# Kapitola 162: Zavrosi, jsme přátelé?

„Nepotřebuju tě,“ řeknu.

Uculí se. Ten úšklebek jako by říkal: *Vždyť jsi tady, ne?*

Sebevědomej parchant.

Je si tak jistý, že můj komentář ani nekomentuje, jen se dál kření. Nechá ta slova jen tak viset ve vzduchu. A čím déle tam visí, tím směšnější se zdají.

Po pravdě řečeno, možná jsem se jen chtěla ohradit a vytvořit si odstup od vlastních pocitů. To, že