„Děje se v práci něco zajímavého?“ zeptal se Thatcher a v tlumeném světle svíček mu zajiskřilo v modrých očích. Na sobě měl oblek o tři odstíny tmavší než jeho oči a pod ním bílou košili s rozepnutým horním knoflíčkem. Plavé vlasy měl dokonale sčesané dozadu, což mu krásně rámovalo obličej.

Jen jsem pokrčila ramenem a nožem ukrojila kousek grilovaného mořského vlka na talíři. „Znáš Camillu Simone?“ zeptala jsem se a zvedla vidličku k ústům. Zamumlala jsem blahem nad neuvěřitelnou chutí pikantní bazalky, zázvoru a limetky. Když jsem otevřela oči, Thatcher mě pozoroval, zorničky rozšířené emocí, kterou jsem nedokázala přesně pojmenovat. „Co je?“ Otřela jsem si ústa ubrouskem.

Ohryzek mu poskočil nahoru a dolů, jak sáhl po víně.

„Přestaň takhle vzdychat,“ řekl s rty těsně nad okrajem sklenice.

Kousla jsem se do rtu a tváře mi polilo horko.

S Thatcherem jsme byli spolu dva roky a rok zasnoubení, přesto mě vždycky dokázal takhle přivést do rozpaků.

Založila jsem si pramen vlasů za ucho a sáhla po svém pití. Z jeho žhavého pohledu mi vyschlo v ústech. Zíral na mě, jako by se nemohl dočkat, až ze mě strhne tyhle malé černé šaty, co mám na sobě.

V naději, že svou mysl vrátím do správných kolejí, jsem se zahleděla na luxusní doplňky a zarámovaná umělecká díla lemující stěny. Byli jsme v jedné z nejnóbl restaurací v Bostonu. Proslýchalo se, že rezervace zde trvají měsíc nebo dva, ale pochybovala jsem, že Thatcher čekal tak dlouho. Jako jeden z nejvyhledávanějších bostonských obhájců byl Thatcher na večeře v takových místech zvyklý.

„Camilla, dcera Reginalda Simonea?“ zeptal se.

Temné, inkoustové oči se vpíjely do mých, byl to příslib, že tato noc skončí lépe než citronový koláč, který jsme měli jako dezert. Byla jsem tak vyvedená z míry tím, jak se na mě díval, že jsem zapomněla, o čem jsme mluvili.

„Přišla do kanceláře a výslovně hledala mě. Řekla,“ naznačila jsem ve vzduchu uvozovky, „‚Daphne mi řekla, že jsi v tomhle oboru nejlepší. Potřebuji, abys pro mě pracovala.‘ Bylo to vážně zvláštní, protože s Daphne Marquezovou jsme si zrovna do oka nepadly, když jsem pro ni pracovala.“

„Zajímavé,“ zamumlal Thatcher a povytáhl obočí.

Souhlasně jsem zamručela.

Poslední čtyři roky jsem se šplhala po žebříčku v PR agentuře Whitmore Prescott z pozice stážistky na koordinátorku a před dvěma lety mě povýšili na account executive. Podle záznamů je Daphne Marquezová tou nejnáročnější klientkou, jakou kdy náš tým řešil. Je vtipné, že o mně dokázala říct dobré slovo, když mě i můj původ proklínala, zatímco jsem pro ni pracovala. Byla to naprostá namyšlená holka z bohaté rodiny, přesně jako Camilla.

Nad tou vzpomínkou jsem zavrtěla hlavou a s povzdechem odložila sklenici.

„Přijala jsi ji,“ poznamenal Thatcher. To je jedna z věcí, které na něm miluju. Dokáže mě číst jako otevřenou knihu. Stačí svraštělé obočí, povzdech, našpulené rty. Nevím, jak to dělá, ale prostě mi rozumí.

„Co jsem mohla dělat?“ Prsty jsem přejížděla po okraji sklenice a ramena mi poklesla. „Valeria mi dala na výběr: buď vzít Camillu, nebo toho miliardáře v Miami.“

Valeria, moje nadřízená senior account executive, mě z neznámých důvodů upřímně nemá ráda.

Thatcher se natáhl přes stůl a vzal mě za ruku. Palcem mě hladil po kloubech. „Dostala ses tak daleko a tohle je tvoje vysněná práce. Nenech Valerii, aby ti bránila v dosažení tvého cíle.“ Naše pohledy se střetly a jeho upřímnost mě pohladila u srdce stejně jako jeho palec na mé ruce. „Znám skvělý způsob, jak ti pomoci se uvolnit,“ ušklíbl se.

Jako poslušné štěně moje mysl okamžitě odsunula všechny starosti, které si začala vytvářet. Stiskla jsem Thatcherovu ruku a otočila ji dlaní vzhůru, konečky prstů jsem mu přejížděla po čarách v dlani. Opřela jsem se oběma lokty o stůl, ztišila hlas a zeptala se: „Vážně?“

Vydechl, odložil prázdnou sklenici a zachytil mé toulavé prsty. „Zní to, jako bys mě provokovala, maličká.“

Ó, on má náladu.

~~

Thatcher ubral dobrých pět minut z cesty, která z města k jeho sídlu za městem obvykle trvá půl hodiny. Poté, co neceremoniálně zaparkoval u příjezdového okruhu, vyskočil ven, otevřel mi dveře a v podstatě mě vytáhl ze sedadla. Přitiskl mě ke dveřím, které s bouchnutím zavřel, prohrábl mi prsty vlasy a přitiskl své rty na mé. Jeho měkké rty chutnaly po víně se špetkou citronového koláče.

„Zítra ti bude zle,“ řekl a kousl mě do spodního rtu, zatímco jeho vzrušení se mi tisklo k pánvi.

Mysl jsem měla zamlženou touhou, ale odtáhla jsem se, abych se ujistila, že jsem dobře slyšela. „Vy jste teď jasnovidec, pane Vane?“

Chytil mě za čelist. „Dneska tě kurva zničím, Eleno,“ prohlásil a očima mi přejížděl po těle. „Víš, že šílím, když vidím tvoje nohy takhle, a přesto sis vybrala tyhle hříšně krátké šaty na rande v pracovní den.“

Těžce jsem polkla. Prázdné sliby nebyly Thatcherovou silnou stránkou. Valeria by mě zabila, kdybych se ve středu hodila marod, zvlášť po převzetí tak důležité klientky, jako je Camilla.

„Přesně to jsem měla v plánu, když jsem si je vybírala.“ Chytila jsem ho za klopy saka.

Thatcher zasténal a sevřel mi ruku. Během pár kroků jsme byli v jeho sídle. Thatcher mě k sobě prudce otočil, popadl mě za bradu a znovu mě políbil. Netrpělivě zavrčel, když jsem pootevřela rty a dovolila mu polibek prohloubit. Vedl nás domem, dokud jsem zadkem nenarazila na tvrdou hranu.

Díky teplému rohovému osvětlení jsem si uvědomila, že nás dovedl do kuchyně, a já se zády opírala o hranu kuchyňského ostrůvku.

„Řekni, že jsi moje.“ Líbal mě na krku, jednou rukou mi svíral prso a druhou sahal po bočním zipu mých šatů.

„Jsem tvoje, celá tvoje,“ vydechla jsem, lapajíc po dechu, když mě do kůže udeřil chladný vzduch následovaný zvukem trhajících se šatů.

Thatcherova demonstrace síly vybičovala mé vzrušení do nových výšin. S netrpělivým zavrčením mě otočil a vynechal veškerou předehru. Roztrhl mé černá tanga a zničená látka se připojila k mým šatům u mých nohou. Cinkání jeho opasku bylo pro mé uši hudbou. Teplé ruce mi sjely po páteři a navedly mě, abych se nad ostrůvkem ohnula.

A tam Thatcher dokázal, že je mužem svého slova; ten komentář o „ničení“ byl možná ještě slabé slovo. Označkoval si mě, vlastnil mě, přesně jako pokaždé, když jsme byli spolu.

Skrz předávkování touhou jsme se dostali do jeho ložnice a usnuli jeden druhému v náručí, vyčerpaní, ale spokojení.

Uprostřed noci jsem se vzbudila s naléhavou potřebou jít na záchod. Když jsem se vracela do postele, moji pozornost upoutalo neustálé blikání Thatcherova telefonu na nočním stolku.

V domnění, že jde o něco naléhavého, jsem se přiblížila k posteli, abych ho vzbudila. Tělo mi ztuhlo, když jsem uviděla oznámení na jeho zamknuté obrazovce.

‚Varovala jsem tě, Thatchere.‘

‚Pokud jí to neřekneš ty, udělám to sama.‘

Zvědavost mě přemohla, a tak jsem jeho telefon odemkla svým datem narození; to, co jsem si přečetla, mě skutečně zničilo.