~ Elara ~

„Jsi Elara Vanceová, dcera alfy a luna této smečky,“ zadrhávala se Elara a snažila se o tom přesvědčit sama sebe. „Máš plné právo tu být.“

Elarina štíhlá postava stála před dveřmi pamětní síně. Přestože byla lunou smečky, chybělo jí sebevědomí, aby se tak sama mohla nazývat. Vypadala ustaraně. Její tvář byla bledá a strhaná, nesla nezaměnitelné stopy bezesných nocí a nevyřčeného žalu.

„To zvládneš, Elaro,“ řekla, než konečně vešla dovnitř.

Pamětní síň byla přeplněná, a když si lidé uvnitř všimli Elarčina příchodu, všichni se k ní otočili a jejich znechucené pohledy probodávaly její tělo.

Obyvatelé Sterling Bay se toho dne sešli, aby se zúčastnili smutečního shromáždění za Sybil Corvinovou, nejuznávanější staršinu smečky.

„Proč je tady?“ začali si členové smečky šuškat za Elarčinými zády, aniž by se obtěžovali ztišit hlas.

„Samozřejmě, že je tady. Staršina Sybil byla její největší zastánkyní.“

„No, je to naše luna, ne? Takže by tu měla být, ale když teď staršina Sybil odešla, bude pořád naší lunou?“

„Myslím, že už ne nadlouho. Její dny jsou sečteny.“

„Slyšeli jste to? Sloane je zpátky. Přišla si vzít zpět svůj trůn. Ona by měla být právoplatnou lunou, a ne Elara. Jak by vůbec mohla být dcera našeho nepřítele naší lunou?“

„To všechno kvůli tomu proroctví. Jen tak přišla ke štěstí.“

Když si Elara našla volné místo, ozval se za ní smích. Jakmile se usadila, členové smečky v její blízkosti se přesunuli na jiná sedadla.

Elara si zachovala kamennou tvář, přestože její srdce naplnil neklid. Ano, byla jejich lunou a ano, všichni jí opovrhovali. Na nenávist už byla zvyklá, ale to neznamenalo, že by to bolelo méně.

Dlouhé minuty pozorovala lidi, kteří u rakve vzdávali Sybil hold. Když poodešli, přišla řada na Elaru.

Přejela pohledem po Sybilině bezvládném těle a přijala krutou pravdu. Sybil byla pryč. Srdce se jí svíralo bolestí a po tvářích se jí nezadržitelně řinuly slzy.

Elarčiny ruce se třásly, když se dotkla skleněného víka rakve. Tiše se zeptala: „Ach, Sybil, co si bez tebe počnu? Jak to přežiju? Řekni mi to, prosím. Řekni mi. Jsem za Rykera vdaná rok, ale nic se nezměnilo.“

Z celého úzkého kruhu smečky věřila Elaře jen Sybil Corvinová. Staršina jí byla jako babička. Chránila Elaru před lidmi, kteří jí chtěli ublížit. Kdyby jí nebylo, možná by už byla mrtvá. Sybilin odchod byl proto pro Elaru nesnesitelným břemenem.

„Ach, kdo je to?“

„To je Sloane a alfa Ryker! Moc jim to spolu sluší!“

Elara stále plakala před rakví, když za sebou uslyšela rozruch. Otočila se ke vchodu do síně a spatřila svého manžela.

Jeho přítomnost měla zmírnit její úzkost, ale nestalo se tak. Ryker Blackwood, její manžel už jeden rok, byl místo toho zavěšený do překrásné dámy a ta se jmenovala Sloane.

Sloane.

Jak by mohla Elara zapomenout jméno a tvář osoby, jejíž zarámovaná fotografie stála na pracovním stole jejího manžela?

V jeho srdci byla vždycky Sloane. Ne ona.

Ryker a Elara spolu byli už rok, ale ona si ani jednou nevysloužila čest mít svou fotografii v rámečku, natož aby byla vystavena na jeho pracovním stole.

V tu chvíli Elara ucítila bodavou bolest na hrudi. Nebylo divu, že s ní Ryker neodešel. Její manžel přišel místo toho se Sloane, svou bývalou přítelkyní a pravou láskou.

Ryker vypadal jako vždy nepopiratelně přitažlivě. Pohyboval se s lehkostí, každý jeho krok byl rozvážný a plynulý. Jeho přirozená směs šarmu a autority okamžitě budila respekt a pozornost u všech kolemjdoucích.

Elaře neunikl jemný pohled, který její manžel věnoval Sloane. Poprvé viděla, jak se usmívá náklonností, kterou jí Ryker nikdy neprojevil.

Nejhorší na příchodu Rykera a Sloane bylo to, že za nimi kráčela jeho matka a sestra. Toto gesto odráželo podporu Blackwoodových Rykerovi a Sloane.

Elara nikdy nebyla tou snachou, kterou pro Rykera chtěli, byla to Sloane.

Jak ponižující. Ale co mohla Elara dělat? Od samého začátku neměla Rykerovu lásku.

Přestože z manžela nespustila oči, Ryker jí nevěnoval jediný pohled. Byla pro něj jen letmým stínem, bez jakéhokoli významu pro jeho život. Její pocit bezcennosti se ještě prohloubil, když si uvědomila, že se plně soustředí na Sloane.

Elara odvrátila zrak a snažila se skrýt bolest, která stravovala její srdce. Tiše uvažovala: ‚Možná měli členové smečky pravdu. Mé dny po Rykerově boku jsou sečteny.‘

***

Posedlá neklidem se Elara rozhodla počkat na manžela doma. Bylo už po druhé hodině ranní, když se Ryker vrátil. Jakmile vešel, Elara okamžitě řekla: „Rykere, jsi zpátky.“

Rykera její přítomnost zaskočila. Zamračil se a zeptal se: „Proč jsi ještě vzhůru? Nemáš zítra tu lékařskou misi?“

„Mám, já – já jsem si s tebou jen chtěla promluvit.“ Elara sklopila pohled ke svým rukám, než se znovu podívala na Rykera. Zhluboka se nadechla a zeptala se: „Takže, ty a Sloane jste dnes byli spolu. Chtěla jsem vědět –“

„Chci rozvod. Tohle manželství se vůbec nemělo stát. Staršina Sybil mi v tom už nemůže zabránit,“ řekl Ryker bez chvilky zaváhání.

‚Rozvod.‘ Jeho oznámení zasáhlo Elaru jako tuna cihel a naprosto ji zaskočilo.

Bolelo to. Upřímně to bolelo.

Elara znala své místo. Neměla se do svého manžela zamilovat, ale stalo se. Navzdory veškeré snaze držet své city na uzdě v průběhu roku jen sílily.

Kdo by jí to mohl vyčítat? Kromě výrazných rysů byl Ryker skutečným alfou – silným a odvážným, bránícím svou smečku, jako by na tom závisel jeho život. Vládl s přísnou autoritou, ale hluboce se staral o svůj lid. Tyto vlastnosti byly pro Elaru upřímně obdivuhodné.

Navíc k sobě měli intimně blízko a bylo něco na Rykerových dotecích, co rozpouštělo veškeré její racionální důvody. Byla to, jako by byli propojeni způsoby, které nedokázala popsat.

Elara doufala, že se Ryker jednoho dne povznese nad její identitu a nakonec si ji zamiluje. Nevadilo by jí čekat celou věčnost, pokud by mohla stát po jeho boku jako jeho luna, ale co teď? Jaký osud ji čeká?

„To kvůli Sloane?“ zeptala se tiše.

„Se Sloane to nemá nic společného. Od začátku jsi věděla, že si tě nikdy vzít nechci,“ připomněl jí Ryker.

„Ale Rykere, pamatuj, Sybil říkala –“ namítla Elara v naději, že by ji dávná vize staršiny mohla ještě zachránit.

„Sybil možná něco přehlédla. Rok jsem se řídil jejím doporučením, ale teď to musí skončit. Přiznejme si to. Nemilujeme se,“ řekl Ryker.

Elara nevěděla, kde se v ní vzala odvaha, ale zkrátka musela zkusit své manželství zachránit. Zoufale se zeptala: „Opravdu, Rykere? Nemáš mě alespoň trochu rád, aspoň maličko? Jsem vážně… tak špatná?“