O pět let později

Genevieve

Bílé šaty cítím na krku jako řetězy.

Zírám na sebe do zrcadla v nevěstině pokoji, můj odraz se chvěje přes slzy, které odmítám nechat stéct. Žena, která se na mě dívá, je cizinec s propadlými tvářemi, tmavými kruhy pod očima pečlivě zakrytými make-upem a úsměvem, který mi nesahá až do očí.

Šaty, které Silas vybral, na mně visí; jsou mi teď příliš velké po měsících, kdy jsem sotva jedla, kdy jsem chodila jako po špičkách a dělala se menší a menší, až jsem málem zmizela úplně.

„Vypadáš nádherně,“ zašeptá Elara, jedna z omeg smečky, která mi byla přidělena k pomoci s přípravami. Její hlas je jemný, ale zachytím, jak její oči ulpívají na silné vrstvě korektoru kolem mého levého oka a na tom, jak jsou rukávy mých šatů naaranžovány tak, aby skryly modřiny od prstů na mých pažích.

Nádherně. To slovo mi v ústech chutná hořce. Kdy jsem se naposledy cítila nádherná? Kdy jsem se naposledy cítila jinak než vyděšená?

„Děkuji,“ vypravím ze sebe hlasem sotva slyšitelným.

Přes tenké stěny slyším, jak se členové smečky shromažďují v hlavním sále. Jejich vzrušený hovor mi drásá nervy jako brusný papír. Netuší, co vlastně oslavují.

Myslí si, že jsou svědky svazku svého Alfy a jeho vyvolené družky. Nevědí, že sledují pohřeb, smrt toho posledního, co zbylo z ženy, kterou jsem bývala.

Elara mi upravuje závoj, její prsty jsou překvapivě jemné. „Alfa si přál, abys měla rozpuštěné vlasy,“ řekne opatrně. „Prý to lépe rámuje tvůj obličej.“

Samozřejmě že ano. Silas má názor na všechno. Na to, jak se mám oblékat, jak mluvit, jak dýchat. Ta věc s vlasy je ale nová.

Poslední tři roky trval na tom, abych je nosila vyčesané, profesionálně, abych na sebe nepoutala pozornost. Z té změny mi naskakuje husí kůže. Co chce teď? Jaký nový způsob kontroly si našel?

Prsty přejedu po stříbrném náhrdelníku na hrdle – Silasově dnešním „dárku“. Leží mi na kůži těžce, studeně a svíravě. Všechno, co mi dává, má v sobě neviditelné nitky, neviditelné řetězy, které mě k němu každým dnem poutají silněji.

Dveře se otevřou bez zaklepání a on vyplní jejich rám. I po třech letech mi Silas Blackwood stále vyráží dech, ale ne tak jako dřív. Teď je to strach, co mi krade vzduch z plic.

V černém smokingu je ničivě pohledný, tmavé vlasy má dokonale upravené a jeho přítomnost Alfy ovládá celou místnost. Pro všechny ostatní je to dokonalý ženich. Já vím své.

„Dámy, mohly byste nám dopřát chvilku?“ Jeho hlas je jako hladké hedvábí, tón, který používá, když něco chce.

Elara a ostatní pomocnice rychle vyjdou a nechají nás o samotě. Nespouštím oči ze svého odrazu a v zrcadle sleduji, jak se blíží. Zastaví se za mnou, položí mi ruce na ramena a já musím bojovat, abych neucukla.

„Dokonalé,“ zamumlá, jeho dech mě hřeje na uchu. „Vypadáš naprosto dokonale.“

To slovo chutná hořce. Dokonalá pro co? Pro tu show? Pro jeho image? Dokonalá oběť?

Jeho ruce na mých ramenou přitlačí – ne tak, aby udělaly modřiny, naučil se být opatrnější u viditelných stop – ale dost na to, aby ukázal svou moc.

„Vím, že posledních pár týdnů bylo... těžkých. Ale po dnešní noci se všechno změní. Žádné pochyby. Žádné váhání. Budeš moje úplně.“

Úplně. Při tom slově se mi obrací žaludek. Už teď mám pocit, že mizím, kousek po kousku, den za dnem. Co ze mě po dnešní noci zbude?

„Miluji tě,“ řekne a vtiskne mi polibek na temeno hlavy. Ta slova znějí nacvičeně, prázdně. Kdy je naposledy řekl a myslel vážně? Kdy jsem jim naposledy věřila?

„Já tě taky miluji,“ zašeptám zpět, protože to očekává. Ta lež mi v ústech chutná jako měď.

Pustí mě a zkontroluje si hodinky. „Deset minut. Neopozdi se, Genevieve. A nezklam mě.“ Ta hrozba visí ve vzduchu mezi námi, nevyslovená, ale jasná. Přikývnu, protože svému hlasu nedůvěřuji.

Když odejde, klesnu na židli, nohy mám najednou příliš slabé, než aby mě udržely. Deset minut. Deset minut do chvíle, kdy projdu tou uličkou a navždy se k němu připoutám. Deset minut do chvíle, kdy už nebude úniku, nebude naděje, nebude budoucnost, která by nezahrnovala jeho pěsti, jeho vztek a jeho dusivou kontrolu.

Na toaletním stolku mi zavibruje telefon. SMS z neznámého čísla: Dnes na tebe myslím. Zasloužíš si štěstí. - Přítel

Zírám na tu zprávu, srdce mi buší. Kdo to mohl poslat? Už nemám žádné přátele. Silas se o to postaral, pomalu mě izoloval od všech, kteří by mohli vidět pravdu, mohli by klást otázky, mohli by mi nabídnout cestu ven.

Další zavibrování: Jsi silnější, než si myslíš.

Ruce se mi třesou, když zprávy mažu. Jestli je Silas uvidí, jestli si bude myslet, že se s někým bavím za jeho zády... tu myšlenku ani nedokážu dokončit. Naposledy, když si myslel, že před ním „mám tajemství“, jsem si týden nemohla pořádně sednout.

Zaklepání na dveře mě vyleká. „Slečno Vanceová? Je čas.“

Elara vykoukne dovnitř, její úsměv je zářivý a plný očekávání. Za ní slyším, jak začíná hrát svatební pochod. Okamžik, kterého jsem se celé měsíce děsila, je konečně tady.

Postavím se na vratké nohy a urovnám si šaty. Žena, která se na mě dívá ze zrcadla, vypadá jako duch. Možná jím je. Možná jsem zemřela před dvěma měsíci v našem bytě, když jsem krvácela na podlaze v koupelně, a tohle je jen moje mrtvola, která dělá naučené pohyby.

„Připravená?“ zeptá se Elara.

Ne. Nejsem připravená. Na tohle nebudu připravená nikdy.

„Ano,“ zalžu.

Cesta uličkou mi připadá jako chůze pod vodou. Všechno je tlumené, zkreslené, neskutečné. Vidím tváře v davu, členy smečky, kteří se usmívají, přikyvují, někteří pláčou dojetím. Myslí si, že jsou svědky něčeho krásného. Netuší, že sledují ženu kráčející na vlastní popravu.

Silas čeká u oltáře, pohledný a sebevědomý, s úsměvem dokonalým pro kamery. Ale já ten úsměv znám. Vím, co skrývá. Vím, co stojí.

Oddávající zahajuje obřad, jeho hlas se rozléhá sálem, když mluví o posvátných svazcích a věčném závazku. Ta slova se přese mě přelévají jako šum. Myslím jen na to stříbro kolem krku, na modřiny skryté pod make-upem, na dítě, o které jsem přišla, protože jsem nebyla dost silná, abych odešla.

„Silasi, musím ti něco říct...“

Ten den jsem byla tak nadšená, spěchala jsem domů z ordinace s novinou, která měla všechno změnit. Snažili jsme se měsíce a konečně, konečně se to stalo. Byla jsem těhotná. Jen dva týdny, ale těhotná.

Našla jsem ho v obývacím pokoji, slova mi odumřela v hrdle, když jsem ho uviděla. Uviděla je. Jeho sekretářka Vivienne byla ohnutá přes naši kuchyňskou linku, sukni vyhrnutou k pasu, zatímco si ji můj druh – můj domnělý druh – bral zezadu jako říjné zvíře.

Těhotenský test jsem stále svírala v ruce, když si mě všiml. Pozitivní. Dva týdny. Rodina, o které jsme mluvili, budoucnost, kterou jsme plánovali, důvod, proč jsem samu sebe přesvědčila, abych i přes všechno zůstala.

„Genevieve,“ řekl a ani se neobtěžoval z ní vytáhnout. „Jsi doma brzy.“

Vivienne se zasmála, skutečně se zasmála, zatímco si upravovala oblečení. „Ups,“ řekla a vůbec to neznělo omluvně. „Měla bych jít.“

A pak jsme tam byli jen my. Jen já, stojící v naší kuchyni s důkazem naší budoucnosti v rukou, a on, stále poloodhalený, dívající se na mě, jako bych byla obtíž.

„Budeme mít dítě,“ zašeptala jsem a zvedla test. Možná ho to donutí k lítosti. Ale nikdy jsem se nemýlila víc.

Jeho tvář nejdřív zbělela, pak zrudla a pak se v ní objevilo něco mnohem temnějšího. „Lžeš.“

„Nelžu. Mám výsledky testů, fotky z ultrazvuku. Právě jsem přišla od doktora. Budeme mít dítě, Silasi. Budeme rodiče.“ Dívala jsem se na něj, nejistá tím, co vlastně cítím.

Ale byla jsem ochotná přejít to, čeho jsem byla svědkem, kvůli naší rodině. Rodině, kterou jsme se chystali vybudovat. „Chtěla jsem počkat až po večeři, aby to bylo výjimečné,“ dodala jsem tiše.

„Výjimečné?“ Zasmál se, ale nebylo v tom nic veselého.

„Lžeš, protože si myslíš, že mě tím donutíš zůstat. Myslíš si, že mě uvězníš skrze štěně, abych tě neopustil. Myslíš si, že jsem tak hloupý, abych ti na to skočil?“

Jeho slova mi projela srdcem. O čem to mluvil? Myslela jsem, že je třeba opilý. Že to všechno říká, protože pil. Ano.

„Opustil mě? Silasi, o čem to mluvíš? Za dva měsíce se bereme...“ Snažila jsem se s ním domluvit. Přivést ho k rozumu.

„Dva měsíce předstírání, že o tohle vážně stojím. Dva měsíce hraní si na šťastný pár pro smečku. Máš vůbec představu, jak vyčerpávající je předstírat lásku k někomu, jako jsi ty?“

Ta slova mě zasáhla jako rány pěstí. „K někomu, jako jsem já?“

„Slabá. Patetická. Přísavka. Nejsi nic, Genevieve. Jsi nikdo. Jediný důvod, proč si tě beru, je, že se to ode mě očekává, protože Alfa potřebuje družku. Ale nenamlouvej si, že je to proto, že tě miluji.“ Po třech letech je tohle to, co dostanu?

Začal kráčet ke mně a každý můj instinkt křičel, abych utekla. Couvala jsem před ním, ruce se mi instinktivně pohnuly k břichu, abych ho chránila. „Tak to nemyslíš. Jen máš strach z toho dítěte, nebo jsi nervózní.“

„Nemám strach. Mám hnus. Představa, že nosíš mé dítě, mi zvedá žaludek.“

V tu chvíli mě udeřil. Ne do obličeje, naučil se být opatrnější u viditelných modřin. Tentokrát jeho pěst dopadla na má žebra a vyrazila mi všechen vzduch z plic. Zlomila jsem se v pase, lapala po dechu a on mě popadl za vlasy a škubnutím mi zaklonil hlavu, abych se na něj musela dívat.

„Zbav se toho,“ zavrčel. „Je mi jedno jak. Prostě se toho zbav.“

„Ne.“ To slovo vyšlo jako šepot, ale bylo to to nejsilnější, co jsem za poslední měsíce řekla. „Neudělám to.“

Jeho druhá rána směřovala do mého břicha. Třetí dopadla na má záda, když jsem padla k zemi. Čtvrtá znovu na žebra a slyšela jsem, jak v nich něco křuplo.

Moje vlčice vrčela, snažila se dostat na povrch, ale držela jsem ji zpátky vším, co jsem měla. Nechtěla jsem Silase víc rozhněvat. Nemohla jsem. Jen jsem potřebovala ochránit své dítě.

Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se chránit ten drobný život rostoucí ve mně, ale bylo už pozdě. Křeče začaly o hodinu později. Krvácení začalo té noci.

Nemohla jsem chodit, nikdo nebyl nablízku. Přišla jsem o své dítě na podlaze v koupelně, sama, zatímco Silas byl v kanceláři a „pracoval dlouho do noci“. Ten malý shluk buněk, který byl mou nadějí do budoucna, ze mě vyklouzl spolu s mou vírou v lásku, v dobro, v možnost štěstí.

Když přišel domů a našel mě tam, vypadal skutečně šokovaně. „Genevieve? Co se stalo?“

„Zabil jsi naše dítě,“ zašeptala jsem.

Poprvé po měsících vypadal upřímně zkroušeně. „Já nevěděl. Nevěděl jsem, že jsi vážně těhotná. Myslel jsem, že lžeš, že se mnou snažíš manipulovat.“ Měla jsem chuť mu vrazit facku, ale nemohla jsem, ne když jsem nechtěla, aby mi zlomil další dvě žebra.

„Nikdy jsem ti nelhala. Ani jednou.“

Zvedl mě do náruče, odnesl mě do postele a zavolal smečkového lékaře, aby mě prohlédl. Tři dny byl tím mužem, do kterého jsem se zamilovala – jemný, pozorný, zhrozený tím, co udělal.

„Omlouvám se,“ šeptal znovu a znovu. „Tak moc mě to mrzí. Nechtěl jsem, aby se tohle stalo. Miluji tě, Genevieve. Tak moc tě miluji a budu se snažit být lepší. Slibuji, že budu lepší.“

Chtěla jsem mu věřit. Bože, jak moc jsem mu chtěla věřit. Ale sliby jsou jen slova a slova jsou jen vzduch. A vzduch vás před pěstmi neochrání.

„Bereš si ty, Silasi Blackwoode, zde přítomnou ženu za svou zákonitou manželku, abys s ní žil v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?“

„Ano.“ Jeho hlas je silný, sebevědomý. Hlas muže, který nikdy nepochyboval o svém právu vlastnit cokoli, co se mu zachce.

„A bereš si ty, Genevieve Vanceová, zde přítomného muže za svého zákonitého manžela, abys s ním žila v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?“