Pomalu vyjíždí z parkovacího místa a dává mi čas se přizpůsobit. Motorka pod námi přede jako spokojené zvíře a já se neubráním myšlence, jak je to příhodné. Všechno na Cassianovi mi vždycky připomínalo něco divokého, něco jen stěží zkroceného. I teď, po pěti letech odloučení, cítím tu známou energii, která z něj vyzařuje.

*Voní jako domov,* zašeptá moje vlčice v koutku mé mysli, její hlas je hlubokým duněním touhy. *Jako borové lesy a letní bouřky.*

*Ne,* odpovím jí rázně.

*Takhle nesmíme uvažovat. Už ne.*

Ale jakmile vjedeme na dálnici, motorka zrychlí a mně nezbývá než se držet pevněji. Pažemi mu obemknu pas a moje vlčice při tom kontaktu skoro vrní.

Poslední tři roky byla tak tichá, zalezlá hluboko ve mně, kam Silasovy pěsti nemohly dosáhnout. Ale teď, když mi plíce plní Cassianova známá vůně a jeho teplo prosakuje koženou bundou, začíná znovu ožívat.

Svět kolem nás utíká v šmouhách světla a stínu. Motorka je pod námi hlasitá, silná, živá. Tak odlišná od dusivého ticha domu, ze kterého jsem konečně utekla.

Cítím každou vibraci celým tělem, každé naklonění do zatáčky. Ten pocit je opojný, osvobozující způsobem, na který jsem už zapomněla.

Snažím se nemyslet na to, jak blízko mu jsem. Jak mám hruď přitisknutou k jeho zádům, jak cítím pravidelný rytmus jeho dechu, jak moje vlčice prakticky zpívá radostí z toho, že je zase nablízku našemu příteli, někomu, kdo má skoro blízko k rodině.

Snažím se nemyslet na to, jaké by to bylo před pěti lety, kdy dotýkat se ho bylo přirozené, kdy být mu nablízku znamenalo klid, kdy jsem si myslela, že možná – jen možná – by se přátelství mohlo změnit v něco víc.

Teď mi to připadá nebezpečné. Ne kvůli němu, ale kvůli mně. Protože jsem zlomená způsoby, které nedokážu vysvětlit. Protože jsem zapomněla, jaké to je nechat se dotýkat bez násilí. Protože každý instinkt v mém těle křičí, abych utekla, zatímco moje vlčice mě prosí, abych zůstala.

*On by nám nikdy neublížil,* trvá na svém, její hlas je teď silnější. *To víš. Vždycky jsi to věděla.*

Ale v tom je právě ten problém. Jednou už jsem věřila. Věřila jsem Silasovi se vším – se svým srdcem, svým tělem, svou vlčicí. A on tu důvěru využil k tomu, aby nás obě málem zničil. Aby mi vzal to jediné, co by mi přineslo štěstí.

Kvůli té samé důvěře mi nebylo dopřáno ani pochovat své štěně.

Nutím se zůstat v klidu. Nutím se dýchat. Nutím se držet, i když se mi ruce na Cassianově břiše třesou. Světla města se kolem nás míhají, jak kličkujeme v provozu. Noční New York je ze zadního sedadla motorky krásný, samý neon a přísliby. Na okamžik skoro dokážu zapomenout na poslední tři roky. Skoro můžu předstírat, že jsem jen žena na motorce s mužem, který ji kdysi miloval.

*Který ji pořád miluje,* dodá moje vlčice nadějně.

*Přestaň,* varuji ji. *Prostě přestaň.*

*Jako přítel,* dodala.

Chtěla jsem jí odpovědět, ale pak jsme vymetli výmol, já instinktivně sevřela jeho pas a ten pohyb mnou vyslal zášleh paniky. Moje tělo si pamatuje, jak mě někdo popadl, jak mě někdo držel, jak mi někdo ubližoval. Dech se mi zadrhne v hrdle a najednou už nejsem na motorce. Jsem zpátky v tom domě, zpátky v té ložnici, zpátky pod Silasovýma těžkýma rukama, jak mě...

*Dýchej,* přikáže moje vlčice, její hlas prořízne spirálu paniky. *Nejsi tam. Jsi s Cassianem. Jsi v bezpečí.*

Cassian musel cítit mé napětí, protože zpomalí a jeho ruka krátce spočine na mé, tam, kde ji mám přitisknutou k jeho břichu. To gesto je jemné, uklidňující a ve mně se něco zlomí. Jeho dotek nebolí. Ne bere. On prostě... konejší.

Kdysi jsem mu věřila bezvýhradně. Kdysi jsem se v jeho náručí cítila v bezpečí. Kdysi jsem věřila, že láska má působit jako návrat domů. Kdysi, když jsme byli jen Cassian, Alaric a Genevieve, dva dospělí vlci se svou malou vlčí sestřičkou, kteří se učili, co znamená najít svou smečku, své místo na světě.

Teď nevím, jak věřit komukoli. Obzvlášť ne muži, u kterého jsem si kdysi přála, aby byl víc než přítel, než mě opustil, když jsem ho nejvíc potřebovala.

*To není fér,* kárá mě vlčice. *To ty jsi ho i Alarica odstrčila. Pak jsi si místo nich vybrala Silase.*

Moje vlčice měla pravdu, trpěla jsem. Byla jsem příliš mladá na to, abych uvažovala racionálně, a nechala jsem se ovládnout emocemi.

*Protože jsem byla mladá a hloupá,* vyštěknu na ni zpátky. *Protože jsem si myslela, že se potřebuji zahojit bez nich.*

Pak, když jsem potkala Silase, myslela jsem si, že jeho síla alfy znamená bezpečí.

Teď už vím víc. Teď už vím, že skutečná síla není o dominanci nebo kontrole. Je o tom jemném způsobu, jakým Cassian zpomalí motorku, když cítí, že jsem ztuhla. Je o tom, jak pro mě dnes v noci přijel bez otázek, bez souzení, aniž by za to cokoli chtěl.

Cesta mi připadá nekonečná a zároveň hrozně krátká. Příliš brzy vjíždíme na příjezdovou cestu, kterou nepoznávám.

Středně velký dům s upraveným trávníkem a světlem na verandě, které vše zalévá teplou žlutou září. Vypadá to... domácky. Zabydleně. Jako místo, kde si někdo vybudoval život.

*Kde si někdo vybudoval život bez nás,* poznamená vlčice a já v jejím hlase slyším smutek.

Vypne motor a svět najednou utichne, zbude jen zvuk našeho dechu a praskání chladnoucí motorky. I zvuky města tu působí tlumeně, jako by tenhle domeček existoval ve své vlastní klidné bublině.

„Kde to jsme?“ zeptám se a sundám si helmu. Vlasy mám v hrozném stavu, kvůli statické elektřině z helmy mi trčí do všech stran. Pravděpodobně vypadám, jako bych prošla tornádem, což není daleko od pravdy.

„U mě,“ řekne a s plynulou elegancí přehodí nohu přes motorku. Všechno na Cassianovi bylo vždycky elegantní, dokonce i předtím, než se v něm vlk plně probudil. „Říkal jsem si, že k Alaricovi možná nebudeš chtít jít hned. Když tam není.“

Má pravdu. Nechci být sama v prázdném domě svého bratra, obklopena vzpomínkami na život, který jsem kdysi měla. Ale také nevím, jestli zvládnu být tady, v Cassianově prostoru, obklopena důkazy o životě, který si vybudoval beze mě.

„Můžu tě vzít jinam, jestli chceš,“ řekne a vycítí mé zaváhání se stejnou nadpřirozenou schopností, jakou měl vždycky. „Do hotelu, nebo...“

„Ne.“ To slovo vyjde ostřeji, než jsem zamýšlela. „Ne, tohle je... tohle je v pořádku.“

Prohlížím si dům pozorněji a něco mi nesedí. Vypadá to jako dům, který vybírala žena. Truhlíky s květinami pod okny, sladěný zahradní nábytek, zahrada uspořádaná s pečlivým ohledem na barvy a roční období.

Je to prosté místo a já jsem v šoku. Jak to, že bydlí na takovém místě? Je to tu nastrojené a úhledné. Cassian je sice pořádný, ale vím, že tohle prostředí nemá rád. Způsob, jakým je jeho dům zařízen, působí cize oproti Cassianovi, kterého si pamatuji.

*Věci se mění,* řekne vlčice tiše. *Lidé se mění. My jsme se změnily.*

Ale je to jen důkaz, že už nejsme ti samí lidé jako před pěti lety. Nevím, jaký bude Alaric. Změnil se hodně? Teď už má dvě děti, ale já ani jedno z nich neviděla. Dvě malá vlčata, která jsem nikdy nedržela, necítila jejich vůni, nebyla u toho, abych je pomáhala vychovávat.

Všichni se posunuli dál beze mě. Našli si svou půdu pod nohama a daří se im dobře. Mám pocit, že už mě tu nikdo nepotřebuje. Ale co jsem čekala? Pět let jsem byla pryč. Mimo dosah. Sejde z očí, sejde z mysli, jak se říká. Ale nezlobím se, protože jsem si to zavinila sama.

*Přežila jsi,* připomene mi vlčice. *To je to, na čem záleží.*

Když vstoupím do jeho obývacího pokoje, vidím všude fotky. Srdce se mi zastaví, když si na římse krbu všimnu jedné konkrétní fotografie – žena kolem dvaatřiceti let na fotce s Cassianem. Vypadají... tak zamilovaně a šťastně.