Pohled Kaelena

Odmítnutí si vybralo daň na mém těle. Trápilo mě vyčerpání. Každou noc jsem se budil zalitý potem a v agónii, zatímco mé tělo trpělo abstinenčními příznaky ze ztráty pouta.

Trvalo měsíc, než se mé tělo zotavilo, ale trvalo téměř rok, než jsem se zotavil psychicky. Dlouhou dobu jsem nechtěl mít s láskou nic společného a doufal jsem, že nedostanu druhou šanci na druha. Procházet dalším takovým odmítnutím nebylo na mém seznamu věcí, které bych chtěl dělat. Vidět zklamání v očích jiného druha, když se podívá na mé nepoužitelné nohy, není něco, co bych dokázal přežít dvakrát.

Zaměstnal jsem se prací a schoval se pod horami papírování, ale nakonec mě moji přátelé vytáhli z temnoty, ve které jsem se skrýval.

Je to už 6 let od dne, kdy jsem byl odmítnut, a nikdy jsem nenašel druhou šanci. Smířil jsem se s tím, ale zpočátku bylo těžké si uvědomit, že Bohyně nechtěla dát mrzákovi druhou šanci na druha. Že i ona věděla, že je lepší se o to nepokoušet, protože bych byl znovu jen odmítnut.

Čas od času se do těch temných myšlenek znovu ponořím a slyším jeho hlas. Někdy mě slova muže, který mě měl přijmout, pronásledují i dnes a připomínají mi, že nikdo by nechtěl někoho upoutaného na invalidní vozík.

~§~

„Chlape, měl jsem dva z nich přitisknuté k zemi a tenhle hajzl se odnikud vynořil a kousl mě do ramene, podívej se na to!“ řekl Zareth z předního sedadla spolujezdce. Stáhl si límec a odhalil rameno, přičemž se snažil otočit se dozadu, aby si ho prohlédl.

„Podívej se na to! Ten parchant se mě snažil vyškubnout kus masa!“ řekl Zareth a strkal rameno dál přes zadní sedadlo, aby ho ukázal Kasianovi.

Kasian protočil oči a povzdechl si.

„No, aspoň se ti nesnažil ukousnout nohu jako ten druhý kretén mně,“ řekl Kasian s rukama zkříženýma na prsou, zjevně nespokojený s tím, že ho Arkon držel, abych mu mohl ovázat stehno a kyčel.

Obvaz byl už nasáklý krví, ale kdyby bylo po jeho, jen by to opláchl vodou a nechal to být.

Zareth se otočil čelem ke Kasianovi, klečel na sedadle, rukama ho objímal a bradu měl opřenou o opěrku hlavy, dychtivý slyšet jeho příběh.

„Co to děláš?“ Kasian zvedl obočí a nepohodlně se na sedadle zavrtěl. Zareth vypadal jako zatracené štěně, které čeká na pamlsek.

„No, tak co se stalo? Chci detaily! A nic nevynechej!“ řekl Zareth a ukázal na Kasiana prstem.

Kasian si povzdechl a hodil na Betu znuděný výraz.

„Nic se nestalo!“ řekl Kasian a ještě víc si zkřížil ruce na prsou.

Zareth nadzdvihl obočí.

„Takže pan 'znám všechny formy bojových umění a každému nakopu zadek' má najednou v stehně díru?“ řekl Zareth a aby šelmu ještě víc popíchl, natáhl se a zatáhl za jeden z Kasianových dlouhých tmavých dreadů.

Kasian zavrčel a plácl ho přes ruku.

„Doufám, že jsi už začal hledat náhradu, protože ho zabiju, jestli toho nenechá!“ řekl Kasian a já si odkašlal, abych zakryl smích.

Kasian vyhrožuje, že Zaretha zabije, už od té doby, co si pamatuju. Miluje ho, ale zároveň ho chce zabít.

„Zarethe, otoč se a nechte ho být!“ řekl jsem a cítil jsem se jako rodič, který ukončuje hádku svých dětí, než se změní ve rvačku.

Zareth se otočil a dopadl zpět na své sedadlo.

Cesta domů ze smečky Alfy Rorika se zdá delší než obvykle. Možná je to tím, že všichni byli unavení po boji s nekonečnou záplavou toulavých vlků.

Alfa Rorik je dobrý přítel. Jeho smečka sousedí s jihozápadním rohem mého území a náš přítel Alfa Torin je na severním konci, sousedící s mým i Rorikovým územím.

Naše tři smečky jsou spojenci od nepaměti a my tři jsme přátelé už od mládí. Nejsou si tak blízcí jako já, Kasian a Zareth, ale to se dá čekat, když jsme spíše rodina než přátelé.

Jako spojenci a přátelé si v případě potřeby pomáháme a dnes Rorik naši pomoc potřeboval.

S toulavými vlky nejsou žerty. Jsou to vlci, kteří byli buď vyhozeni, nebo odešli z vlastní vůle. Vlk bez smečky je psanec a ti jsou nebezpeční. Čím déle zůstáváte toulavým vlkem, tím větší je pravděpodobnost, že zdivočíte, a jakmile se to stane, ztratíte sami sebe i svou lidskost.

Silnější toulaví vlci se rádi sdružují a útočí na smečky. A dnes to vypadalo, že si vybrali Rorikovu smečku. Naštěstí jsme nebyli daleko a do 30 minut od našeho příjezdu jsme měli jeho smečku zabezpečenou.

A teď jsem tady a snažím se nás dostat domů, než se tihle dva roztrhají. Někdy je nechám řídit, ale jindy se chci cítit normálně a řídit své vozidlo sám.

I když mé vozidlo není úplně normální. Ne když je upravené pro někoho, kdo nemůže používat nohy.

Páka napravo od volantu přidává plyn, když se s ní pohne jedním směrem, a brzdí, když se pohne druhým.

Řídit po silnici rychlostí 90 km/h se staženým okénkem, abych mohl cítit vítr ve vlasech, je to nejnormálnější, co se v lidské podobě mohu cítit.

I když bych si to mohl skutečně užít, kdyby Zareth dokázal aspoň na minutu zmlknout. Bohužel je teď v ráži a mluví o všech těch sexy vlkodlačicích u Rorika.

Zasténám a uvažuju o tom, že ho vystrčím z auta.

Předpokládám, že Kasian není jediný, kdo Zarethovi v průběhu let vyhrožoval smrtí.

Trhl jsem sebou, když Zareth najednou až příliš hlasitě vyhrkl: „Hej kluci, víte, proč si tátové berou náhradní ponožky, když jdou hrát golf?...

Pro případ, že by dali jamku na jeden zátah a měli v ní díru!“ Zareth se rozesmál a Kasian protočil oči.

Povzdechl jsem si a promnul si kořen nosu s vědomím, že to je teprve začátek.

„Jak se Měsíc stříhá?...

Zatměním ho veme!“ Zareth se smál ještě víc a plácal se do kolen.

„Proč spolu kostlivci nebojují?...

Protože na to nemají žaludek?“ Zareth se předklonil a smál se tomu až příliš moc.

„Kaelene, jestli ho nevykopneš z auta ty, udělám to já!“ zavrčel Kasian a probodával pohledem Zarethův zátylek.

Zasténal jsem a přejel si rukou po tváři.

„Zarethe, pro lásku Bohyně, necháš toho už!“ Už jsem skoro prosil.

Zareth si s odfrknutím zkřížil ruce na prsou a trucoval. „S vámi není žádná sranda!“ zamumlal si pod fousy.

„Ne, ty se jen rád bavíš až moc a nevíš, kdy zavřít pusu nebo nechat tu věc v kalhotách v klidu!“ řekl jsem a vzpomněl si, co ten idiot provedl u Rorika.

Poté, co jsme se postarali o toulavé vlky, jsme zůstali na oběd. Všechno šlo dobře, dokud nebyl čas odjet. Co jsem si neuvědomil, bylo, že se můj Beta vyplížil za nějakou holkou, a ta holka byla shodou okolností sestra velmi velkého medvědího měniče, Rorikova velitele Arkona.

Když byl prostor před domem smečky plný lidí, včetně omeg a dětí, tenhle idiot se rozhodl ztrapnit nejen sebe, ale i mě.

Můj rozhovor s Rorikem byl přerušen chaosem, kdy Zaretha honil velmi naštvaný medvědí měnič.

Nebylo to jen tím, že ho Arkon honil; bylo to tím, že byl úplně nahý a křičel, zatímco Arkon na něj řval všechny nadávky, které lidstvo zná.

Výraz v Zarethově tváři byl směsicí hrůzy a pobavení. Nějak mu přišlo vtipné, že ho honí smrt.

„Vrať se sem, ty posranej vořechu! To byla moje mladší sestra, ty hajzle! Utrhnu ti tvůj zasranej čurák a nacpu ti ho do krku!“ řval Arkon a Zareth vyjekl, když ho velitel skoro chytil.

Naštěstí tam byli Rorik a Rydian, aby Arkona uklidnili.

Zareth se přikrčí na sedadle a v autě je pro jednou konečně ticho. Bohužel klid a ticho netrvaly dlouho a o pět minut později už zase mluvil.

Už jsem to nemohl vydržet, a tak jsem dupl na brzdu, a protože neměl zapnutý pás, o čemž jsem dobře věděl, Zarethovo čelo se seznámilo s mou palubní deskou.

To mi koupilo dalších pět minut ticha, a naštěstí, než zase začal mluvit, byli jsme doma.

~§~

Seděl jsem ve sprše a horká voda mi stékala po zádech. Když jsem si myl tetováním pokryté nohy, vzpomněl jsem si, jak bývaly svalnaté. Teď jsou hubené a atrofované po letech nepoužívání. Přestal jsem s mytím a prstem přejížděl po tetování na pravé noze. Přistihl jsem se, jak přemýšlím, jestli tam někde pro mě stále ještě není druh, a jestli by se dokázal povznést nad tyhle nepoužitelné nohy.

Povzdechl jsem si, pustil nohu, nechal ji klesnout a pověsil žínku.

O třicet minut později jsem oblečený a rozjíždím se chodbou svého bytu v nejvyšším patře domu smečky.

Když jsem dorazil na konec chodby, zjistil jsem, že se Zareth pozval dál a zabydlel se v mém obývacím pokoji. Beta sedí na pohovce, hraje videohry a jí všechno, co vypadá jako obsah mé kuchyně.

Zareth otočí hlavu přes pohovku a usměje se s pusou plnou jídla.

„Hej, co se děje?“ Zareth se ani neobtěžuje jídlo spolknout, než promluví, a já zavrtím hlavou nad tím soustem, co jsem viděl.

Rozjel jsem se s vozíkem kolem pohovky a vytrhl Zarethovi z ruky sáček s chipsy, než jsem posbíral zbytek jídla rozházeného po celém konferenčním stolku.

„Nechápu, proč jíš všechny tyhle sračky! Za chvíli jdeme dolů na hostinu a ty se tady cpeš těmihle nesmysly,“ pokáral jsem ho a přemýšlel, odkud se polovina těch věcí vzala. Nepamatuju si, že bych kupoval Doritos nebo koblihy.

„To je v pohodě. Na to všechno mám ještě spoustu místa!“ řeklo to prase s pusou plnou jídla.

„Všechna ta práce, co jsem udělal u Rorika, mi vyvolala pořádný hlad,“ řekl Zareth a já se ušklíbl. „Jo, to musela být pořádná fuška s Arkonovou sestrou, co?“

Moje poznámka měla opačný účinek, než jsem zamýšlel, a na Betově tváři se rozlil široký úsměv.

„Hej, já za to nemůžu. Ona mě svedla!“ Zareth si položil ruku na hruď a předstíral nevinnost.

„Víš, měl by ses naučit držet tu věc v kalhotách! Co budeš dělat, až najdeš svého druha?“ zeptal jsem se a Zareth si něco zamumlal pod fousy, zatímco se bořil do pohovky, jako by se přede mnou snažil schovat.

~§~

Než jsem se dostal ven, oslava úplňku už byla v plném proudu. Vatra hořela, děti si hrály a zbytek smečky se bavil a užíval si teplý letní večer.

Z reproduktorů hrála tichá hudba a vzduchem se nesla vůně jídla.

Usadil jsem se na konci stolu, zajistil vozík a pustil se do jídla. Měl jsem v sobě sotva tři sousta, když vedle mého talíře přistál další. Vzhlédl jsem a uviděl Zelenu, jak na mě vrhá pohled, který říkal: „Ani to nezkoušej.“

Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. Samozřejmě si myslí, že jsem si nabral málo jídla. Přísahám, že se mě ta ženská snaží vykrmit.

„Hej, nesměj se! Viděla jsem, kolik sis toho dal na talíř, a to zdaleka nestačí. Kromě toho, nedal jsi si nic z toho prasete! Moje babička s tím Maerou pomáhala celý den. Nakope mi zadek, jestli se dozví, že jsi z toho nic nejedl!“ Zelena na mě zahrozila vidličkou a vrhla na mě přísný pohled.

„No, v tom případě radši nejdřív sním tenhle talíř.“ Zasmál jsem se a vyměnil si talíře.

„Tak kde máš toho svého úžasného druha?“ zeptal jsem se, protože jsem ho nikde neviděl.

„Doufejme, že tam někde nezabíjí Zaretha. Šli si rychle zaběhat k přední bráně. Měli by tu být každou chvíli,“ řekla Zelena, než si vzala další sousto.

„Je tu někdo?“ Odmlčel jsem se a zkusil vycítit hlídky u přední brány.

„Ne. Ti dva pořád hledají záminku, aby si mohli jít zaběhat, a navíc víš, jací jsou. Pořád chtějí mít jistotu, že je všechno zabezpečené,“ řekla Zelena a olízla si barbecue omáčku z prstů, než sáhla po ubrousku.

Právě když jsem si nesl k ústům sousto bramborového salátu, Zareth se v plné rychlosti vyřítil z lesa. Každých pár vteřin se ohlížel přes rameno a já zasténal, protože jsem věděl proč.

Zelena se otočila na židli právě včas, aby jí do obličeje přistály kraťasy.

„Ty jsou teď tvoje!“ vyhrkl zadýchaný Zareth. Beta smykem objel mou židli a dopadl na sedadlo vedle mě.

Hruď se mu zvedala, jak se snažil popadnout dech. Beze slova se natáhl a sebral mi z talíře kuřecí stehno. Probodl jsem ho pohledem a hodil na něj svůj nejlepší výraz „co to sakra má být?“, ale ten idiot prostě nahodil svůj typický úsměv a zakousl se.

Zelena si stáhla kraťasy z obličeje, natáhla je před sebe a zmateně si je prohlížela. V tu samou chvíli se z lesa vyřítil úplně nahý a velmi naštvaný Kasian a vrčel. Netrvalo dlouho, než si všiml Zaretha a rozběhl se k našemu stolu. Zabrzdil, až když uviděl, co Zelena drží.

„Takže ty jsi ten, co mi sebral ty zatracený kraťasy!“ řekl Kasian, vytrhl Zeleně kraťasy z ruky a oblékl si je. Velitel si přitáhl židli vedle ní, posadil se a ušklíbl se na ni.

„Jestli jsi mě chtěla vidět nahého, stačilo říct,“ prohlásil velitel hravě a usmál se na krásnou dámu vedle sebe. Kasian si opřel loket o stůl a bradu do dlaně. Jeho úšklebek se prohloubil a on na ni zamrkal obočím.

Zelena s povzdechem protočila oči. „Ten chlap!“ řekla a zavrtěla hlavou.

„A tenhle chlap je celý tvůj!“ řekl Kasian a teatrálně rukama ukázal na své tělo.

„Zarethe, musíš s mým druhem trávit míň času. Začínáš na něj mít špatný vliv!“ řekla Zelena, než si do pusy šoupla kousek kuřete.

Rozesmál jsem se a Zarethův obličej se rozzářil.

„Sakra, teď s ním budu trávit ještě víc času! Než se nadějete, budeme za sebe dokončovat věty,“ řekl Zareth nadšeně.

Kasian zasténal a přejel si rukou po tváři.

„Prosím, zlato. Prosím, dovol mi ho zabít,“ škemral Kasian se zavřenýma očima.

Zelena se zasmála a pohladila ho po zádech. „Přestaň dělat, že se ti to nelíbí. Víš, že toho jeho přihlouplýho ksichta miluješ!“

„Samozřejmě, že toho idiota miluju. To ale neznamená, že ho pořád nechci zabít!“ řekl Kasian a Zarethova tvář se znovu rozzářila.

„Ále, já tě taky miluju, brácho!... Nebo spíš bráško. Jsi přece jenom trochu menší než já.“ Zareth na Kasiana hodil svůj přihlouplý úšklebek a velitel na něj zavrčel.

Zelena položila ruku na Kasianovo rameno: „Zarethe, jestli se chceš dožít setkání se svým druhem, vřele ti doporučuji přestat dráždit šelmu!“ řekla a hladila Kasiana po zádech. Kasianův výraz změkl, když se otočil ke své družce, a ona se začervenala, když ji políbil na tvář.