Tohle se nemůže dít.

Ne teď. Ne po tom všem, z čeho jsem právě unikla. Ne ve chvíli, kdy jsem konečně volná, kdy konečně zase dýchám, kdy si konečně vzpomínám, jaké to je dělat vlastní rozhodnutí.

Ale on tam stojí. Cassian Thorne. Muž, na kterého jsem se dva roky snažila zapomenout. Muž, který mě naučil, že láska může být jemná, dřív než mě Silas naučil, že může být násilná.

*Páni! Pořád je tak k sežrání,* slyším Celeste, svou vlčici.

Pozvednu obočí. Takže ona je pořád tady? Úplně jsem na její existenci zapomněla.

*Není snad k sežrání?* říká tím nejvíc sklíčeným hlasem, jaký jsem od ní kdy slyšela.

*O to teď nejde, musíme se od něj držet dál,* odpovím a zatlačím ji do ústraní.

Pak si dovolím se na něj podívat. Opravdu se na něj podívat. I po pěti letech je Cassian Thorne nepřehlédnutelný. Je vyšší, než si pamatuji, širší v ramenou, jeho tmavé vlasy jsou delší a divočejší než ten upravený střih, který nosíval.

Zraje jako víno. Vypadá, jako by nezestárl ani o jediný den. Vůbec nevypadá jako pětatřicetiletý chlap.

Prohlíží dav, těma tmavýma očima, které jsem kdysi znala lépe než své vlastní, někoho hledá. Mě. Jeho čelist je zatnutější, než si pamatuji, ramena širší, ale pořád je to on. Pořád ten muž, který mě držel, když jsem plakala nad smrtí svých rodičů. Pořád ten muž, který odešel, když jsem ho nejvíc potřebovala.

Měla bys utéct. Schovat se na záchodě, dokud to nevzdá a neodejde. Napsat Alaricovi, že jsi udělala chybu, že na návrat domů přece jen nejsi připravená.

Ale nemůžu se pohnout. Jsem přimrazená na místě, sleduji, jak mě hledá, sleduji ten přesný okamžik, kdy jeho oči najdou ty mé přes celý terminál.

Svět se zastaví.

Všechno se zastaví. Hluk, chaos, neustálý pohyb lidí spěchajících kolem. Na malý okamžik je to jako před pěti lety, je nám zase pětadvacet a on se na mě dívá, jako bych byla jediný člověk na celém světě, na kterém záleží.

Pak se realita s nárazem vrátí.

Začne kráčet ke mně a já mu v očích vidím otázky. Otázky, na které nejsem připravená odpovědět. Otázky o tom, kde jsem byla, co jsem dělala, proč vypadám jako duch té ženy, kterou kdysi znal.

„Genevieve.“ Mé jméno na jeho rtech zní jako modlitba. Jako by si nebyl jistý, jestli jsem skutečná.

„Cassiane.“ Můj hlas zní pevněji, než se cítím. „Nečekala jsem... Alaric...“

„Řekl jsem mu, ať jede se Seraphinou.“ Jeho oči pátrají v mém obličeji, katalogizují každou změnu, každou novou jizvu. „Měl jsem volno, tak jsem se nabídl.“

Samozřejmě že ano. Samozřejmě, po pěti letech ticha se vracím domů takhle. Běžím přímo do náruče muže, který mi zlomil srdce ještě dřív, než jsem vůbec věděla, co je to žal.

„Vypadáš...“ Zarazí se, zavrtí hlavou. „Vypadáš unaveně.“

Unaveně. To je jeden ze způsobů, jak to říct. Vypadám, jako bych prošla válkou. Protože jsem jí prošla. Válkou se sebou samou, se svými volbami, s mužem, který se pokusil vymazat všechno, čím jsem bývala.

„Byl to dlouhý let,“ řeknu, protože je to snazší než pravda.

Přikývne, ale vidím, že mi nevěří. Cassian ve mně vždycky uměl číst jako v otevřené knize. Bývala to jedna z věcí, které jsem na něm nejvíc milovala. Teď mě to děsí.

„Pojď,“ řekne a natáhne se pro můj kufr. „Dostaneme tě domů.“

Domů. To slovo mě zasáhne jako fyzická rána. Už ani nevím, co to znamená. Byt v Londýně nikdy nebyl domovem. Smečkový dům nikdy nebyl domovem. Domov byl... domov byl předtím. Než zemřeli rodiče. Než jsem udělala ta nejhorší rozhodnutí svého života. Než jsem se naučila, že láska má bolet.

Kráčíme k východu v tichu a já cítím, jak po mně vrhá kradmé pohledy. Vnímá, jak ucouvnu, když se někdo dostane příliš blízko. Jak skláním hlavu, jak mám shrbená ramena. Jak jsem se naučila být neviditelná.

Takhle jsem se domů vracet nechtěla. Zlomená, poražená, se staženým ocasem. Chtěla jsem se vrátit triumfálně, úspěšná, s historkami o svém úžasném životě v Londýně. Místo toho utíkám před noční můrou, kterou jsem si sama vytvořila.

Terminál je příliš světlý, příliš hlučný, příliš plný lidí. Každý zvuk mě vyleká. Každý náhlý pohyb mi rozbuší srdce. Nesnáším, že jsem se stala takovým člověkem. Touhle ustrašenou, zlomenou věcí, která se leká vlastního stínu.

Silas mi to udělal. Vzal ženu, kterou jsem bývala, a systematicky ji ničil, kousek po kousku, až zbyla jen tahle prázdná schránka kráčející vedle muže, kterého jsem kdysi milovala.

„Genevieve,“ řekne Cassian tiše, když dojdeme na parkoviště. „Co se ti stalo?“

Otázka, které jsem se děsila. Otázka, na kterou nevím, jak odpovědět, aniž bych se úplně zhroutila.

„Nic,“ zalžu, přesně jako jsem lhala Alaricovi. „Jen... potřebovala jsem se vrátit domů.“

Dlouho se na mě dívá a já vidím ten vnitřní boj v jeho očích. Část z něj chce naléhat, dožadovat se odpovědí. Část z něj mě chce vzít do náruče a říct mi, že všechno bude v pořádku.

Ale neudělá ani jedno. Jen přikývne a zastaví u nablýskané černé motorky.

Motorka. Ne auto.

Chvíli na ni zírám a snažím se to spojit s Cassianem, kterého jsem znala. S mužem, který řídil rozumný sedan a do práce nosil košile s knoflíčky. S mužem, který nikdy neriskoval, nikdy neudělal nic ani vzdáleně nebezpečného.

Ale tenhle Cassian... tenhle Cassian je něco úplně jiného. Je oblečený, jako by vypadl z nějaké nebezpečné fantazie. Černá kožená bunda, která mu dokonale sedí, tmavé džíny obepínající jeho nohy, boty, které vypadají, že by mohly někomu rozdrtit lebku. Vůbec nevypadá jako ten uhlazený kluk, kterého jsem znala. Tahle verze Cassiana je samá ostrá hrana a stín.

Kožená bunda je místy ošoupaná, jako by ji měl roky. Jako by tenhle život žil už dlouho. Boty jsou okopané, džíny vybledlé na těch správných místech. Tohle není kostým. Tohle je on.

Je na něm také něco jiného, tvrdost kolem očí, napětí v postoji, které tam dřív nebylo. A vyzařuje z něj teď něco nebezpečného, něco, kvůli čemu mu ostatní lidé v davu raději ustupují z cesty.

Chci se ho zeptat, kdy začal jezdit. Kdy vyměnil svůj rozumný sedan za něco, co křičí rebelii. Kdy se rozhodl stát se touto svou verzí, která vypadá, že by mohla lámat srdce i kosti se stejnou lehkostí.

Ale neptám se. Nemůžu. Protože klást otázky znamená otevírat dveře, kterými nejsem připravená projít. Protože pokud se začnu ptát na jeho život, on se začne ptát na můj, a tenhle rozhovor teď nezvládnu.

Možná nikdy.

Vytáhne helmu ze zadní části motorky a podá mi ji. „Tady.“

Ruce se mi třesou, když si ji beru. Ne ze strachu z motorky. Z toho, jak se jeho prsty otřely o mé. Z toho, jak se na mě dívá, jako by mi viděl až do duše.

Celé měsíce jsem nebyla takhle blízko žádnému muži. Ne dobrovolně. Ne bez toho, aby následovalo násilí. Moje tělo si pamatuje, jaké to je být dotýkána v hněvu, a každý instinkt ve mně křičí, abych utekla.

Helma je těžší, než jsem čekala. Černá, jako všechno ostatní na něm teď. Otáčím ji v rukou a snažím se přijít na to, jak si ji nasadit, abych nevypadala jako idiot.

Ale tohle je Cassian. Cassian, který na mě nikdy nezvýšil hlas. Cassian, který mě držel, když jsem se rozpadala. Cassian, který tu noc sice odešel, ano, ale který mi nikdy neublížil.

Problém je v tom, že moje tělo už v tom nevidí rozdíl. Moje tělo se naučilo, že muži znamenají bolest, že blízkost vede k násilí, že důvěřovat někomu je nejrychlejší způsob, jak přijít k úrazu.

Nasadím si helmu, vděčná za tu bariéru, kterou mezi námi vytváří. Za to, jak skrývá můj obličej, mé výrazy, slzy, které potlačuji. Za to, jak tlumí okolní svět a všechno díky ní působí vzdáleně a snově.

Přehodí nohu přes motorku s nacvičenou lehkostí a já si uvědomím, že to pro něj není žádná novinka. Jezdí už nějakou dobu. Dost dlouho na to, aby to vypadalo přirozeně. Dost dlouho na to, aby motorka reagovala jako prodloužení jeho těla.

Motor pod námi ožije a ten zvuk vyšle vibrace do celého mého těla. Je to hlasité, silné, živé. Nic jako tiché pohodlí auta. Tohle je syrové, nefiltrované, nebezpečné.

„Genevieve,“ řekne, jeho hlas je tlumený vlastní helmou. „Jsi v pohodě?“

Přikývnu, protože svému hlasu nevěřím. Pak přistoupím k motorce a snažím se přijít na to, jak nasednout, aniž bych ze sebe udělala hlupáka. Aniž bych ucouvla před jeho blízkostí.

Nenabídne mi pomoc. Nějak ví, že tohle musím udělat sama. Potřebuji si dokázat, že stále dokážu fungovat jako normální lidská bytost.

Přehodím nohu a usadím se za něj, tělo ztuhlé napětím. Každý sval ve mně křičí, ať jdu pryč, ať uteču, ať se schovám. Ale nutím se zůstat v klidu. Nutím se dýchat.

Sedadlo je úzké, navržené tak, aby dva lidé byli blízko u sebe. Neexistuje způsob, jak sedět za ním, aniž bych měla hruď přitisknutou k jeho zádům, aniž bych měla stehna těsně u jeho, aniž by moje paže neměly kam jinod jít než kolem jeho pasu.

„Drž se,“ řekne a já i přes helmu slyším v jeho hlase starost.

Mé ruce najdou jeho bundu a sevřou kůži jako záchranné lano. Je pevný, hřejivý, skutečný. Není to vzpomínka. Není to duch z mé minulosti. Kůže je pod mými prsty měkká, ohlazená roky nošení.

Jen Cassian. Veze mě domů.