlavu dolů a zvednu pohled, abych se jim podíval do tváře.

Dívají se na mě zmateně, nevědí, co dělám, ale já se na ně jen usmívám. Věnuji jim ten nejvřelejší úsměv, jaký jen dokážu, což je podle všeho mate ještě víc.

Ale všiml jsem si, že to zabralo, už se netřesou a nevypadají vyděšeně, spíš jsou zmatené a zvědavé.

„Nejsem Brock, nikdy neublížím vám ani nikomu tady. Nemusíte se mě bát, jasné? Vlastně, jestli vám někdo ublíží nebo vám udělá něco špatného či zlého, chci, abyste mi to řekli.“

říkám a cítím, jak za mnou přichází Delaney. Pomalu k ní zvednou zrak a já se ohlédnu přes rameno, abych viděl, jak se na ně usmívá.

„Ahoj, jmenuji se Delaney, jsem Kellanova družka.“

řekne s velmi vřelým úsměvem a tím nejjemnějším hlasem.

Vidím, jak se všechny tři ještě víc uvolní, než se na ni ten uprostřed usměje.

Podívá se na mě a úsměv mu spadne, viděl jsem na něm, že se bojí, že dostane vynadáno za to, že se na ni dívá a usmívá.

Pomalu jsem se postavil, abych je nevyplašil, a stoupnul si za Delaney s rukama na jejích ramenou.

„Můžete se na mě podívat?“

řekl jsem, jelikož všichni zase zírali do podlahy. Pomalu vzhlédnou a jakmile to udělají, usměju se.

„Tohle bude vaše nová Luna, nemusíte se bát na ni podívat nebo se na ni usmát. Jediný případ, kdy budu mít s něčím problém, je, pokud se jí někdo pokusí ublížit.“

řekl jsem a pak jí vtiskl polibek na tvář. To ji přimělo zrudnout a já slyšel toho uprostřed zachichotat se.

Zasmál jsem se a cítil se lépe, že se uvolňují a už nemají strach.

„Proč se rovnou nevrátíte a nedojíte.“ řekl jsem a oni se usmáli, než se rychle posadili a pokračovali v jídle.

Pak jsem vešel do kuchyně, kde personál kuchyně stále stál a díval se na nás, ale tentokrát už nevypadali vyděšeně. Vlastně vypadali šťastně, obzvlášť ta starší paní.

Ta starší paní předstoupí a mírně přede mnou skloní hlavu.

„Dobrý den, pane, jmenuji se Clara, jsem tu hlavní kuchařka.“ řekne a váhá s nataženou rukou. Vypadalo to, jako by chtěla, ale bála se, že na ni začnu křičet.

Usmál jsem se a rychle jí stiskl ruku, než měla šanci ji stáhnout zpět.

„Ahoj Claro, je mi potěšením tě poznat.“

řekl jsem a sledoval, jak se jí úsměv rozšířil po tváři. Rychle se otočila ke dvěma dalším za sebou. „Tohle je Tessa, jedna z mých pomocnic, a tohle je Wyatt, můj druhý pomocník.“ řekla.

„Rád vás oba poznávám!“

řekl jsem s úsměvem a oni se na sebe rychle s úsměvem podívali a pak se otočili zpátky na mě. Jako by nemohli uvěřit, že jsem na ně hodný. Skoro z nich cítím to vzrušení a štěstí, když viděli, že nejsem vůbec jako jejich starý Alfa.

„No, pokud nás omluvíte, půjdu najít svého strýce a podívám se, jestli z něj nevyděsím duši.“ řekl jsem a třel si ruce, zatímco se mi po tváři rozléval uličnický úsměv.

Bohyně, je to 7 měsíců, co jsem si mohl vystřelit ze strýčka. Svého strýce moc miluju, ale zbožňuju, když ho můžu provokovat. Nemůžu si pomoct, tak snadno se nechá naštvat. Přemýšlím, než ucítím, jak mě Delaney plácne přes rameno. Přetrhla mi myšlenku, když mi zrovna hlavou létaly nápady, jak si z něj vystřelit, než odejde.

Moje hlava okamžitě střelí jejím směrem a všimnu si, jak ti tři za ní ztuhli.

„Co, vždyť jsem nic neudělal?“

řekl jsem a třel si rameno, jako by to bolelo. Protáčí nade mnou oči.

„Zatím! Zatím jsi ještě nic neudělal!

Jestli z něj zase uděláš blázna, nechoď za mnou s pláčem, až tě začne honit, protože tentokrát ti rozhodně nepomůžu.“

říká a odchází do kuchyně najít něco k jídlu.

Pokrčil jsem rameny a usmál se na Claru a ty další dva. Sleduji pobavený výraz na tváři Clary, když jí dojde, že Delaney nemá průšvih za to, že mě uhodila, a že chystám na Desmonda nějaký žert.

Vyrazím ke schodům, ale zastavím se a zavolám zpět do kuchyně.

„Hej Claro, nemáš náhodou vteřinové lepidlo?“