Ve věznici na okraji Oakridge vězeňská dozorkyně řekla: „Vězeňkyně 847, Sloane Sinclair. Vaše rodina si vás přišla vyzvednout. Od teď už buďte hodná. Ať už se sem nevracíte.“

Sloane mechanicky převzala krabici s věcmi, kterou jí dozorkyně podala, a lehce přikývla. Poté se podle pokynů převlékla z vězeňské uniformy do šatů, které měla na sobě, když sem přišla.

Šaty s krátkým rukávem ležely ve skladu tři roky. Látka byla vybledlá a obnošená, uprostřed s několika hlubokými záhyby, a na jejím těle teď visely volně.

Sloane si pomyslela: ‚Rodina?‘ Hořce a posměšně se uchechtla.

Před třemi lety se rodina Sinclairových objevila v sirotčinci s testem otcovství a se slzami v očích tvrdili, že je jejich dávno ztracenou dědičkou, a odvezli ji zpět do Oakridge.

Teprve když tam dorazila, Sloane zjistila, že její biologičtí rodiče adoptovali jinou dceru jménem Chloe Sinclair, aby zmírnili bolest ze ztráty té vlastní.

Rodina Sinclairových vychovávala Chloe patnáct let jako princeznu a nedokázali se s ní rozloučit.

Navenek vágně tvrdili, že Sloane byla poslána na vesnici ze zdravotních důvodů, zatímco o Chloe říkali, že je její mladší sestra a stále nejmladší dědička rodiny Sinclairových.

Jenže pak Chloe autem srazila a zabila člověka.

Rodina Sinclairových Sloane vyčinila: „Kdybys netrvala na tom, abychom šli na tvou promoci, nezmeškali bychom Chloino vystoupení. Kvůli tomu byla při řízení nesoustředěná. Je to tvoje chyba. Dlužíš jí to.“

Než Sloane stihla cokoli namítnout, rodina Sinclairových už vyřídila veškeré papírování a šoupla ji do vězení.

Sloane si pomyslela: ‚Jaká rodina mi vlastně zbyla?‘

Vězeňská brána se pomalu otevřela. Dovnitř se vlilo sluneční světlo a Sloane zamžourala proti oslnění. Kousek odtud uviděla muže opírajícího se o auto.

Měl na sobě béžový dlouhý trenčkot, což byl ostrý kontrast k Sloaniným tenkým šatům – jako by patřili do dvou různých světů.

Byl to Julian Sinclair, její biologický druhý bratr. Ten den, kdy ji přivedli zpět k rodině Sinclairových, to byl on, kdo ji vyzvedl, vzal ji do náruče a řekl jí, že teď bude nejhýčkanějším pokladem jejich domácnosti.

Ale později to byl právě Julian, kdo Sloane přitlačil ruku k papíru a donutil ji podepsat přiznání, jen aby ochránil Chloe.

Když Julian viděl, že Sloane stojí bez hnutí, došel k ní a natáhl se pro její tašku. „Pojďme domů.“

Sloane se hořce pousmála. Když šla poprvé do vězení, každý den si představovala, že si pro ni rodina Sinclairových přijde a odveze ji domů.

Ale ve vězení Sloane bili, až zvracela krev, nechali ji hladovět, dokud se nemusela plazit po podlaze, a zavírali ji celou noc na záchodě, kde se třásla zimou.

To všechno vydržela a přečkala tři roky, a ani jednou ji nikdo z rodiny Sinclairových nepřišel navštívit.

Teď Sloane konečně přijala pravdu – že mezi ní a Chloe Sinclairovi vždycky milovali jen Chloe.

Julianova slova „Pojďme domů“ už pro Sloane zjevně nic neznamenala.

Sloane sklopila oči a nenápadně se vyhnula Julianově ruce. Její hlas zněl odtažitě. „Ne, díky. Unesu to sama.“

Julianova ruka zůstala viset ve vzduchu, na několik sekund zamrzla. Sloane, kterou si pamatoval, se dala snadno potěšit. Stačilo, aby na ni byl trochu milý, a ona zapomněla na všechno nepříjemné, říkala mu „Juli“ a sladce se na něj věšela.

Julian si představoval, jak bude plakat a děkovat mu, že ji vyzvedl. Ale tváří v tvář její lhostejnosti ho to zasáhlo jako rána do žaludku – ostře a dusivě.

Koneckonců Sloane byla jeho vlastní sestra. Julian potlačil frustraci a vysvětlil: „Chlo má od té nehody deprese. Má nálady jako na houpačce.

U ní jsme se museli střídat, aby si neublížila. Proto jsme za tebou nejezdili.“

Zatímco mluvil, jako by ho něco napadlo. Řekl: „Až se vrátíme, nezůstávej v hlavním domě. Budeš chvíli bydlet v pokoji chůvy Marthy, pro případ, že by tě Chlo uviděla a zase se psychicky zhroutila.“

Když to Sloane slyšela, přišlo jí to jen ironické. Chloe někoho zabila, a přesto z toho nějak vyšla jako ta, kterou všichni viděli jako oběť.

Celá rodina se střídala v péči o Chloe a byli tím tak pohlceni, že zapomněli na Sloane, svou vlastní krev, která seděla ve vězení. I teď, když se Sloane vracela domů, se pořád báli, aby Chloe nerorušila.

Sloane si pomyslela: ‚O tenhle takzvaný domov už nestojím. Můžou mě dát, kam chtějí – je mi to jedno.‘

Zafoukal vítr. Sloane si třela paže, aby zahnala chlad, a tiše odpověděla: „Jak uznáte za vhodné.“

Kromě toho jednoho pohledu na začátku se na Juliana už nepodívala.

Julian si však náhle vzpomněl, když bylo Sloane dvanáct. Jel ji vyzvednout a ona se mu zavěsila kolem krku a nesměle se zeptala: „Juli, až přijdu domů, budu mít svůj vlastní pokoj?“

Pořád si pamatoval, co jí tehdy řekl. Odpověděl: „Jsi naše všechno. Vždycky budeš mít ten největší a nejhezčí pokoj.“

Ten pokoj byl později dán Chloe. Sloane kvůli tomu tehdy dlouho plakala a dělala scény. Ale teď se zdálo, že už je jí všechno jedno.

Juliana píchlo u srdce, jako by měl v hrudi něco těžkého a dusivého. Zamračil se. „Jestli se ti to nelíbí, tak mi to prostě řekni. Mám i jiné nemovitosti. Můžu tě ubytovat jinde.“

Sloane zavrtěla hlavou. „Není třeba se obtěžovat, pane.“ To „pane“ pramenilo z let, kdy musela ve vězení držet hlavu skloněnou a znát své místo.

V Julianovi však začal vřít vztek. Tížil ho v hrudi, horký a neklidný. „Byla jsi ve vězení jen tři roky, měla jsi se tam fajn. Ale Chlo několikrát málem umřela.

Můžeš si za to sama, že jsi nás táhla na tu pitomou promoci. Chlo měla tu nehodu jen kvůli tobě. Ona si nestěžuje, tak proč se chováš tak povýšeně?

Zapomněla jsi, jaký jsi měla život v sirotčinci? Nechali jsme tě snad pod naší střechou někdy o hladu nebo bez šatů? Nebuď tak nevděčná.

Nebýt toho, že musíš osobně zrušit zasnoubení s dědicem rodiny Harringtonových, myslíš, že bych marnil čas tím, že tě vyzvednu?“

Poté, co to dořekl, se Julian bez váhání otočil a práskl dveřmi od auta. Ani se na Sloane nepodíval, nastartoval motor a odjel, aniž by měl sebemenší úmysl na ni počkat.

Sloane stejně nečekala, že ji někdo vyzvedne, takže ji to nijak zvlášť nezabolelo.

Jen jí to přišlo ironické. Sloane si myslela, že ji Julian přijel vyzvednout z nějakého pocitu pokrevního pouta nebo slušnosti, ale ukázalo se, že tu byl jen proto, aby se ujistil, že zruší zasnoubení s dědicem Harringtonových.

To zasnoubení domluvil Sloanin dědeček Arthur, když byla ještě dítě. Původně bylo určeno pro Chloe. Ale poté, co se Sloane vrátila, Arthur trval na tom, aby Chloe nahradila Sloane jako ta, která je zasnoubená s mladým Harringtonem.

Kvůli tomu všichni Sloane nenáviděli, že Chloe ukradla snoubence. I samotný dědic Harringtonových, Derek Harrington, věřil, že se Sloane mezi něj a Chloe úmyslně vetřela, a opovrhoval jí za to.

Teď byla Sloane někým, kdo si odseděl tři roky ve vězení, zatímco Derek převzal rodinu Harringtonových a pevně ji ovládal. Byl úplně jiná liga než ona.

Sloane si pomyslela: ‚To zasnoubení by se mělo zrušit. Nemám důvod k němu cokoli cítit.‘

Pevněji sevřela tašku v ruce. Uvnitř byl telefon, ale ten byl už dávno vybitý, spolu s trochou drobných, které se jí nechtělo utrácet za dopravu.

Julian řekl Sloane, ať si poradí sama, takže jí nezbývalo než jít pěšky.

Teprve když Sloane došla k úpatí kopce, uvědomila si, že Oakridge už není tím místem, které si pamatovala. Nevěděla, kterým směrem je vila Sinclairových.

Snažila se někoho zeptat, ale jakmile lidé uviděli, jak je oblečená, okamžitě v ní poznali někoho čerstvě propuštěného z věznice nahoře na kopci. Všichni se jí vyhýbali jako moru.

Sloane se cítila ztracená a nevěděla, co dělat, a tak si náhodně vybrala směr a vyrazila.

V tu chvíli u ní pomalu zastavil černý sedan. Zevnitř se ozval chladný, vyrovnaný mužský hlas. „Slečno Sinclairová.“