Genevieve

Nemůžu dýchat.

Cassian se ve mně pohybuje, pomalu a hluboce, a já se v tom pocitu utápím. Každý jeho příraz vysílá mým tělem spirálu žáru a zaplňuje všechna ta prázdná místa, která v mém nitru dnes vyhloubil zármutek.

Jeho ruce si najdou cestu pod mé stehno a opatrně ho nadzvednou... jemně, jako bych se mohla roztříštit – a pak se znovu natlačí dopředu a naplní mě. Zalapám po dechu, prohnu se v zádech a prsty zabořím do prostěradla, v zoufalé snaze zachytit se něčeho pevného, čehokoli.

Ale je to tak ochromující. Tak opojné.

Měsíční světlo proudící oknem jeho ložnice dopadá na pot na jeho hrudi a na tmavé vlasy přilepené k čelu. Rukama mi svírá stehna a drží mě pevně, zatímco se pod ním rozpadám na kousky.

Tohle je špatně. Tak strašně špatně.

Dnes ráno jsme pochovali své rodiče. Všechny čtyři – moji mámu a tátu, jeho mámu a tátu. Spustili je do země bok po boku, přesně tak, jak by si to přáli. Naši otcové byli nejlepšími přáteli od dětství, alfové sousedních smeček, kteří odmítli dopustit, aby je rozdělovaly hranice území.

Zemřeli společně na dovolené, jejich auto se omotalo kolem stromu na nějaké horské silnici. Moje matka v nemocnici bojovala ještě tři dny, její vlčice se rvala až do úplného konce, ale ani ona nemohla přežít to, co s ní ten náraz udělal.

Pořád mi mozek nebere, jak jsme se ocitli tady. Před chvílí jsme se drželi za ruce u jejich hrobů a sledovali, jak spouštějí jejich těla, a v další vteřině... jsme tady, propletení v náručí toho druhého.

Měla bych truchlit. Měla bych být doma, obklopena bratrem a smečkou, a nechat se jimi konejšit tak, jak se na vlky sluší. Místo toho jsem tady, v Cassianově posteli, a nechávám nejlepšího přítele svého bratra, aby se mě dotýkal, jako by mě vlastnil.

„Genevieve,“ vydechne mi u hrdla a já se k němu přitisknu, zoufale toužící po čemkoli, co zastaví tu bolest. Chtěla jsem ho tak dlouho... roky jsem ho pozorovala přes celou místnost a předstírala, že si nevšímám, jak na mně jeho oči občas spočinou, když si myslí, že se nikdo nedívá.

Znovu do mě vnikne, tentokrát pomaleji, vychutnává si každý okamžik, až zakňučím. Instinktivně se po něm natáhnu, rukama mu obemknu ramena, pak mu vklouznu prsty do vlasů a přitáhnu si ho blíž, prahnoucí po jeho teple... protože on je to jediné, co se v tomto roztříštěném okamžiku zdá skutečné.

Jeho levá ruka si hraje s mým klitorisem a bere mě na místa, kde jsem nikdy nebyla. Chci víc. Potřebuji víc.

Zakloním hlavu, a když mi ze rtů vyklouzne vzdech hlasitější, než jsem zamýšlela, překoná vzdálenost mezi námi a tvrdě mě políbí, čímž ten zvuk pohltí, jako by ho bolelo ho slyšet.

Ten polibek je zoufalý, syrová směs něhy a naléhavosti... tiskne rty na mé, jako by se bál ticha, které se nad námi vznáší.

Znovu zrychlí rytmus, každý příraz mi vyrazí dech z plic, nutí mě lapat po vzduchu v jeho ústech a stírá hranice mezi zármutkem a realitou.

Vím, že bych tu neměla být... hledat útěchu tímto způsobem, ztracená v intimitě, která se zdá být až příliš dobrá na to, aby byla pravdivá.

Ale jsem tu. A nechci, aby přestal. Vím, že po tomhle budeme muset čelit kruté realitě, ale přesto si to chci užít, dokud to trvá.

V jednu chvíli nás převrátí a najednou na něm sedím obkročmo, ruce opřené o jeho hruď, a pohybuji se proti němu, zatímco on mě studuje a očima sleduje každou křivku mého těla.

Jeho ústa putují dolů po mém krku, přes klíční kost, a když vykřiknu, tiše mě utišuje, jeho rty se otírají o mou kůži jako něžné zaklínadlo.

Nakloním se, abych ho znovu políbila, tentokrát pomaleji, i když naše těla tančí spolu. Nevím, jestli pláču, nebo ne... oči mě pálí, přesto je všechno ostatní horké, bolavé, živé.

Prsty se mu zaryjí do ramen, jak mě drží na místě a pohybuje se rychleji, hlouběji, tlačí mě k okraji propasti. Zvuk, který ze mě vyjde, je napůl sten, napůl vzlyk, a on ho znovu pohltí svými ústy, líbá mě, jako bych byla to jediné, co ho drží při smyslech.

Když dosáhnu vrcholu, je to s jeho jménem na rtech a slzami na tvářích. O pár vteřin později mě následuje, obličej zabořený do mého krku, jeho tělo se chvěje proti mému.

Chvíli tam jen tak ležíme, těžce oddychujeme a jeho váha mě tiskne k matraci. Cítím tlukot jeho srdce na své hrudi, cítím směs jeho kolínské a našeho potu.

Moje vlčice přede, spokojená způsobem, jakým nebyla od té doby, co nám zavolali o té nehodě.

Tohle se zdá být správné. Jako návrat domů.

Pak se ale odtáhne a posadí se na kraj postele, zády ke mně. Vzdálenost mezi námi najednou působí jako propast.

„Tohle se už nesmí opakovat,“ řekne drsným hlasem. Chladným.

Srdce se mi zastaví. Věděla jsem, že to přijde, ale nečekala jsem to tak brzy. „Cassiane...“

„Jsi pro mě jako sestra.“ Vstane a natáhne se pro džíny. „Tím jsi pro mě vždycky byla. A vždycky budeš.“

Ta slova dopadnou jako fyzická rána. Sestra. Zná mě odjakživa, sledoval mě vyrůstat, byl u každého mého milníku. Ale nikdy jsem pro něj nebyla sestra. Ne tak, jak se na mě dívá teď, jako na něco, na co potřebuje zapomenout.

„Nezkoušej to,“ zašeptám a přitáhnu si prostěradlo, abych se zakryla. „Neříkej to. Ne po tom, co jsme právě...“

„Po tom, co jsme právě udělali?“ Otočí se ke mně a v jeho očích je nepopiratelná lítost. „Právě jsme udělali největší chybu svého života, Genny. Truchlíme, neuvažujeme racionálně a my...“ Projede si rukou ve vlasech. „Sakra. Tvůj bratr mě zabije.“

„Alaric se to nemusí dozvědět.“

„O to nejde.“ Oblékne si košili, každý jeho pohyb je prudký a naštvaný. „Jde o to, že se to nikdy nemělo stát. Měl jsem tě chránit. Ne tě využít ve chvíli své slabosti.“

„Tak to nebylo...“

„Oba jsme trpěli, pořád trpíme... a to byl důvod, proč jsme udělali takovou hloupost. To je všechno,“ skočí mi do řeči.

Každé slovo pociťuji jako nůž mezi žebry. Chci se hádat, říct mu, že se mýlí, ale pohled na jeho tvář mě zastaví. Už se rozhodl. V jeho mysli jsem jen malá sestra jeho nejlepšího přítele, která se mu v okamžiku slabosti vrhla do náruče.

„Běž se vyspat,“ řekne a zamíří ke dveřím. „Ráno tě odvezu domů.“

„Cassiane, počkej...“

Ale on už je pryč, dveře za ním zaklapnou s konečností, ze které mě bolí v hrudi.

Zírám do stropu, moje vlčice mi v hrudi kňučí. Nechápe, proč nás odmítá, proč utíká, když oba víme, že to, co jsme dnes v noci cítili, bylo skutečné. Ale já už to chápu.

Nestačím mu. Nejsem to, co potřebuje. Nikdy jsem nebyla.

Měla jsem to vědět. Měla jsem vědět, že tohle všechno bylo až moc dobré... až moc zatraceně dokonalé, než aby to byla pravda.

Když jeho prsty sledovaly křivku mé páteře, když šeptal mé jméno jako modlitbu proti mé kůži, měla jsem vědět, že to skončí v troskách.

Ale zármutek dělá s úsudkem hrozné věci a já si dovolila utopit se v iluzi, že... možná... jen možná mě vidí jako ženu, kterou jsem.

Hořce se zasměju.

Jediné, čím jsem pro něj kdy byla, byla Alaricova malá sestřička. Dítě, které potřebuje ochranu. A tím i zůstanu.

Příští den jsem nečekala, až mě odveze. Nejsem malá věc, co potřebuje chránit.

Během následujících tří dnů jsem se rozhodla. Nemůžu tu zůstat, v téhle smečce, v tomhle městě, kde mi každý kout připomíná rodiče, kde musím vídat Cassiana a předstírat, že ta noc nic neznamenala. Nemůžu se dívat na to, jak se ke mně chová jako k cizí, jako k břemenu, které musí vláčet kvůli mému bratrovi.

Rezervuji si letenku do Londýna. Sbalím si kufry. Řeknu Alaricovi, že potřebuji prostor, čas na to, abych zjistila, kdo jsem bez našich rodičů.

Neřeknu mu skutečný důvod, proč utíkám.

Neřeknu mu, že miluji jeho nejlepšího přítele a že mě ta láska zničí, pokud zůstanu.

Některá tajemství jsou příliš nebezpečná na to, aby se vyslovila nahlas, dokonce i před rodinou.

Obzvlášť před rodinou.