Sloane v tichosti dojedla makaróny na talíři, nenechala ani sousto. Už je to dlouho, co jedla tak dobré makaróny.

Na talíři zbyl jen celer. Sloane odložila příbor, vstala a podívala se na ostatní. „Mám hotovo.“

Eleanor spěšně sáhla po jejím talíři. „Vždyť jsi skoro nic nesnědla. Přinesu ti další makaróny.“

„Není třeba. Jdu ven. Vy si nechte chutnat.“ Sloane už nechtěla se Sinclairovými dál točit v kruhu. Otočila se a bez váhání odešla.

„Sloane, říkala jsi, že zůstaneš doma.“ Eleanorin hlas se třásl panikou, skoro jako pláč. Její židle hlasitě zaskřípala o podlahu, jak se pohnula.

Julian vstal a Eleanor podepřel. Podíval se na Sloane, v očích měl vepsanou vinu i nesouhlas.

Sloane se mírně zamračila. Ruce podél těla se jí třásly. Ten zvuk nezvládala. Připomínal jí ty tři měsíce týrání ve vězení.

Potlačila nutkání utéct a sklopila zrak. Její hlas byl klidný. „Vrátím se.“

S tím se Sloane už nezastavila a rychle jim zmizela z dohledu. Poté, co odešla, odložil příbor i Derek.

*****

Sloane vyšla před bránu vily Sinclairových a vytáhla telefon. Otevřela poslední zprávu. Právě přišla nová – byla to adresa s pozváním na pohovor.

Sloane to místo nepoznala. Její prst se na pár sekund zastavil nad obrazovkou. Rozhodla se nejdříve opustit čtvrť s vilami.

Tři roky ve vězení způsobily, že Sloane úplně vypadla z rytmu světa. Trvalo jí čtyřicet minut, než došla z vilové čtvrti k nejbližší autobusové zastávce.

Když nastoupila do autobusu, uvědomila si, že zastávka není blízko té adresy. Zbytek cesty bude muset dojít pěšky.

Sloane se podívala na ulici za oknem. Kolem projelo BMW a její pohled na něm uvízl.

Otevřeným okénkem auta viděla, jak se Julian otáčí, aby promluvil. Vedle něj seděla Chloe a sladce se usmívala.

Sloane odvrátila oči bez jakéhokoli výrazu. Hlášení v autobuse zaznělo právě ve chvíli, kdy je BMW předjíždělo.

„Juli, na co se díváš?“ zeptala se Chloe.

Julian se probral a zavrtěl hlavou. „Na nic.“ Myslel si, že v autobuse zahlédl Sloane.

Sloane trvalo dvě minuty, než se kolemjdoucího zeptala na cestu. Držela hlavu skloněnou a šmátrala v telefonu. Věděla, co je navigace, ale nikdy ji nepoužila. Tohle bylo poprvé.

Po troše zkoušení se jí podařilo zadat cíl. Podle mapy došla k vysoké budově – to bylo ono místo.

Sloane schovala telefon a vešla dovnitř. Dívka na recepci ji zastavila. „Co si přejete? Máte schůzku?“

„Potřebuji schůzku jen na to, abych mohla jít dovnitř? Jdu na pohovor.“ Sloane nečekala, že to bude tak přísné, a říkala si, jestli se tam dnes vůbec dostane.

Recepční si ji změřila pohledem od hlavy k patě a netrpělivě řekla: „Proč jdete na pohovor odpoledne? Výtah je tamhle. Třetí patro.“

Sloane se mírně zamračila, chtěla to vysvětlit. Ale než stačila promluvit, recepční se podívala za ni a náhle změnila tón na veselý a horlivý. „Slečno Dunnová, jdete do práce?“

Sloane se ohlédla, neřekla nic a šla přímo k výtahu. Když dorazila do třetího patra, poslala zprávu: [Jsem tady.]

Rychle našla místnost s cedulí „Místnost pro pohovory“ a zaklepala.

„Dále,“ ozval se hlas zevnitř.

Otevřela dveře. Uvnitř seděl muž a žena.

Oba se na ni podívali a vypadali trochu zmateně. Žena ukázala na židli naproti nim a zeptala se: „Jdete na ten pohovor? Jen chvíli počkejte. Ten, kdo ho vede, tu ještě není.“

Sloane lehce přikývla a tiše seděla a čekala.

Netrvalo dlouho a dveře se znovu otevřely.

„Slečno Dunnová,“ řekli muž i žena sborově.

Sloane se ohlédla. Byla to ta samá krásná žena, kterou viděla dole – ředitelka Veronica Dunnová.

Veronica vypadala otráveně. Prohlédla si Sloane a zeptala se: „Proč se na pohovor dostavujete v tuhle hodinu?“ Než Sloane stačila odpovědět, Veronica na ni vyhrkla: „Jaký máte obor?“

Sloane se zamračila. Než šla do vězení, právě dostala vyrozumění o přijetí na vysokou školu. Nikdy neměla šanci tam nastoupit.

Ale už měla dokončený celý komplet vysokoškolského učiva, včetně pokročilých projektů. Pokud šlo o znalosti, byla víc než kvalifikovaná.

„Na vysokou školu jsem nechodila,“ odpověděla Sloane.

Veronice okamžitě ztvrdly rysy a vyštěkla: „Kdo vám řekl, abyste chodila na pohovor bez vysokoškolského diplomu?“

Sloane otevřela ústa, aby to vysvětlila, ale Veronica ji přerušila: „Tohle není nějaká bezejmenná firma, která nabírá lidi bez vzdělání. Je mi jedno, kdo vás poslal. Tady žádné zkratky neexistují. Vypadněte.“

Sloane se prudce postavila, její oči byly klidné a chladné, když se střetly s těmi Veroničinými. „Za prvé, diplom není jediným důkazem schopností. Za druhé, nemyslím si, že by pro mě vaše firma byla vhodná.“

„Vy—!“ Veronica zvedla ruku, už chtěla znovu křičet, když se dveře opět otevřely.

Ve chvíli, kdy Veronica uviděla, o koho jde, její chování se úplně změnilo. Tvář se jí rozzářila úsměvem. „Pane Sinclair, Chlo, proč jste mi nezavolali? Přišla bych si pro vás dolů.“

Chloe vypadala překvapeně, když uviděla Sloane. „Sloane, co tu děláš? Ty jsi tady na pohovoru? Ale minimální požadavek je magisterský titul a ty jsi na vysokou ani nechodila.“

Jak mluvila, uhnula pohledem a kousla se do rtu. „Juli, Sloane nesplňuje požadavky. Možná bych jí měla přenechat své místo.“