*⚠️ Varování: Tato kniha obsahuje grafické sexuální scény mezi muži, zneužívání, znásilnění a homofobní urážky. Kapitoly NEBUDOU označeny varováním před spouštěči. Čtěte s opatrností.

~§~

Před mnoha lety vypadal život vlkodlaků úplně jinak. Tehdy byli slabí jedinci buď vyřazeni, zabiti, biti, znásilňováni, nebo využíváni jako sexuální otroci. V průběhu let se život změnil, ale ne všude. Někteří Alfové stále pevně lpí na starých zvycích.

Smečka Umbral Crescent, nacházející se ve Wattonu na horním poloostrově Michiganu, je jednou z největších smeček v Severní Americe s více než 1500 členy a na starých způsobech již nelpí.

Alfa Kaelen pokračuje v odkazu svého otce a snaží se zbavit svět Alfů, kteří jsou stále uvízlí v tomto starém myšlení a své Omegy nejenže stále drží jako otroky, ale také je znásilňují, bijí a nechávají hladovět.

~§~

Pohled Kaelena

Povzdechnu si a zavřu notebook. Zakloním se, protáhnu se, pak si přejedu rukama po obličeji a upravím si tričko, které se mi vyhrnulo. Odstrčím se od stolu a zamračím se, když uvidím, že mi jedna noha sklouzla z opěrky. Protože nohy necitím, nevšiml jsem si toho dřív. Byla to krutá připomínka toho, že necítím své nohy ani chodidla.

Natáhl jsem se, popadl pravou nohu a položil ji zpět na opěrku, než jsem ji přivázal popruhem, aby znovu nesklouzla. To poslední, co potřebuju, je, aby mi ta zatracená věc sklouzla, zatímco se budu posouvat dopředu, a zasekla se do kola, jako se mi to stalo dřív. To, jak mě to vyškublo z vozíku, když se mi noha zasekla v kole, byl docela trapný okamžik. Zvlášť proto, že se to stalo před velkou skupinou členů smečky; byly to právě takové chvíle, kvůli kterým jsem se cítil slabý a neschopný být alfou své smečky.

Podívám se z otevřeného okna na zvuk dětského vřískotu. Srdce se mi uklidní, když vidím, že si jen hrají. Sleduji, jak se honí a smějí se, když padají na jednu hromadu.

Hlavou mi blesknou obrazy z mého vlastního dětství a vzpomenu si na dobu, kdy mi nohy fungovaly.

Podívám se dolů na své nepoužitelné nohy připoutané k invalidnímu vozíku, povzdechnu si a pak se rozjedu ke dveřím.

Než za sebou přibouchnu dveře, letmo se podívám na hodiny na zdi a zasténám, když si uvědomím, jak málo času mi zbývá. Už jsem měl být v autě, ale prostě jsem se nedokázal odtrhnout od práce.

Místo abych zamířil dolů, jdu nahoru do svého pokoje. Chci Naelina ještě jednou vidět, než odjedu, a ujistit se, že má všechno, co potřebuje.

Sotva se dostanu k výtahu, ucítím, jak se na mě přes pouto tlačí můj Beta. Zavrčím, než mu otevřu mysl.

„Plánuješ mě tu nechat čekat celý den? Víš, že jsme měli odjet před 20 minutami. No tak, kámo, musíme stihnout letadlo,“ řekl Zareth skrze pouto.

„Budu tam za minutu. Chci se jen rozloučit s Naelinem,“ odpověděl jsem, než jsem spojení ukončil.

~§~

Nenávidím odjezdy a tyhle hloupé sjezdy Alfů nenávidím ještě víc. Aspoň loni to bylo v Coloradu. Bohužel letos je to na Floridě. Nechápejte mě špatně, Florida je fajn, pokud jste člověk, ale můj vlk i já nesnášíme horko. To místo je pro nás až příliš zatraceně horké a vlhké. Dávám přednost chladnějším teplotám tady na horním poloostrově Michiganu…

Poté, co zajistím svůj vozík vzadu, na mě Zareth hodí svůj typický přihlouplý úšklebek a zařadí rychlost.

Zavrtím hlavou a modlím se, aby mi neumlunil díru do hlavy, jako to dělá obvykle. Nerad bych ho vyhodil z auta a musel si hledat nového betu.

Cítím ten okamžik, kdy překročíme neviditelnou čáru označující hranice našeho území. Podívám se do bočního zrcátka a sleduji, jak opouštíme mé teritorium.

Je to zvláštní pocit, když opouštíte své území. Je to prázdnota, která vám svírá hruď, a pocítíte ji, jakmile překročíte tu neviditelnou čáru.

Mimo vaše území všechno voní jinak a působí cize. Působí to špatně a vy se cítíte nepatřičně. Cítíte, jak vás domov volá, tahá za to neviditelné pouto k vašemu území a prosí vás, abyste se vrátili. Ignoruji volání domova a podívám se na Zaretha, který zírá přímo před sebe. Přistihnu se, jak přemýšlím, jak dlouho tenhle klid a ticho vydrží, než budu nucen poslouchat jeho otcovské vtipy, dokud mu nevyhrozím, že ho vyhodím z auta.

Naneštěstí to netrvalo dlouho. Jen pět minut po opuštění našeho území začal Zareth mluvit. Jakmile otevřel pusu, už ji nezavřel. Slova z něj tekla jako zvratky. Zavrčím a uvažuju o tom, že toho idiota vyhodím z toho zatracenýho auta… Měl jsem si vzít lepicí pásku!

Zaretha znám celý život. Vyrůstali jsme společně s Kasianem, mým velitelem. Zarethův otec byl betou mého otce. Když jsem nastoupil na otcovo místo, jeho otec odstoupil, aby se mohl stát mým betou Zareth.

Zareth má veselou povahu a je duší každé party. Miluje své otcovské vtipy, a jakmile začne mluvit, nejde ho zastavit.

Kasian je pravým opakem Zaretha. Je vážnější a rozvážnější. My tři jsme byli vždy nerozluční — jsou to bratři, které jsem nikdy neměl, a tenhle mě štve úplně stejně jako vlastní sourozenec, pomyslel jsem si a probodával pohledem Zarethovu hlavu, zatímco mluvil o nějaké vyrážce na zadku.

~§~

Rozhlížím se po místnosti plné Alfů. Nejsem si jistý, jestli mám být vděčný, že je dnes jen večeře, nebo zklamaný. Aspoň během přednášek mám důvod se nesocializovat.

Předpokládám, že ne všichni Alfové jsou tu špatní, ale někteří jsou namyšlení kreténi, kteří si myslí, že jsou lepší než všichni ostatní, a dávají to rychle najevo, podobně jako při incidentu, který se stal před deseti minutami. Pan „zkus to a uvidíš“ zjistil, že zase tak úžasný není, když ho bezvědomí vyvlekli z jídelny.

„Chlape, proč na těhle věcech nemůže být víc ženských?“ postěžoval si Zareth a s našpulenou pusou přejížděl pohledem po místnosti.

„Aby se nenakazily tím tvým infikovaným přívěskem mezi nohama!“ prohodil jsem ledabyle, než jsem si vzal další sousto.

Zareth se prudce nadechl a položil si ruku na hruď, předstíraje uraženost.

„Měl bys vědět, že Zareth mladší má naprosto čistý zdravotní rejstřík!“ Zareth vycenil své perleťově bílé zuby a já se zasténáním zavrtěl hlavou.

„Nepotřeboval jsem vědět, že jsi svůj penis pojmenoval!“ pokáral jsem ho a snažil se nepozvracet.

Zareth se zasmál a já ho ignoroval a vyhl do sebe slušnou dávku bourbonu.

„Aspoň část personálu jsou tu ženy,“ řekl Zareth, když se k nám blížila servírka s džbánem vody.

Beta na ni hodil úsměv a mrkl, což způsobilo, že se servírka začervenala. Zavrtěl jsem hlavou a odvrátil zrak, vděčný za to, že s ním nesdílím pokoj. To poslední, co chci, je, aby mě tenhle idiot vzbudil tím, že si do postele propašuje nějakou holku.

„Zarethe, přísahám, že ti ta věc jednou upadne!“ řekl jsem a Zareth se při pohledu na mě prudce nadechl. Rychle se podíval dolů a zběsile se hmatal mezi nohama.

„Ne! Junior je pořád tam!“ vyhrkl ten idiot a já se nemohl ubránit smíchu.

Na Zarethově tváři se rozzářil úsměv a hruď se mu vypnula, hrdý na to, že mě rozesmál.

~§~

Poté, co jsme dojedli, jsem se opřel s čerstvou sklenicí bourbonu. Když jsem přiložil sklenici k ústům, cítil jsem, jak se můj vlk pohnul a začal přecházet v mé hlavě. Dostal se z nuly na sto tak rychle, až to bylo alarmující. Cítil jsem, jak můj vlk naráží do stěn, které ho držely uvnitř, a zoufale se snaží dostat ven a proměnit se.

Prohledal jsem místnost, ale neviděl jsem nic neobvyklého. Podíval jsem se po Zarethovi a našel ho u baru, jak flirtuje se servírkou.

Tlak v mé hlavě začínal být intenzivní a hlava mě začala třeštit. Promnul jsem si spánky. „Nech toho, Zaroku!“ pokáral jsem vlka v duchu, ale on mě ignoroval.

Ještě jednou jsem přejel pohledem místnost, a když se má hlava otočila ke dveřím, do nosu mě udeřila vůně, která mě přikovala na místě. Srdce mi bušilo v hrudi tak hlasitě proti žebrům, že jsem se bál, že to musí slyšet všichni.

Nemohl jsem se pohnout, nemohl jsem dýchat. Zíral jsem na dveře, zatímco úžasná vůně, na kterou jsem tak dlouho čekal, mi zaplavila nos a můj vlk v hlavě začal příst.

Myslel jsem, že těmi dveřmi nikdy neprojde, a když se tak stalo, mé srdce se zadrhlo a můj vlk v hlavě radostně zavyl.

Byl pohledný, s krásnými, lesklými tmavými vlasy a tmavýma očima, které zběsile prohledávaly dav a hledaly mě.

Naplnilo mě vzrušení; nemohl jsem se dočkat, až mě jeho oči najdou. Rty se mi zvlnily v očekávání, ale šokoval mě výraz, který se mu rozlil po tváři v okamžiku, kdy mě jeho oči našly.

Tvář mu ztuhla šokem, který byl rychle vystřídán vztekem. Čím déle jsme udržovali oční kontakt, tím hlubší ten vztek byl. Nakonec oční kontakt přerušil a nechal své oči sklouznout po mém těle.

Zíral na mé nohy a invalidní vozík s odporem a mně se sevřel žaludek. Čelisti měl zaťaté a svaly mu cukaly — ruce sevřené v pěsti tak pevně, že jsem viděl, jak na podlahu dopadla kapka krve.

Tohle nebyla reakce, kterou jsem od svého druha očekával, až ho najdu. Možná trochu váhání, možná trochu zklamání z pohledu na vozík, ale ne tohle… ne tu zuřivost narůstající v jeho očích.

Musel jsem k němu jít. Musel jsem s ním mluvit a dotknout se ho, doufat, že ho uklidním a probereme to. Ale když jsem se odsunul od stolu a otočil vozík k němu, náhle vyrazil pryč. Mé oči ho sledovaly, jak profrčel velkou jídelnou a vyběhl zadními dveřmi.

Hruď jsem měl sevřenou a bolavou. Bylo těžké dýchat. Těžce jsem polkl, než jsem vozík rozjel dopředu a rychle se vydal ven.

Nebylo těžké ho najít. Byl jen pár metrů od zadních dveří, přecházel sem a tam a vztekle si pro sebe mumlal.

Pomalu jsem se blížil, ale když jsem byl blízko, náhle se zastavil a otočil se ke mně. Věděl jsem, že na mě vrhl nenávistný pohled, ale nemohl jsem si pomoct a prohlížel si jeho rysy, když jsem byl tak blízko. Zoufale jsem se ho chtěl dotknout, obejmout ho, poprosit ho, aby se zkusil povznést nad ten vozík, ale nic z toho jsem nemohl udělat; dotýkat se ho bylo zjevně to poslední, co by chtěl.

Hledal jsem v jeho tváři, snažil se zjistit, jestli za tím jeho vztekem není něco víc, ale mé nitro už to vědělo.

„Co se dě-“ Druhé slovo už z mých úst plně nevyšlo. Jeho ostrá slova mě rychle přerušila a mně se obrátil žaludek.

„To musí být nějaký zkurvený vtip!... Chci říct, jsi chlap! Nejsem kurva teplej! Líbí se mi ženský, ne chlapi!“ vyštěkl.

„Mám rád kundu, ne péro!“ Odmlčel se a jeho nenávistné oči klouzaly po mém těle, až spočinuly na invalidním vozíku, a on si odfrkl.

„Co to má kurva být? Děláš si ze mě prdel? Podívej se na sebe, ty ani neumíš kurva chodit! Jsi na zasraným vozíku! No tak, jak moc je to ubohé?“ Tvár se mu zkřivila odporem a mně puklo srdce.

„Co jsem sakra udělal, že si zasloužím tak ubohého druha, který ani neumí chodit?! To je sračka! Když už mi ta bohyně musela dát za druha nějakou buznou, aspoň mi mohla dát někoho, kdo není tak nepoužitelný a komu fungují nohy! Jak můžeš být proboha Alfa, když jsi se svým debilním zadkem přikovanej na posranej vozejk?“

Cítil jsem se, jako by mě někdo udeřil do břicha, a všechen vzduch mi unikl z plic. Nikdy se mnou nikdo nemluvil tak krutě. Čekal bych to od nepřítele, ale ne od člověka, kterého pro mě bohyně stvořila.

Připadalo mi to jako zlý sen, ze kterého se nemůžu probudit. Cítil jsem se jako nůž probodávající mé srdce s každým bezcitným slovem, které vypadlo z jeho rtů.

Kdyby to byl kdokoli jiný, už by ležel na zemi v bezvědomí… ale tohle nebyl kdokoli jiný.

Jeho hlas sílil a já byl vytržen ze svých myšlenek; jeho slova se stala opět jasnějšími.

„Chci říct, co to má sakra být! To je prostě sračka!“ zařval, než udělal pár kroků pryč a pak se prudce otočil.

„Chlape, bohyně mě musí fakt nenávidět. Nejdřív nedostanu pozici Alfy. Neéé! Ta připadne mýmu ubohýmu bratrovi a já teď trčím jako jeho posranej Beta! A jako by to nebylo dost špatný, nejenže jsem spářenej s buznou, ale ještě k tomu s takovou na posraným vozíku!... No prostě skvělý!“ křičel a rozhodil rukama do stran, než je nechal klesnout a plácnout o boky.

Cítil jsem se odpojený od svého těla, zatímco pokračoval ve svém výlevu. Připadalo mi, jako bych tu scénu sledoval shora.

Zamrkal jsem, když jsem pocítil, jak mě prstem píchá do hrudi, a uvědomil si, že se nade mnou naklání a křičí.

Byl jsem zaskočený, hlava mi cukla doprava a na straně obličeje se rozlila ostrá bolest.

Pomalu jsem zvedl ruku a v šoku se dotkl své tváře. Ozval se smích a já se k němu pomalu otočil. Smál se a ukazoval na můj překvapený obličej, a pak se to náhle prudce zastavilo. Jeho výraz potemněl a já se bál, kam to povede. Kdyby se se mnou chtěl prát, byl bych pro něj snadná kořist, protože na svého druha bych nikdy ruku neztáhl.

„Nikdy nezůstanu s chromou buznou!“ zařval a pak vystřelil pěstí dopředu.

Jak jeho pěst letěla dopředu, připadalo mi, jako by se čas zpomalil. Sledoval jsem, jak se mi centimetr po centimetru blíží k obličeji. Zavřel jsem oči a vydechl, přijímajíc to, co mělo přijít. Jeho pěst dopadla na můj obličej a hlava mi cukla na stranu. Ret se mi okamžitě roztrhl a v ústech se mi rozlila kovová chuť krve.

Udeřil mě znovu a tahle rána zasáhla mé břicho. Rány neustávaly; mířil náhodně, od obličeje až po trup.

Zasténal jsem, když rána zasáhla má žebra. Cítil jsem, jak se modřiny a podlitiny tvoří rychle, ale nevykryt jsem jediný švih, ani jsem se nebránil.

Cítím bolest z každého úderu, ale není to nic ve srovnání s bolestí v mé hrudi z toho, jak mi puká srdce.

Začínám si uvědomovat, že to, že se nebráním, jen přiživuje jeho zuřivost.

„Braň se!... Braň se, ty zkurvená buzno!“ křičel. Hruď se mu zvedala, jak z něj sálal vztek.

Hřbetem ruky jsem si setřel krev z úst a podíval se na něj.

„Ne… neudeřím tě. Jsi můj druh!“

Viděl jsem, jak se v něm něco zlomilo. Bylo to, jako bych do ohně přilil benzín.

Ruce sevřel v pěst a vykřikl, zatímco vší silou vykopl nohou. Jeho noha mě zasáhla přímo do hrudi a odhodila mě dozadu, čímž převrátila vozík, jak jsem z něj vyletěl. Úder mi vyrazil dech. Sípala jsem a držela se za hruď, snažíc se ji naplnit zoufale potřebným vzduchem. Rozkašlal jsem se, jak jsem plnil plíce, a vycítil, že se blíží.

Stál nade mnou, hruď se mu zvedala a on na mě zíral.

Měl jsem to čekat, ale z nějakého důvodu mě to nenapadlo.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se chladně.

Sevřel se mi žaludek a okamžitě jsem věděl, proč tu otázku pokládá. Bolelo to víc než jeho slova nebo fyzické napadení. Cítil jsem, jak se můj svět kolem mě hroutí, a můj vlk zakňučel, když poraženě sklonil hlavu.

Chvíli jsem nemohl nic říct ani se pohnout. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo tam ležet a dívat se na něj. Doufal jsem, že v jeho očích uvidím něco… něco jiného než vztek, zuřivost a odpor, ale nic jiného tam nebylo.

Můj poslední kousek naděje vyletěl oknem a bylo to drtivé. Otočil jsem hlavu, vyplivl krev, která se mi nahromadila v ústech, a znovu se na něj podíval.

„Kaelen Vane, Alfa smečky Umbral Crescent.“ Hrdlo jsem měl suché, když jsem promluvil. Slova mi připadala jako žiletky, když jsem se nutil je vyslovit.

Viděl jsem, jak se jeho ústa pohybují, a slyšel jsem jeho hlas, ale byl vzdálený a zastřený, jak recitoval slova, o kterých jsem si nikdy nemyslel, že je uslyším.

Vím, že řekl své jméno, a vím, že řekl, ke které smečce patří, ale nic z toho jsem neslyšel… Možná je to tak lepší.

„Já, Draken Vull, budoucí Beta smečky Sanguine Eclipse, tě, Alfo Kaelene Vane ze smečky Umbral Crescent, odmítám jako svého druha.“

Probral jsem se z toho, až když mi v hrudi rozkvetla intenzivní bolest a projela celým mým tělem. Chytil jsem se za hruď, zaťal čelisti a pevně zavřel oči před tou intenzivní bolestí.

Připadalo mi, jako by mi někdo rval srdce z těla. Bílá, žhavá bolest sálala celým mým tělem; bylo těžké dýchat. Věděl jsem, že kdybych stál, srazilo by mě to na kolena.

Zasténal jsem a skrze bolest zatnul zuby. Plíce mě pálily; měl jsem pocit, jako by byly v plamenech.

Cítil jsem, jak se pouta rozplétají, jak se kousek jeho duše odděluje a odstraňuje z té mé.

Trvalo mi několik okamžiků, než jsem popadl dech, a když se mi to podařilo, vzhlédl jsem ke svému druhovi.

Očekával jsem, že uvidím lítost, výčitky, nějakou formu smutku, ale neviděl jsem nic než stejný chlad, který tam byl, když ta slova vyslovoval.

„Já, Kaelen Vane, Alfa smečky Umbral Crescent, tvé odmítnutí přijímám.“

Podle toho, jak se mu rozšířily oči, to vypadalo, že nečekal, že jeho odmítnutí přijmu. Začal jsem litovat, že jsem ho vůbec viděl, ale bylo už pozdě.

Když z mých úst vyšlo poslední slovo, ta vlákna, která se mi vymotala ze srdce, se v okamžiku přetrhla, jak bylo pouto s druhem navždy přerušeno.

Jeho oči se prudce zavřely, chytil se za hruď a padl na kolena. Vykřikl, jak se naklonil dopředu, pravou rukou se snažil zachytit, zatímco levou si svíral hruď.

Na čele se mu vyrojily krůpěje potu, jak bojoval o dech. Ten bolestný výkřik, který vyšel z jeho rtů, mi sevřel srdce. Bojoval jsem s nutkáním ho utěšit, i když on byl ten, kdo to udělal.

Trvalo mu o něco déle, než se zotavil natolik, aby popadl dech. S roztřesenýma nohama vstal a zavrtěl hlavou, jako by ze sebe něco setřásal. Pak prostě odešel…

To bylo naposledy, co jsem ho viděl. Na sjezdu jsem ho už nikdy nepotkal, ale na druhou stranu, odjel jsem dřív. Bolest, kterou jsem prožíval každou noc, jak mé tělo procházelo abstinenčními příznaky ze ztráty pouta, byla nesnesitelná. S každým dalším dnem jsem slábl. Rozhodl jsem se, že bude nejlepší jet domů a zotavit se v klidu.