Při Nyktosových slovech se mi srdce prudce sevře.

„Nyktosi,“ oslovím ho tak jemně, jak jen dokážu. Hledí na mě, jako bych byla nějaký anděl, oči má plné úžasu. „Nejsi mrtvý.“

Nejdřív vypadá zmateně, jako by ho ta slova překvapila. Pak si položí ruku na hruď a následně na rameno, v němž má to stříbro. Pravděpodobně je pod vlivem silných léků proti bolesti, přesto sebou při doteku s ránou trhne.

„Na