Pohled třetí osoby

Když dorazili k řece, Zarok upustil vak, který držel v tlamě, a pak se proměnil. Alfa si natáhl plavky a pak se otočil, aby popadl popruh na nohy. Když se Kaelen otočil a sáhl po vaku, zjistil, že se v něm už přehrabuje Zareth. Kaelen naklonil hlavu a vydechl, zatímco sledoval toho potrhlého Betu.

„Zarethe, proboha! Vrať mi ty zatracený popruhy!“ pokáral Kaelen toho idiota, který si vzal jeho popruh na nohy, svázal si jimi nohy k sobě a pak se snažil kolébavě dojít k vodě.

„Ne! Já jsem mořská panna!... Hele, mám pro tebe jeden dobrej. Jak poznáš šprtskou mořskou pannu?... Nosí řasogebru!“ Zareth propukl v záchvat smíchu poté, co vypustil pointu svého vtipu.

Kaelen se snažil nesmát, ale neuspěl a uchechtl se, čímž si vysloužil Zarethův rozzářený úsměv.

„Jsi idiot!“

„Děkuju za pokl-“ začal Zareth říkat, ale jeho slova byla přerušena, když dopadl obličejem do hlíny. Kaelen se rozesmál ještě víc a zavrtěl hlavou.

„Dobře ti tak! Teď mi dej ty zatracený popruhy a pomoz mi do vody!“

„Au! Můj nos,“ řekl a jednou rukou si ho mnul, zatímco druhou sahal dolů, aby si rozvázal popruhy kolem nohou.

Poté, co dostal popruh od svého Bety zpět, si Kaelen svázal nohy k sobě v kolenou. To zabraňuje proudu, aby mu nohama házel na všechny strany.

Po zajištění nohou si Kaelen připne bederní pás, který mu pomáhá udržet rovnováhu spodní části těla. To také dává Kaelenovi oporu, kterou by mu normálně poskytovaly nohy, takže paže nemusí oddřít všechnu práci.

Poté, co si zajistil popruh kolem pasu, Kaelen zvedne paži a Zareth se k němu sehne a zvedne ho.

Dřív bylo ponižující nechat se takhle nosit, zvlášť když je Alfa a byl to on, kdo dřív zvedal všechny ostatní. Postupem času to ponížení vyprchalo... částečně. Pořád tam je, ale zdaleka ne tak silné jako dřív.

Jakmile byl ve vodě, Alfa vydechl a mohl nechat své tělo skoro ochabnout a relaxovat. Studená voda byla uklidňující a tok proudu byl příjemný na těle. Ale Alfa věděl, že by skončil kilometry daleko, a tak začal plavat proti proudu.

Kaelen poslouchal, jak mu Zareth vypráví, co jeho rodiče dělali minulý víkend. Pak Beta plaval tiše, zatímco poslouchal, co má Kaelen na srdci. Nejdřív to byly pracovní věci, typický Alfa. Pak se ale jeho hradby pomalu prolomily a začal se Zarethem mluvit zase jako přítel. Netrvalo dlouho a oba se smáli.

Zareth plaval napřed, zatímco Kaelen začal trénovat znak.

„Sakra! Hej, co to sakra je?“ zakřičel Zareth a Kaelen se prudce otočil. Jak se Alfa podíval před Zaretha, uviděl něco, co vypadalo jako tělo plující po řece.

Zareth se postavil tak, aby počkal, až se tělo dostane dostatečně blízko, aby ho mohl popadnout. Když bylo u něj, dotáhl to malé tělo ke svému Alfovi, aby zjistili, jestli ho dokážou identifikovat. Se všemi těmi smečkami v okolí mohlo tělo patřit komukoli, nebo nikomu. Mohl to být toulavý vlk, pro všechno, co věděli.

Jakmile je Zareth dostatečně blízko, oba se podívají na tělo a hned poznají, že si prošlo peklem. Byl nahý. Obličej měl oteklý a pokrytý modřinami. Ret má rozbitý, oči oteklé tak, že je nemůže otevřít, a řezné rány pokrývají nejen jeho obličej, ale celé tělo.

Kaelen a Zareth vidí po celém jeho těle stopy po kousancích, což jim dává vědět, že na něj zaútočil jiný vlkodlak. Dlouhé tenké stopy na jeho těle jsou jasným znamením, že na tohoto malého a křehkého člověka si někdo nedávno vzal bič.

Kaelen se podíval na to malé a ztýrané tělo a Alfovi se sevřelo srdce.

Kaelen k němu natáhl ruku, chtěl se podívat blíž a potvrdit, že není mrtvý. Rozhodně vypadal jako mrtvola.

Jakmile se Kaelenovy prsty dotkly těla, rychle ruku stáhl, jako by se právě dotkl ohně.

Kaelen si držel ruku a v šoku zíral na tělo, než se podíval na svého Betu, když promluvil: „Co se děje? Jsi v pořádku?“

Kaelenovo srdce v hrudi zběsile bušilo. Myslel si, že si s ním zahrává mysl. „Není možné, že jsem cítil to, co si myslím,“ pomyslel si Alfa. Ale doufal a modlil se, aby to tak bylo.

Když se Kaelen znovu podíval dolů na osobu ve vodě, pomalu k ní natáhl třesoucí se ruku. Prsty se mu chvěly ještě víc, těsně než se otřely o jeho tvář. Kaelen otevřel ústa a zalapal po dechu. Bylo to tam, to úžasné jemné mravenčení tančící pod jeho konečky prstů, když se dotkl cizincovy tváře.

Zarok se dral silněji vpřed a shlížel na tělo před nimi. Zarok zakňučel, když ucítil to mravenčení a viděl stav člověka, od kterého to mravenčení pocházelo.

„Druh,“ vydechl Kaelen, než popadl svého druha a vytáhl ho z vody k sobě na hruď. Pažemi obemkl tělo a Zareth se natáhl a chytil Kaelena, aby ho udržel nad hladinou a aby ho proud neodnesl po řece.

Alfu zachvátila panika a oči ho pálily, jak se plnily slzami. Kdo mu to mohl udělat? A proč?

Je sotva naživu. Jediný důvod, proč ví, že je jeho druh naživu, je to mravenčení. Kaelen ho poklepává po tváři a snaží se ho vzbudit, ale nedostává žádnou odpověď. Alfa najednou potřeboval další důkaz, že žije, a tak přiložil ucho k jeho hrudi. Kaelen si úlevně vydechl, když uslyšel slabý tlukot srdce svého druha.

„Musíme ho hned dostat do nemocnice!“ Kaelen opatrně předal svého druha do Zarethovy náruče, než doplaval ke břehu.

Jakmile byl z vody, Kaelen si co nejrychleji sundal popruhy z nohou a pak se proměnil.

„Použij ten popruh a přivaž ho k mým zádům,“ řekl Kaelen. Jakmile byl jeho druh zajištěn na jeho zádech, Zarok vyrazil a běžel k nemocnici smečky, jak nejrychleji mohl.

Stromy se kolem velkého vlka míhaly, jak se bleskovou rychlostí řítil lesem. Zarok je na nohou hbitý. Jeho pohyby jsou plynulé a tělo jeho druha se mu na zádech skoro nehýbe. Zarokovo tělo se ohýbá kolem stromů a on se žene kupředu, jak nejrychleji dokáže.

Zarok vyběhne z lesa a objeví se nemocnice smečky. Dveře jsou otevřené a sestry už venku čekají, aby jeho druha převzaly.

Sestra odnáší jeho druha do nemocnice a další přináší Alfovi invalidní vozík a kraťasy.

Kaelen se rychle rozjede chodbou do pokoje, kde už na jeho druhovi pracují.

Je tak hubený, že na kostech nemá skoro žádné maso. Kaelen mu vidí každou kost v těle. Jeho tělo je tak bledé a bezvládné, až to Alfu děsí. Každý šleh, který jeho druh dostal, je vidět po celém jeho ubohém, křehkém těle. Kaelen viděl každou řeznou ránu, modřinu a zranění.

Kaelenovi se sevřel žaludek, když ho otočili na břicho a odhalili jeho záda. Alfa úplně znecitlivěl, když uviděl, v jak špatném stavu jsou záda jeho druha.

Všude po jeho druhovi byly ruce, jak na něm pracovali, což Alfu vytrhlo z jeho ohromeného stavu. Zarok se dral vpřed a zavrčel, když viděl tolik rukou po celém svém druhovi. Nelíbilo se mu to, zvlášť když rány začaly znovu krvácet.

Všichni okamžitě ztuhli a podívali se na Alfu, který si odkašlal. „Omlouvám se,“ řekl Kaelen a lékaři se otočili a pokračovali v práci na jeho druhovi. Zarok ale naneštěstí zavrčel pokaždé, když se jeho druha dotkli určitým způsobem, až si doktor nakonec povzdechl a otočil se k Alfovi.

„Vím, že o něj máte starost, ale myslím, že bude lepší, když opustíte místnost, abychom na něm mohli pracovat.“

Kaelen vydechl a prohrábl si rukou vlasy. „Dobře. Jen udělejte všechno, co můžete, abyste ho zachránili! Je to můj druh. Nenechte ho zemřít,“ říká Kaelen a každá hlava v místnosti se otočí směrem k Alfovi. Doktor se otočí zpět a v šoku se podívá na tělo ležící na stole, než se znovu podívá na Alfu.

„Ano, Alfo!“ řekl doktor, otočil se na patě a začal udílet rozkazy. Pocit naléhavosti byl po Alfově odchodu silnější.

Kromě ran na těle potřeboval operaci k opravě sleziny, která praskla po ráně do břicha.

Kaelen seděl na svém vozíku před pokojem svého druha, zatímco na něm pracovali. Alfa zůstal sám se svými myšlenkami a ty se začaly nekontrolovaně řítit. Hlavou mu běželo tolik věcí. Kdo to udělal? Proč? Jak mohl někdo takhle ublížit někomu takovému? Byl tak malý a křehký, tak bezbranný.

Čím víc o tom Alfa přemýšlel, tím byl naštvanější. Ruce se mu sevřely v pěst a čelisti mu zatuhly. Začal si představovat věci, které by chtěl udělat tomu, kdo to jeho druhovi provedl. Zuřivost narůstala, dokud si znovu nepředstavil jeho tvář. Vztek se změnil v smutek a Kaelenova hlava klesla do dlaní — do těch samých dlaní, které držely jeho druha a cítily mravenčení pouta.

Stále cítil tělo svého druha ve své náruči a přemýšlel, jaké by to bylo držet ho, až se probudí. Samotná ta myšlenka způsobila, že se Kaelenovo srdce rozbušilo rychleji. V Alfovi začala svítat naděje, dokud se nepodíval dolů na své nohy.

„Co se stane, až se probudí? Co když se mnou nebude chtít mít nic společného? Co když se podívá na mé nohy a bude mít stejnou reakci jako můj první druh?“ pomyslel si Kaelen a zavřel oči, zatímco si rukama přejížděl po tváři.

Alfa otevře oči a podívá se na své nohy. Pravou rukou se natáhne a dotkne se své nohy těsně nad kolenem. Kaelen znovu zavře oči.

Pořád je to tak zvláštní pocit dotýkat se svých nohou. Má pocit, jako by se dotýkal nohy někoho jiného. Necítí ani váhu své ruky na své noze. Jako by tam ani nebyla. Čím déle jeho ruka na noze zůstává, tím děsivější mu to připadá a zase se cítí odporně, přesně jako na začátku.

Kaelen si už dokázal představit ten odpor ve tváři svého druha, až uvidí jeho nohy. „Koho to klamu? Kdo mě kdy bude takhle chtít?“ pomyslel si Kaelen a Zarok mu v hlavě zakňučel a stáhl se. Kaelen se zhluboka nadechl, zaklonil se a s výdechem si rukou přejel po obličeji.

Kaelenova hlava vystřelí nahoru, když doktor konečně vyjde z pokoje.

Doktor vypadal nervózně, což způsobilo, že se Kaelenovi sevřel žaludek a začal se bát nejhoršího.

„Co se děje? Je v pořádku?“ Kaelen se snažil zůstat klidný, když mluvil, ale doktor sebou trhl a Kaelen si uvědomil, že křičí.

„Ano, je v pořádku. Stabilizovali jsme ho,“ řekl doktor a posadil se vedle Kaelena.

„Vy, vy jste říkal, že je to váš druh, že?“

„Ano, je to můj druh.“

„Nevím, jak jinak to říct, tak to prostě řeknu na rovinu… Vypadá to, že byl týrán velmi dlouhou dobu. Mnohé jeho jizvy jsou staré, některé nové. To, co ho prozrazuje, jsou jizvy na jeho kostech. Když se kost zlomí a sroste, zanechá to stopu, něco jako jizvu. U vlkodlaků to zmizí, ale u něj ne. Některé ty jizvy vypadají velmi staře, jiné jsou čerstvé.

Má také vnitřní jizvy, které by se mohly vytvořit jen v případě, že by na něj někdo použil stříbrnou čepel.

Jizvy na kostech má po celém těle. Měl zlomená žebra, paže, zápěstí, a dokonce i prsty. Jeho nohy také nezůstaly ušetřeny.

Jistě jste viděl ty stopy na jeho těle. Někdo na něj nedávno rozhodně použil bič. Jsou tam i staré jizvy. Není to poprvé, co viděl bič.

Tohle týrání, některé ty jizvy jsou staré nejméně 8 až 10 let.“ Doktor se při mluvení díval na své ruce a pak se odmlčel a zavrtěl hlavou.

„Musel jsem mu dát krev, protože jí hodně ztratil. Je vyhublý. Má těžkou podváhu… Stabilizoval jsem ho. Právě teď je pod sedativy. Až přestanou působit, neprobudí se hned. Může to trvat hodiny, dny nebo týdny.

Budeme se o něj dobře starat a bedlivě ho sledovat… Je mi to strašně líto, Alfo! Kéž bych měl lepší zprávy. Ale je naživu a uděláme vše, co je v našich silách, abychom mu pomohli.“ řekl doktor, než vstal a odešel.

Ruka jemně položená na Kaelenově rameni Alfu vylekala. Kaelen se podíval na Zaretha a uviděl v jeho tváři mírný a ustaraný výraz.

„Bude v pořádku. Vím, že si prošel hroznýma sračkama, ale teď má tebe. Má nás všechny. Zvládne to… Proč za ním nejdeš? Jsem tady, kdybys mě potřeboval. Jen mě kontaktuj přes pouto, budu v domě smečky.“ řekl Zareth, vstal a odmlčel se: „Mám zavolat Naelinovi?“

Kaelen se podíval na hodiny a pak zavrtěl hlavou. „Ne, je moc pozdě. Zavolám mu ráno, než vyrazí na trénink.“

„Přivezeš je domů?“ zeptal se Zareth a měl na mysli tým 25 válečníků, které Kaelen poslal do Ohia, aby pomohli s výcvikem jiné smečky.

„Ne. Ale zaslouží si vědět, že jsem našel jejich Lunu,“ řekl Kaelen a Zareth mu před odchodem věnoval mírný úsměv.

Kaelen se podíval na dveře před sebou a pak polkl, než k nim přistoupil. Kaelen pomalu otevřel dveře a okamžitě se ozval zvuk pípajícího monitoru.

Dveře se za Kaelenem zavřely a on postoupil hlouběji do pokoje. Očima přejíždí po osobě ležící na posteli před ním. Při pohledu na to bezvládné tělo se mu svírá hruď. Jeho tělo je tak zlomené.

Jak se Kaelen blíží, konečně si svého druha prohlédne zblízka. Pod všemi těmi modřinami a otoky vidí krásu a ta mu vyráží dech. Jak je možné, že v tomto stavu vypadá tak krásně?

Kaelen se natáhl a odhrnul mu vlasy z čela. „Bohyně, doufám, že mě přijme!“ modlil se.

Alfa se snaží nemyslet na to, co se stane, až se probudí. Snaží se nemyslet na to, jaká bude jeho reakce, až uvidí jeho nepoužitelné nohy a invalidní vozík.

Kaelen se nakloní dopředu a jemně ho vezme za ruku. Jeho kůže už nepůsobí tak chladně jako dřív a Kaelen je za to vděčný.

Mravenčení působí o něco silněji, ale stále ne dost. Je to ale úžasný pocit, jak mu tančí po kůži. Alfa se nakloní a jemně uchopí tvář svého druha do dlaní a z očí mu vyhrknou slzy.

„Omlouvám se!“ zašeptá Kaelen, než si opře čelo o paži svého druha.

„Tak moc mě mrzí, že se ti tohle stalo! Omlouvám se, že jsem tam nebyl, abych tě chránil!... Teď jsi v bezpečí. Už nikdy nenechám nikoho, aby ti ublížil… Teď už bude všechno v pořádku. Slibuju, že se o tebe postarám a budu tě chránit.“ řekl Kaelen tiše, zatímco mu stékaly slzy.