Julian se ani na vteřinu nerozmýšlel, než ji odmítl. „Ne. Tohle je příležitost, kterou si Chloe vydobyla sama.“

Poté se otočil k Sloane a lehce se zamračil. „Kdo ti řekl, abys sem chodila? Nesplňuješ požadavky na vzdělání. I kdyby ti tu šanci dali, nezvládla bys to.“

„Už jsi skončil?“ Sloane se s nimi už nechtěla hádat. Protože bylo jasné, že tohle nevyjde, otočila se k odchodu.

Juliana její lhostejnost popudila a vyštěkl: „Co je to za přístup? Ty jsi ta, kdo nemá kvalifikaci – koho jiného z toho chceš vinit?“

Sloane se k němu znovu otočila. Její hlas byl klidný, ale v očích se jí mihl náznak výsměchu. „A jaký přístup bys ode mě chtěl?“

Julianův výraz potemněl. Hlas mu zhrubl hněvem. „Nechovej se, jako by ti svět něco dlužil. Chlo si svůj titul zasloužila tvrdou prací. Kdybys vynaložila aspoň polovinu úsilí co ona, neskončila bys jako –“

Sloanin tichý smích ho přerušil. Jeho pohled ještě víc ztvrdl a zeptal se: „Čemu se směješ?“

Sloane se chladně usmála. „Před třemi lety mě přijali na Stratfordovu univerzitu.“

V místnosti zavládlo ticho. Sloane se dívala Julianovi přímo do očí a její pohled byl plný opovržení.

Julian tvrdil, že se dost nesnažila. Od chvíle, kdy se Sloane vrátila do rodiny Sinclairových, věděla, že s rozmazlovanou a milovanou Chloe nemůže soupeřit. Jediné, co Sloane měla, byly její známky.

Aby na ni byli Sinclairovi pyšní, vrhla se do studia, jako by na tom závisel její život. A nakonec byla přijata na jednu z nejlepších škol – na Stratfordovu univerzitu.

V den, kdy obdržela dopis o přijetí, byla tak nadšená, že jim to chtěla hned říct. A právě v ten den zjistila, že po ní chtějí, aby vzala vinu za Chloe na sebe a šla místo ní do vězení.

Julian tam stál jako přimrazený, ohromený, s výrazem naprosté nevíry ve tváři.

Chloe zaťala zuby a v duchu si říkala: 'Sloane se opravdu dostala na Stratford? To není možné.'

„Sloane, je to pravda? Ale ze Stratfordovy univerzity nám nikdy nevolali. Sloane, neříkám, že lžeš, byla bych taky ráda, kdy ses tam opravdu dostala. Jenom já –“ koktala Chloe celá nesvá.

Julian se probral a otočil se k Sloane, v očích plno podezřívavosti. „Jsi si jistá, že jsi tu nabídku dostala? Sloane, taková věc se dá ověřit. Nemysli si, že mě opiješ rohlíkem.“

Sloane na to byla zvyklá. Bez ohledu na to, co Chloe řekla, Julian jí vždycky věřil. Nejen Julian – všichni v rodině Sinclairových, kromě Arthura.

„Věř si, čemu chceš,“ řekla Sloane. Její tvář byla tak vyrovnaná, že nebylo možné poznat, zda lže.

Julianovy myšlenky se začaly komplikovat. 'Pokud je to pravda, pak jsme Sloane opravdu zničili budoucnost,' pomyslel si.

Když odcházela z prostor pro pohovory, Sloane na okamžik zaváhala, než té osobě poslala zprávu.

Nešlo o to, že by si chtěla stěžovat – byl to on, kdo jí dal tuto adresu, takže ať už to dopadlo jakkoli, potřeboval to vědět.

*****

V tu chvíli přijal v exekutivním apartmá v nejvyšším patře Silas Mercer, asistent generálního ředitele, hovor od svého šéfa. Jeho výraz se změnil. „Rozumím. Přejete si, abych slečně Sloane Sinclairové odhalil vaši totožnost?“

„Není třeba,“ ozval se mužův hluboký, lhostejný hlas.

Těsně před ukončením hovoru Silas slyšel, jak dodal: „Ona na to přijde sama.“

*****

„Slečno Sinclairová?“ Silas vyběhl ven právě včas, aby zastihl Sloane, než opustí budovu. „Slečno Sinclairová, okamžik prosím.“

Tiše si ji prohlížel. 'Tak tohle je ta žena, kvůli které náš obvykle odtažitý generální ředitel tahal za nitky v zákulisí. Je opravdu krásná – ale ta její aura je studená jako led,' pomyslel si.

Silas si nechal své myšlenky pro sebe a na tváři nedal nic znát.

Sloane se podívala na jeho zjevně nucený úsměv s náznakem zmatku v obličeji. „Potřebujete ode mě něco?“

„Vlastně pro vás mám pozici, o které si myslím, že by vám skvěle seděla, slečno Sinclairová. Měla byste zájem to zkusit?“ Silas neztrácel čas a přešel rovnou k věci.

V očích Sloane něco blesklo, když na něm utkvěla pohledem. Z nějakého důvodu pocítil mírný tlak.

„Proč já?“ zeptala se Sloane. Jakmile zazněl její chladný, lhostejný hlas, onen tlak okamžitě zmizel.

Silas v zamyšlení mírně přimhouřil oči, ale zachoval si zdvořilý úsměv. „Slečno Sinclairová, netřeba nad tím příliš přemýšlet. Důvodem jste vy prostě proto, že tak zněl rozkaz.“

Sloane na několik sekund mlčela. Práci opravdu potřebovala – poté, co navštíví Arthura, bude muset rodinu Sinclairových nadobro opustit.

„Dobrá,“ řekla.

Silas splnil svůj úkol. S úsměvem udělal zdvořilé gesto. „Slečno Sinclairová, tudy prosím.“

*****

Když Sloane vycházela z firmy, slunce už zapadalo. Pomalu kráčela k autobusové zastávce a pozorovala sytě rudou záři na obzoru.

Ale po půlhodině čekání na zastávce si konečně uvědomila – autobusy už pravděpodobně přestaly jezdit.

Podívala se na hodinky. Bylo už sedm. Sloane si matně pamatovala cestu zpět k vile Sinclairových. Protože slíbila, že se vrátí, nehodlala své slovo porušit. Pořád ještě neviděla Arthura.

V osm hodin seděl u jídelního stolu ve vile Sinclairových Julian se stále kyselejším výrazem a zíral na prázdnou židli. „Mami, přestaňme už čekat,“ řekl.

„Ne,“ odpověděla Eleanor rázně. V očích se jí zaleskly slzy, když zašeptala: „Sloane se vrátí. Slíbila mi, že tu zůstane.“

„Pak se k tomuto místu musí začít chovat jako k domovu. Mami, jestli se doteď nevrátila, je jasné, že se nikdy vrátit neplánovala. Jen nás tahá za nos.“ Julian soptil, tvář zkřivenou vztekem, cítil se naprosto podvedený.

„Julesi, možná se Sloane nevrací kvůli té práci. Je to všechno moje chyba. Měla jsem tu příležitost přenechat jí. Sloane na mě musí být naštvaná.“ Chloein hlas se při mluvení třásl a skončil přidušeným vzlykem.