„Takže kdo je ta matka?“

„Cože?“ řekne Vexia přes rameno.

„Toho dítěte, co mají bratři Valkarovi,“ dodám. „Vypadá to, jako by ho tam nějaká naštvaná milenka pohodila z pomsty.“

Vexia se zastaví a otočí se, aby se na mě ušklíbla. „Ona,“ zdůrazní Vexia. Potlačím nutkání protočit panenky. „Má neznámý původ. Nikdo neví, odkud nebo proč se tu vzala. Víme jen, že existuje a že ji adoptoval největší a nejmocnější rod v kampusu. Ani vnitřní kruh bratrů neví nic víc.“

Odfrknu si. „To nemají vlastní přítelkyně, které by se o ni postaraly?“

„Mají,“ protáhne Vexia. „Ale to jim přišlo nevhodné. Takže rozšířili hledání na celou školu.“ Zastaví se a nakloní hlavu, obočí jí vyletí až k blonďatým vlasům. „I když s historií tvojí matky v péči o děti by ses na to možná hodila.“

„Alaric neplatil školné proto, abych dělala chůvu,“ řeknu ostře.

„Jak chceš,“ řekne Vexia. „Bylo sice milé tě tu provázet, ale právě mě čeká můj vlastní pohovor na pozici pečovatelky. Pa-pá.“

Bez jediného dalšího pohledu se otočí na podpatku a vyrazí zpět k té zlověstně vypadající pyramidě a jejímu houfu hysterických žen. Nevěřícně na ni zírám. Tahle škola je plná bláznů! Nedokážu si představit, že bych tu dělala cokoli jiného než studovala, trénovala a snažila se stát ještě lepší kandidátkou na válečnici. Když už o tom mluvím, měla by si obhlédnout tréninkové prostory a podívat se, jak to tu vypadá. Vydám se k budově označené „Bojové centrum“.

Jdu ke dveřím, ale zarazím se, když si uvědomím, že se nemůžu dostat dovnitř. Je tam čtečka karet. Zamračím se, otočím se a chystám se vrátit do studentského centra. Narazím do něčeho širokého a tvrdého a tlumeně vydychnu, jak se můj obličej srazí s tou překážkou.

„Pardon,“ zamumlám a otřu si obličej.

„V pohodě,“ zasměje se ten hlas. Je hluboký a nízko položený a v mém nitru zažehne jakousi jiskru. Prudce otevřu oči.

Přede mnou stojí chlap jako hora. Je neuvěřitelně pohledný, má vlnité hnědé vlasy a nažloutlé oči. Přejede pohledem celou mou postavu a já si okamžitě začnu připadat nesvá v tom ošuntělém tričku, které jsem si ráno oblékla.

„Tebe jsem tu ještě neviděl,“ pokračuje muž. „Prvák?“

„Jo,“ najdu svůj hlas, který se mi zasekl v krku. Mírně pokynu hlavou přes rameno. „Chtěla jsem se podívat na bojové prostory, ale moje průvodkyně mi nedala průkazku. Nemohl byste mě pustit dovnitř?“

Mužovy oči mě znovu přeměří, pohledem utkví na mých prsou a bocích. Jeho pohled je jako blesk a já okamžitě znejistím. Překřížím si ruce na prsou. On se uchechtne.

„Ty chceš jít do bojových prostor?“ řekne. „Neměla by se někdo jako ty spíš zajímat o flirtování s klukama a budování domova?“

„O flirtování nemám zájem,“ vyštěknu. Mám toho jeho povyšování i nesmyslů téhle posrané školy plné zuby. „Jsem tu, abych se stala válečnicí.“

Muž na mě chvíli zírá. Několikrát zamrká, oči upřené do mých, než pozvedne obočí a promluví hlubokým, tichým hlasem.

„Ty chceš být válečnice?“

„Jak jsem právě řekla, ano,“ odpovím.

Podívá se mi přes rameno a pak zpátky na mě. Další prohlídka mého těla, tentokrát se zastaví u mých paží a nohou. Nakonec projde kolem mě a přiloží zápěstí ke čtečce karet.

„Dík,“ zamumlám.

Vejdeme dovnitř. Natáhne ke mně ruku.

„Kavros.“

„Vespera,“ řeknu pomalu. Jeho ruku ignoruju.

„Vespera,“ zopakuje. Stáhne ruku zpět a odkašle si. „To jméno mi zní povědomě.“

Ztuhnu. Zavřu oči a pomalu vydechnu. A je to tu zase. „Jo,“ řeknu. „Můj bratr Kaelar sem chodí. Jsem nevlastní dcera Alarica Thornea.“

Kavros pozvedne obočí. Zbytek jeho tváře ztvrdne do kamenné masky. „Aha, takže jsem do své tělocvičny právě pustil tu nejhorší novou posilu v historii?“

Do prdele.

Kousnu se do rtu. Podívám se na Kavrose a nevidím v něm nenávist, jen zvědavost.

„Jsem si jistý, že jsi slyšela o našem novém malém uzlíčku štěstí v kampusu,“ řekne. „Možná by ses měla zkusit ucházet o roli matky. Třeba jsou ty dovednosti chůvy tvojí kurvy matky přenosné. Bylo by to mnohem lepší využití času než chodit sem a trénovat na válečnici, kterou se nikdy nestaneš.“

Mým tělem projede vlna vzteku.

Jak se opovažuje?!

„Jdi do hajzlu!“ vyprsknu. Bodnu ho prstem do hrudi. „Co si to sakra dovoluješ?!“

Zvedne ruce a trochu se zasměje. „Ooh, co uděláš, válečnice? Ubodáš mě prstem k smrti?“

Strčím dlaní do jeho hrudi. Sotva se pohne, je to jen hora nadutých svalů. Místo toho vypadá šokovaně, že jsem se ho dotkla.

„Každý na téhle zatracené škole je posedlý tím debilním děckem!“ Strčím do něj znovu. „To, že moje matka byla chůva, neznamená, že jsem jí i já! Ani to neznamená, že bych se měla o toho spratka starat já!“ Strčím do něj ještě jednou. Tentokrát o krok ustoupí. V jeho tváři se zračí ještě větší šok.

Na konci mého výbuchu jsme u sebe nos na nos. Těžce oddechuju a můj hrudník se tiskne k jeho. To, jak se o sebe třeme, způsobuje, že mi bradavky tuhnou jako kamínky. To, spolu s faktem, že se na mě Kavros dívá jako na kořist, vyvolává v mém žaludku pocit, jako by jím projel elektrický výboj. Zvedne bradu o něco výš a pak mi sevře bicepsy.

V mžiku mě otočí a přitiskne mě zády ke zdi. Svou nohu vklíní mezi moje a boky mě přišpendlí na místo. Snažím se mu bránit, ale v jeho sevření se sotva pohnu.

„Pusť mě...“ znovu se zavrtím. „Pusť!“

„Ne,“ zařve. „Poslouchej mě, holčičko.“

Odtáhne mě od zdi a znovu se mnou o ni praští. Hlava mi poskočí a vidění se mi mírně zamlží. Kavros se mnou zatřese a ty dvě postavy, které vidím, se zase spojí v jednu. Vypadá nepříčetně. Rozšiřují se mu nozdry a ten med, který jsem viděla v jeho očích, se mění v oheň.

„Jsi tu nová, chápu,“ vyštěkne. „Ale nemáš ani páru, s kým si zahráváš. Vybrala sis špatného parchanta, do kterého se chceš navážet. Na téhle škole dostanu všechno, co chci, a dělám si, co chci. Lidi jako ty ne, takže bude nejlepší, když se to začneš učit.“

Uvolním si jednu ruku a strčím do jeho masivní hrudi. Sotva se pohne a dál na mě zírá, než mi svou obrovskou dlaní popadne zápěstí. Vykřiknu bolestí, jak mi kroutí rukou a kontakt kůže na kůži pálí.

„Tahle škola není pro malý coury jako ty, co sem přišly hledat něčí prachy, aby je mohly utrácet,“ zasyčí Kavros. „Nevím, jak tvoje matka svedla Alarica, ale vím, že tě nenechám zatnout drápy do nikoho odsud. Tentokrát tě nechám jít s varováním, ale jestli tě ještě někdy uvidím ve své tělocvičně, roztrhám tě na kusy.“

Pustí mi zápěstí a odstoupí. Mé tělo se zapotácejí a já málem sklouznu na podlahu. Každá buňka v mém těle křičí bolestí. Kavros na mě shlíží.

„Jasný?“ vyštěkne.

Jednou přikývnu a usilovně se snažím nefňukat. Ruku mám necitlivou a třu si zarudlé zápěstí. Sleduju Kavrose, jak nakvašeně odchází do tělocvičny. Pěsti má zaťaté u boků a záda prohnutá opovržením. Podívám se na svou bolavou ruku a zahýbu prsty. Jsou ztuhlé, ale nic se nezdá být zlomené. Podívám se zpátky, ale Kavros je pryč. Zůstala jsem ve vchodu do bojového centra s tepajícím zápěstím a pošramoceným egem. Opřu si hlavu o zeď a zavřu oči.

Možná to nebyl nejlepší nápad. Jistě, život v Grimvale nebyl skvělý. Ale aspoň tam nebyli bohatí parchanti, co by trávili dny tím, že mi budou ničit život.