„Ty jedna šťastná mrcho! Tvoje máma si vážně vzala miliardáře z našeho města! Nadobro vypadneš z týhle díry, co?“

Moje nejlepší kamarádka Nyssa zněla trochu zatrpkle. Vyrůstaly jsme spolu ve slumech, dokud mě můj nový bohatý táta nedonutil změnit školu.

„Nezáviď, Nysso. Víš, jak je moje máma krásná,“ řekla jsem se slzami v očích. „Přestupuju na Lunisriver, tak mi piš často.“

Nyssa mě objala, i když předstírala, že se jí nechce. Tajně mi něco vklouzla do ruky.

„Dárek k začátku školního roku,“ řekla. „Nenech nikoho, aby na to přišel. Dávej na sebe pozor.“

Byla to dýka zabalená v látce?!

Usmála jsem se. Jen já jsem znala význam té dýky.

Internátní škola Lunisriver je jednou z nejnedostupnějších škol v zemi. Doufám, že mi Lunisriver pomůže splnit si sen. Chci být první válečnicí.

Toužím mít vlastní postavení a důstojnost. Stát se válečnicí je to jediné, o co můžu bojovat vlastníma rukama. Žádná žena zatím neprošla výcvikovým testem pro válečníky, ale věřím, že já budu první.

V našich slumech bylo nebezpečí na každém kroku. Moje máma dřív domů vodila všelijaké pochybné chlapy. Nenáviděla jsem je. Obtěžovali mě a já se musela už od dětství učit sebeobranu. To jen posílilo mou lásku k válečnickému výcviku. Proto jsem jako dárek k přestupu dostala dýku.

I když teď mám příležitost studovat na Lunisriveru, kdo ví, kdy si to můj nevlastní otec rozmyslí. Musím tuhle šanci využít.

Ohlédnu se k autu a uvidím svého nevlastního bratra Kaelara.

„Připravená?“ zeptá se. Pokrčím rameny. Hádám, že jsem. Jednou přikývne a pak obejde auto z druhé strany.

Není tu klika. Mávnu rukou kolem boku auta a nic se neděje.

Praštím podpatkem boty do kapoty. Řidič za mnou si povzdechne a dveře se samy otevřou. Následuje Kaelarův chechtot zevnitř auta.

„Je to automatika,“ protáhne Kaelar. Poklepe mě na koleno. „Tak jedeme na Lunisriver!“

……

„Průvodce pro první den najdeš tamhle ve studentském centru,“ řekne Kaelar. Pozvedne obočí a jeho úsměv se stane trochu dravějším, skoro vlčím. „Hodně štěstí.“

Protočím panenky. „Dík.“

Prásknu dveřmi od auta a vyrazím do hradu. Uprostřed chodby stojí vysoká blondýna. Sleduju, jak mě její oči přeměřují od bot obalených blátem až po moje vintage tričko s kapelou. Mírně se rozšíří. Zachytím záchvěv na jejím rtu.

„Slečno, jste si jistá, že jste na správném místě?“ zeptá se.

Rozhlédnu se a rozhodím rukama. „Můj bratr říkal, že tohle je studentské centrum.“

Ženě v oku mírně cukne. Natáhne ruku s dokonalou manikúrou. „Vexia,“ řekne. „A vy jste?“

Natáhnu svou vlastní ruku s nehty nalakovanými oprýskaným černým lakem.

„Vespera,“ řeknu se vší falešnou sladkostí, kterou v sobě dokážu vyškrábat.

„Vespera,“ zopakuje po mně hlasem jako javorový sirup šmrncnutý jedem na krysy. „Ty jsi z Grimvale, že? Netušila jsem, že móda je tam tak...“ Znovu si mě prohlédne, pohledem utkví na dírách v mém tričku. „...zajímavá.“

Obličej mi zčervená navzdory veškerému vzteku, který ve mně vře. Pustím její ruku.

„Tak jak ses vlastně ocitla na Lunisriveru?“ pokračuje.

„Můj nevlastní otec mě právě zapsal. Usoudil, že mi to pomůže vypadnout z Grimvale,“ nakloním hlavu. „Alaric Thorne?“

Vexii vyletí obočí nahoru. Její úšklebek se změní ve zlomyslný úsměv. Sakra, tohle jsem nečekala.

„Aha, takže ty jsi dcera Carmely?“ řekne. „Carmela Vanceová. Ta obyčejná pečovatelka o děti boháčů? Řekni mi, nadopovala tvoje máma Alarica drogami? Proto se zbavil své manželky?“

Nakloní hlavu stejným posměšným způsobem, jako jsem to udělala já. „Slyšela jsem, že při rozvodu přišel o většinu majetku. Divím se, že si může dovolit poslat sem dvě děti.“

„To není pravda,“ vyštěknu. „A moje máma Alaricovi nic nedala. On usiloval o ni, a to dávno poté, co se s bývalou paní Thorneovou rozešli. Možná se vzali rychle, ale ujišťuji tě, že jejich vztah je naprosto přirozený.“

„Zajímavé,“ protáhne Vexia. Chybí mi dvě sekundy k tomu, abych jí ty její dokonale bílé fazety vrazila do lebky. Mávne rukou. „No, jsem si jistá, že tvůj otec bude ve městě horkým tématem. Každý miluje drby o miliardáři a jeho zlatokopecké milence.“

Prosmýkne se kolem mě. Její podpatky klapou o podlahu, jak kráčí k hlavním dveřím. Nemůžu si pomoct, vidím rudě. Dýka v kapse mě pálí jako žhavé závaží.

Ale tohle byl Lunisriver. Tohle bylo úplně nové území s novou dynamikou, kterou se musím naučit. Prokřupnu si prsty, otočím se a nasadím ten nejfalešnější úsměv, jakého jsem schopná. Vexia na mě čeká u dveří. Vydám se za ní.

Vodí mě po kampusu a žvaní o věcech, které jsou mi upřímně úplně u prdele. Už se chystám ozvat a říct jí, ať vynechá ty sračky, když vtom projdeme kolem budovy, která se naprosto liší od všech ostatních.

Je to velká pyramida, vypadá to, jako by ji někdo vytrhl z Egypta a plácl doprostřed lesa. Jediné, co jí dodává moderní nádech, je obsidián, ze kterého je postavená. Světlo na něj dopadá a on se mírně třpytí.

„Co je to?“ zeptám se Vexie.

„Ach,“ zasměje se. „To je Valkarská pyramida. Domov bratrů Valkarových.“

„Bratři Valkarovi?“ zopakuji.

Vexia protočí panenky. „Tiberius Valkar vede školu,“ pokračuje. „Kandiduje na příštího Alfa krále. Bratři Valkarovi jsou jeho synové. Jsou čtyři. Jsou neskutečně přitažliví, chytří a vtipní.“

„Zní to, jako by to byli samí vítězové,“ řeknu s kamennou tváří.

„Ti jediní vítězové,“ opraví mě Vexia. Pohne hlavou směrem k pyramidě. „Jsou ty, které si vyberou za své družky.“

Rozhlédnu se kolem pyramidy a vidím tam spoustu žen, jak se tam předvádějí. Některé zpívají, jiné trénují boj. Všechny se zdají, jako by se snažily předvést nějaké představení. Proboha, jedna z těch holek dělá na trávníku provaz a zaklání hlavu, jako by byla v nějakém pornu.

Najednou se ozve pláč. Všechny ženy na dvoře, já i Vexia, se za ním otočíme. Ze zadní části pyramidy vyjde dívka. Další skupina holek k ní okamžitě běží, aby ji utěšily. Vexia předstírá soucit a zavrká.

„Chudinka,“ řekne. „Asi další odmítnutá matka.“

„Matka?“ prudce otočím hlavu k Vexii. „Není nám náhodou pod dvacet?“

Vexia zamručí. „Ano, ano. Vrcholný věk pro páření je dvacet, ale někdy se dějí divné věci,“ řekne. „Včera někdo nechal u vchodu do pyramidy dítě. Holčičku. Nikdo nemůže najít její matku. Bratři Valkarovi jsou tak velkorysí, že ji vzali k sobě do domu. Teď se snaží najít dívku, která by jim ji pomohla vychovat.“

„Vychovat?!“ zalapám po dechu. „Všichni jsme studenti s rozvrhem na plný úvazek. Nikdo nemá čas vychovávat dítě!“

Zdá se, že Lunisriver je ještě komplikovanější, než jsem čekala.