Pohled Becketta

Den Kendřiných narozenin

Zasténal jsem, když jsem ze sebe svlékl čtvrtou košili.

Jsem tak hrozně nervózní, musím najít tu pravou košili. Vracím se do skříně a začnu listovat svými košilemi.

Vezmu další tři a vrátím se do ložnice. Obleču si první a okamžitě si ji zase sundám a odhodím na postel.

Vezmu si druhou, pevnou černou na knoflíky. Horní tři knoflíčky nechám rozepnuté, aby mi byla vidět hruď, pak si ohrnu rukávy a vyhrnu si je až k loktům. Vezmu si náhrdelník z bílého zlata a ještě jednou se podívám do zrcadla. Přejedu si rukama po košili a snažím se ujistit, že mám perfektní vlasy.

Zavřu oči, zhluboka se nadechnu a pak vydechnu.

Nemůžu uvěřit, že už je to konečně tady, den, kdy oslaví 18... Den, kdy konečně ucítí pouto druhů, den, kdy doopravdy pozná, že jsem její druh.

Je to už 25 let, co mi bylo 18.

25 let bez družky.

Je to téměř neslýchané být tak dlouho bez družky.

Žil jsem osamělý život, od té doby, co jsem se vzdal hledání své družky. Vážně jsem si myslel, že kvůli zlu, které napáchali můj otec a bratr, jsem byl nějak prokletý a odsouzený k utrpení. Myslel jsem si, že mi družka nebyla dána. Že mě bohyně nějak trestá za jejich přečiny.

Úplně jsem to vzdal, jakmile mi bylo 30. Hledal jsem dlouhá léta. Jezdil jsem po celé zemi a hledal svou družku. Prvních několik let jsem byl neustále mimo město.

V den svých 30. narozenin jsem to vzdal a zamkl se v ložnici. Nevyšel jsem ven celé dny. Dny jsem nejedl.

Navenek jsem dál fungoval jako alfa. Dál jsem se pro svou smečku a svůj lid snažil dělat to nejlepší. Tvrdě jsem dřel, abych napravil všechno, co ten hajzl napáchal.

Ten muž byl takový parchant! Skoro tu smečku a lidi zničil. Zacházel tu s lidmi příšerně. Zvlášť s omegami.

Muž, který měl být mým otcem, se mi hnusil za to, jak se k nim choval. A můj bratr na tom nebyl o nic líp. Pamatuji si, jak se choval k jedné omegě, otci Ellise Vaughna.

Pamatuju si, jak jsem ho u toho přistihl. Ellis uklízel mou ložnici a já se pro něco vrátil, už si nevzpomínám pro co. Ale když jsem vešel do ložnice, měl Ellise na kolenou, držel ho za hlavu a bušil mu do úst. Ellis se dusil a sotva mohl popadnout dech, zatímco mu po tváři stékaly slzy.

Přiběhl jsem a udeřil bratra do obličeje, čímž jsem ho srazil k zemi. Opakovaně jsem do něj bušil znovu a znovu, dokud nepřišel otec a neodtrhl mě od něj. Odtáhl mě do sklepa, kde mě připoutal řetězy a zmlátil.

Oba tvrdili, že jsem moc slabý a moc měkký. Můj otec se ze mě snažil vymlátit tu měkkost, jak tomu rád říkal. Pokaždé, když jsem se zastal nějaké omegy, dostal jsem tohle. Odtáhl mě do sklepa, přikoval mě do řetězů a zmlátil mě.

Ale mně to bylo jedno, nezměnilo to to, jak jsem se cítil. Nezměnilo to fakt, že jsem věděl, že to, co oba dělají, je špatné. A neudělalo to ze mě zbabělce, co by skrýval své pocity.

Pamatuji si, jak jsem jednou sešel do sklepa pro nějakou věc a našel tam Ellise, jak visí na řetězech ze stropu v bezvědomí a krutě zbitý. Podle hlubokých stop po ranách na celém těle jsem poznal, že na něj použil i bič.

Sundal jsem ho a ošetřil mu rány. Právě když jsem končil, vrátil se otec a chytil mě.

Protože mi bylo té omegy tak líto, řekl, že si zasloužím stejné zacházení. Připoutal mě do stejných řetězů a bičoval mě, dokud jsem neupadl do bezvědomí. Nechal mě tam týden.

Na ten týden zamkl Ellise do komory, abychom si nemohli navzájem pomoct. Ellis ani nevěděl, že já jsem ten, kdo mu tehdy pomohl. Byl celou dobu v bezvědomí, dokud ho neodtáhli pryč, když už jsem byl v bezvědomí já.

Ale dokázal jsem to... Napravil jsem všechno, co ti dva zničili. Postaral jsem se o to, aby každý, komu ublížili, byl ošetřen a prohlédnut lékařem. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem si získal důvěru a lásku své smečky.

Moje smečka mě miluje a já miluji je.

Proto i přesto, jak smutný a zdrcený jsem byl, že nemám družku... Nasadil jsem si masku a staral se o svou smečku. Byl jsem přece jejich Alfa. Ne jen někdo bez družky.

Ale když jsem byl sám, byl jsem zoufalý. Byl jsem osamělý, mé srdce bolelo pro družku, kterou jsem neměl.

Všechno se změnilo v den, kdy jsem ji potkal, když jsem poprvé ucítil její krásnou vůni, když jsem se poprvé podíval do očí své družky Kendry.

Ten den jsem slíbil jejímu bratrovi, že nic neřeknu, dokud na to nepřijde sama, že jsem její druh. A přišla, přišla na to, ale z velké části je to moje chyba, že to zjistila, protože jsem podle mě reagoval přehnaně. Ale když jsem slyšel, že je zraněná a v bezvědomí po záchraně hybridů z Brockova zajetí, byl jsem hrůzou bez sebe.

A fakt, že Brock plánoval zabít všechny v té kobce, kde byla, to všechno ještě zhoršil. Jel jsem tam co nejrychleji, zoufale se potřeboval ujistit, že je v pořádku.

Flashback,

Můj vlk a já jsme nervózní a máme strach, že je naše družka zraněná.

Rozrazím přední dveře, zběsile se rozhlížím a vidím všechny stát poblíž kuchyně.

Moje oči okamžitě padnou na ni a rozběhnu se k ní tak rychle, jak jen dokážu. Naberu si ji do náruče, pevně ji držím a zabořím obličej do jejího krku.

Cítím, jak se mi chvěje tělo, jak moc jsem se bál, že jí někdo ublíží, jak moc jsem se bál, že ji ztratím.

Zhluboka se nadechnu nosem s obličejem zabořeným do jejího krku, nasávám její vůni. Udělám to několikrát, zhluboka nasávám její vůni a snažím se uklidnit. Snažím se sám sobě dokázat, že je v pořádku.

S ní v náruči slyším hlasy všech kolem sebe, ale nedokážu rozeznat, co říkají. Slyším jen ji, slyším její srdeční tep, cítím její vůni. Je v pořádku, je naživu.

Ucítil jsem, jak mi poklepala na rameno. „Ehm, co se děje?“ Neodpověděl jsem, jen jsem se obličejem ještě víc zabořil do jejího krku a ještě jednou se jí zhluboka nadechl. Cítil jsem, že se mi tělo stále chvěje, ona to zřejmě vycítila a vnímala to taky. Pomalu mě objala rukama a já se konečně uvolnil.

„Měl jsem takový strach... myslel jsem, že se ti něco stalo.“

řekl jsem s obličejem stále v jejím krku.

„Jsem v pořádku.“

řekla svým sladkým andělským hlasem.

„Jsem v pořádku, ale... Můžeš mě už položit?"

Řekla a já ji pomalu položil a pustil ji ze sevření.

Udělala krok zpět a podívala se na mě, jako by se snažila zjistit, o co mi jde. Sledoval jsem, jak na mě přimhouřila oči a zadívala se mi do tváře. Skoro jsem viděl, jak jí to v hlavě šrotuje, když tam stála a dívala se na mě.

Začal jsem být trochu nervózní, když jsem pohlédl vedle a uviděl velmi naštvaný výraz na Vaughnově tváři. Vypadal, jako by mi chtěl urvat hlavu.

Podíval jsem se zpátky na ni, zrovna včas, abych viděl, jak se jí rozšířily oči, než se otočila a pohlédla na svého bratra. Zírala na něj s pootevřenými ústy.

Jeji hlava se rychle otočila zpět ke mně a podívala se na mě se stejným výrazem, načež udělala pár kroků dozadu.

„To si děláš prdel!... To si snad děláš legraci!“

řekla, než udělala další krok zpět a znovu se podívala na Vaughna.

Cítil jsem, jak se mi sevřela hruď a zlomilo srdce, když to řekla.

Očividně na to právě přišla. Uvědomila si, že jsem její druh. A soudě podle jejích slov z toho očividně nemá radost a je zklamaná, že jsem její druh.

Sleduji, jak se otáčí a znovu se na mě podívá. Na tváři má pořád ten samý šokovaný výraz, doprovázený ještě něčím dalším - hněvem.

Ani nevím, jestli mě už může odmítnout, ale vidím, že to jasně chce udělat. Nejsem si jistý, jak to funguje, jestli musí počkat do 18, nebo to může udělat hned.

Cítím, jak se mi hruď svírá ještě víc při pomyšlení, že mě odmítne. Spolknu knedlík v krku, zatímco bojuji se slzami, které se mi začínají tvořit.

„Omlouvám se,“ říkám zlomeným hlasem a udělám krok zpět.

„Omlouvám se, odejdu.“ říkám, když cítím, jak mi po tváři stéká slza. Rychle se otočím, nechci, aby ji viděla, a zamířím ke dveřím.

Cítím, že mi padají další slzy, když vycházím ze dveří a sestupuji ze schodů.

Nechce mě, to je to jediné, na co dokážu myslet, a mé srdce mě z té myšlenky tak strašně bolí.

Tak dlouho jsem na ni čekal, jen proto, aby mě nechtěla. Proč je můj život tak zkurvenej! Proč se mi vždycky všechno pokazí? Proč mě všichni nenávidí? Proč nemůžu najít aspoň jednoho člověka, který by mě chtěl?

Přemýšlím, když nastupuji do auta a zavírám dveře. Cítím, jak slzy rychle padají a zrak se mi mlží. Už je nemůžu déle zadržovat, a tak ze sebe dostávám pláč, když zařadím zpátečku.

„POČKEJ!“ slyším ji zakřičet z plných plic, šlápnu na brzdu a podívám se před sebe. Vidím ji stát před mým autem a dívat se na mě. Oba tam chvíli jen tak sedíme a stojíme, ani jeden se nehýbe, načež se pomalu začne blížit k mým dveřím. Zařadím parkování a sedím, nevěda, co dělat.

Sleduji, jak otevírá mé dveře, stojí tam, dívá se na mě a pak ke mně napřáhne ruku.

Chvíli se jí dívám na ruku, než s ní znovu trhne mým směrem, jako by mi dávala najevo, abych ji chytil.

Pomalu zvednu ruku a vložím ji do její. Okamžitě ucítím to teplo a mravenčení, které přeskočilo z její ruky na mou. A z nějakého důvodu je to tentokrát o něco silnější. Pořád ne tak silné, jako to bude, až jí bude 18, ale rozhodně je to silnější.

Slyším, jak se zprudka nadechne, podívám se na ni a vidím, že se dívá na naše ruce. Cítí to?

Nemůže to cítit, ne? Neměla by být schopná to cítit, dokud jí nebude 18.

Její oči pomalu vzhlédnou k mým.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ Řekla a usmála se na mě. Druhou rukou se natáhla a setřela mi slzy z tváře.

„Pojď sem, ty velký trdlo!“

Říká a tahá mě za ruku. Nechám se od ní vytáhnout z auta. Zvedne ruce a omotá mi je kolem krku. Okamžitě u ní roztaju, zabořím obličej do jejího krku a pevně ji obejmu.

„Takže ty jsi můj druh, co?“

Říká, zatímco ji stále objímám.

„Jo.“

Odpovím a můj hlas je trochu ochraptělý od pláče.

„Tak proč jsi odcházel?“

„Já... myslel jsem, že mě nechceš. Vypadala jsi zklamaně. Já... myslel jsem-“

Řekl jsem, ale poslední slova mi utnula.

„No, tak to sis myslel špatně. Byla jsem prostě jen šokovaná. A naštvaná na svého bratra. Byla jsem naštvaná, protože mi to neřekl, i když to věděl.“

Řekla, když se ode mě odtáhla, zvedla ruku a setřela mi slzy i z druhé tváře.

„Jak to, že to můžu cítit? Neměla bych náhodou být schopná to cítit, až mi bude 18?“

Řekla a tím mi potvrdila mou myšlenku, že to dokázala cítit.

„Já, já nevím.“ řekl jsem.

Konec flashbacku

Usmívám se při pomyšlení na ni a otevírám oči. Spokojen s tím, co vidím v zrcadle, pro jistotu si ještě jednou přejedu rukama po košili, než se otočím a odejdu z pokoje.

Skoro seběhnu ze schodů a ignoruju svého Betu, který na mě něco volá. S poskokem se rychle blížím k autu a vydávám se ke Smečce Půlměsíčního Hřbetu, abych viděl svou družku.