Černé auto zablokovalo cestu před ní. Okénko se stáhlo a odhalilo polovinu mužovy tváře. Pro Sloane byla ta tvář až příliš známá.

Derekův hlas byl lhostejný. „Tudy se k vile Sinclairových nedostanete. To tam plánujete dojít pěšky?“

Sloane se na něj podívala a nevěděla, co odpovědět. Chtěla se jen dostat dostatečně daleko od vězení, aby si našla odvoz domů.

Derek řekl: „Oakridge se za poslední tři roky hodně změnilo. Pěšky to nezvládnete. Mám cestu kolem vily Sinclairových.“

Sloane to nechápala. Pomyslela si: ‚On mi nabízí odvoz?‘

Chvíli tam omámeně stála. Derek teď vypadal dospěleji a vyrovnaněji, už nebyl tak nezkrotný a arogantní jako před třemi lety. Na vteřinu se Sloane propadla do starých vzpomínek a nevěděla, co odpovědět.

Derekovi však došla trpělivost. S chladným výrazem vystoupil z auta a postavil se před ni. „Nastupte si. Odvezu vás. Jak dlouho tu ještě hodláte stát?“

Jeho slova Sloane umlčela. Nevěděla, proč tu Derek je, a ani to vědět nechtěla. S myšlenkou na svého dědečka Arthura se otočila a nastoupila do auta.

Uvnitř byla neznámá květinová vůně, ze které se Sloane točila hlava. V Derekově autě už dřív seděla. Tehdy v něm vždycky míval bonbony a vždycky to v něm sladce vonělo. Ty bonbony byly pro ni.

Kvůli těm bonbonům Sloane kdysi věřila, že je pro Dereka výjimečná. Kdysi byla šťastná a myslela si, že city mezi nimi jsou vzájemné.

Ale pravdou bylo, že ho jednou na vlastní uši slyšela, jak o ní mluví se svými přáteli s naprostým opovržením.

Derek tehdy řekl: „Jsou to jen levné bonbony. To stačilo, abych si ji omotal kolem prstu. Dal jsem jí je jen proto, že mi jí bylo líto.

To zasnoubení? To byl jen vtip mezi našimi dědečky. Navíc rodina Sinclairových má víc než jednu dědičku.“

Lidé kolem něj s ním souhlasili. V jejich očích byla Chloe, která vyrostla v bohatství, pro Dereka mnohem lepší partií než Sloane. A Sloane pro ně nebyla nic víc než někdo, s kým se Derek baví jen proto, že se nad ní zrovna náhodou smiloval.

Sloane přemýšlela o tom, že dárky, které Derek dával Chloe, se těm bonbonům, které dával jí, vůbec nepodobaly. Teď, když se Sloane ohlédla zpět, bylo jasné, jak moc – nebo jak málo – na ní Derekovi kdy záleželo.

Sloane nikdy nic nechtěla vynucovat, ani zasnoubení, které jí původně patřilo.

Nadnesla zrušení zasnoubení před Arthurem. Arthur ji miloval a myslel si, že jí bylo ublíženo, a chtěl si to s Derekem vyříkat. Zastavila ho a místo toho ho požádala o souhlas.

Arthur souhlasil, ale než mohlo být zasnoubení zrušeno, skončila ve vězení místo Chloe.

Teprve tehdy si Sloane uvědomila, že pro ně nikdy nebyla tak důležitá. Aby byla upřímná, kromě Arthura ji nikdo jiný z rodiny Sinclairových – a ani Derek – nikdy skutečně nepřivítal. Byla jako vetřelec, který narušil jejich dokonalou malou rodinku.

Nikdy to neřekli nahlas, ale vším, co dělali, dávali jasně najevo, že chtějí, aby zmizela. A přitom ona neudělala nic špatného.

Sloane vyrostla v sirotčinci, kde bojovala o přežití. I po adopci žila opatrně.

Kdysi si myslela, že ji její biologičtí rodiče museli opravdu milovat, když vynaložili tolik úsilí, aby ji našli. Ale realita ji tvrdě zasáhla.

Už měli adoptivní dceru, kterou zbožňovali a zahrnovali ji láskou. Sloane taková nebyla – vyrostla v bídě a s ničím.

Dívali se na Sloane spatra, chovali se k ní, jako by k nim nepatřila. Kdyby nebylo pokrevního pouta, vůbec by ji nechtěli.

Tehdy si jen Derek všímal Sloaniny nálady, když jí bylo smutno. Nabízel jí bonbony, aby ji rozveselil. Pro ni byl Derek jako světlo jejího života. Ale to světlo se jí dotklo jen na krátký okamžik.

Tři roky ve vězení stačily na splacení jakéhokoli dluhu, který dlužila Sinclairovým za to, že ji přivedli na tento svět. Pokud jde o tu takzvanou rodinu, tu už nechtěla. A nechtěla ani Dereka.

Auto vjelo k vile Sinclairových. Jakmile zastavilo, přišla k němu dívka v bílých šatech s jasným úsměvem na hezké tváři. „Dereku, co ti tak trvalo? S Julim už na tebe čekáme celou věčnost.“

Julian šel hned za ní a přehodil jí přes ramena kabát.

Chloinin úsměv zamrzl ve chvíli, kdy uviděla Sloane. Oči jí mírně zčervenaly, jako by jí bylo ublíženo.

„Sloane? Proč jsi v Derekově autě?“ zeptal se okamžitě Julian s čelem svraštělým ve zjevném nelibosti.

„Narazil jsem na ni cestou sem. Neposlal jsi někoho, aby ji vyzvedl?“ zeptal se Derek. Jeho slova Juliana umlčela.

Julian si pomyslel: ‚Co mám jako říct? Že jsem tam sice jel, ale nechal jsem ji tam, protože mě naštvala svým přístupem?‘

„Juli na to určitě zapomněl,“ řekla lehce Chloe. „Sloane, proč jsi nám nezavolala? Ještě že na tebe Derek narazil.“

Každému, kdo ji poslouchal, zněla Chloe laskavě a ohleduplně. Sloane si myslela totéž, když se poprvé vrátila k rodině Sinclairových.

Ale poté, co ji Chloe znovu a znovu falešně obviňovala, to konečně viděla jasně. Někteří lidé prostě uměli dobře předstírat laskavost, vždy vypadali jemně a chápavě.

A rodina Sinclairových jí na to pokaždé skočila. Pro ně byla Chloe přesně tou dcerou a sestrou, kterou chtěli.

„Sloane, je tak dobře, že jsi zpátky. Mám velkou radost a máma s tátou a všichni naši bratři taky,“ řekla Chloe se zářivým úsměvem. Julian se na ni podíval s očividnou náklonností v očích.

Sloane nevěděla a bylo jí jedno, jestli je rodina Sinclairových šťastná. Jediný člověk, na kterém jí záleželo, byl Arthur. Věděla, že Arthur bude nadšený, až ji uvidí. V hrudi jí začal narůstat pocit naléhavosti.

„Sloane, Chlo s tebou mluví. Neslyšela jsi ji?“ vyštěkl Julian a zabodl do ní pohled, jako by byla jeho nepřítel.

Chloe si kousla do rtu a zatahala Juliana za rukáv. „Juli, nebuď takový. Sloane mě nikdy neměla ráda. Je normální, že mě ignoruje. Jsem na to zvyklá.“

Julian se ještě víc rozzlobil a zakřičel na Sloane: „Chlo ti nic nedluží.“

Sloane to přišlo prostě směšné. „Ona mi nic nedluží, takže si myslíš, že já dlužím jí?“