‚Jsem těhotná.‘

‚Jsi si jistá, že je to moje?‘

‚Chceš říct, že lžu? Děti se dělají při sexu, Thatchere. A my jsme dělali víc než jen sex. My jsme šukali!‘

‚Zníš si tak jistě, že jsem otec. Já si z té noci nepamatuju ani hovno!‘ četla jsem přes rozmazané vidění. Byla to Thatcherova odpověď na fotku těhotenského testu.

Je ironické, jak dvě rovnoběžné čárky dokážou zapálit budoucnost, kterou jsem s Thatcherem budovala, a proměnit ji v popel.

Nemohla jsem dýchat. Zdálo se, že v místnosti došel kyslík. Hruď se mi svírala, jak se mi hlavou honily otázky. ‚Co se to sakra děje? Thatcher? Můj Thatcher. Můj snoubenec přivedl do jiného stavu jinou ženu?‘

Když jsem se prolistovala na konec konverzace, která začala před více než měsícem, konečně jsem našla odvahu podívat se na profilovou fotku v chatu.

Z hrdla se mi vydral přiškrcený vzlykj. Zakryla jsem si ústa a ruka se dotkla mých mokrých tváří.

Byla to Camilla Simone.

Můj snoubenec byl otcem jejího dítěte. Za zavřenými dveřmi přitom mně a Valerii vykládala, jaký druh služeb od nás bude vyžadovat.

‚Jsem těhotná,‘ řekla Camilla. ‚A nechci, aby se veřejnost o mém těhotenství dozvěděla dřív než po svatbě.‘

V WPPR pro takové příběhy žijeme. Byli byste překvapeni, kolik jsou lidé ochotni zaplatit za udržení svého dokonalého obrazu.

‚Jejich jména mají větší cenu než jejich majetek,‘ říkával předseda Whitmore.

V tomto případě měla Camilla na ochranu víc než jen image. Vybrala si mě záměrně. Nebylo to kvůli mé skvělé práci při utajování milostného vztahu Daphne Marquezové s guvernérem. Tím, že přišla za mnou, chtěla Thatcherovi něco vzkázat.

„Zlato,“ Thatcherův hlas zastřený spánkem mě vytrhl z tranzu.

Zvedla jsem k němu oči, ani jsem se neobtěžovala utírat si slzy.

Rozsvítil noční lampičku a promnul si oči. Trvalo mu asi pět sekund, než si mě prohlédl.

„Proč pláčeš?“ Jeho oči padly na mou ruku svírající jeho telefon. „Co se děje?“

„Co se děje mezi tebou a Camillou?“ v duchu jsem se pochválila, že se mi hlas nezachvěl.

V mé hlavě probíhala bitva. Jedna část věřila, že by mi to nikdy neudělal. Ta druhá mi říkala, abych se sakra probrala; důkazy mě tloukly přímo do očí.

Posadil se na okraj postele a vzal si telefon, obočí se mu svraštilo, jak projížděl to, co bylo na displeji.

Seťala jsem pěsti. Smutek v mé hrudi se pomalu měnil v hněv. Černá díra rychle pohlcovala budoucnost, o které jsem snila. Děti, společné probouzení a vracení se k sobě domů každý večer... Tohle byl muž, kterého jsem si měla vzít.

‚Jak se nám to mohlo stát?‘

Byl mým osudem, nebo jsem si to aspoň myslela.

Položil telefon na noční stolek, narovnal se do své plné výšky a natáhl se ke mně. „Není to tak, jak to vypadá.“

Ušklíbla jsem se a vykroutila ruku z jeho sevření, ale marně. Zaklesl mi prst pod bradu a donutil mě podívat se na něj. Tlumené světlo v pokoji odhalilo jeho prosebné modré oči. „Zlato, nech mě to vysvětlit.“

„Vysvětlit co? Všechno, co jsem potřebovala vědět, bylo v té konverzaci.“ Celé tělo se mi třáslo. Páteří mi projela vlna emocí. „Probudil ses vedle ní, nahý... v pokoji svého dětství. Je ve druhém měsíci a ty jsi to přede mnou tajil!“

„Zlato, já si tu noc nepamatuju. Byl jsem úplně na sračky,“ řekl a přejel si rukou po obličeji. Realita té situace mi ztěžovala dýchání. Thatcher byl vždycky rozhodný a rozhodně to nebyl někdo, kdo by nic nevydržel. Jak jsem mohla věřit jedinému jeho slovu?

„Jsi si jistý, že jsi ji nepošukal? Protože ona si je tím kurva jistá, Thatchere!“ Ta slova mi na jazyku zanechala hořkou pachuť.

Jeho mlčení bylo mou odpovědí. Prudce jsem se nadechla a ustoupila od něj, jako by mě jeho blízkost dusila.

Thatcher vydechl. Nenáviděla jsem, že pořád vypadá tak klidně a vyrovnaně, zatímco já jsem tu byla jako hromádka neštěstí. „Jen mi dej čas. Vyřeším to.“

Otočila jsem se k němu. „Jak to chceš vyřešit, Thatchere, co? Vsadím se, že tvoje máma bude štěstím bez sebe, až se dozví o Camillině těhotenství.“

Sklonil hlavu a zhluboka si povzdechl. „Ona už to ví, že?“

Od té doby, co mě představil své rodině, byla nepřátelskost jeho matky vůči mně jasná jako facka. Thatcherova rodina pocházela ze starých peněz. A jako jediný syn právníka a lékařky si jeho matka přála, aby se oženil s dcerou některé z jejích kamarádek. ‚Dívka z vysoké společnosti,‘ řekla mi jednou bez obalu do očí, ne nějaká publicistka, co pracuje od devíti do pěti.

Utřela jsem si slzy. „Vsadím se, že už plánuje vaši svatbu s Camillou.“

Thatcher se po mně natáhl, ale já ustoupila. „Eleno... jsi to ty, koho si chci vzít. Prosím, nedělej nám to. Něco vymyslím.“

„To ty jsi nám to udělal! Miluju tě, ale tohle je moc. Potřebuju prostor. Potřebuju čas na rozmyšlenou.“

V jeho tváři se mihl nebezpečný výraz. „Jestli teď odejdeš, nebudu tě prosit, aby ses vrátila.“

Ze všeho, co mohl říct, mě tahle věta nikdy nenapadla.

„Máma mi vyhrožovala, že mě vydědí, jestli si Camillu nevezmu. A když mě teď takhle opustíš...“ jeho pohled skrze dlouhé řasy mi probodl duši, když se mi podíval do očí. „Už nemám co ztratit.“

Vyschlo mi v ústech. Jak mohl tu situaci tak obrátit, jako bych já byla ta, kdo ten vztah ukončuje? Já nejsem ta, kdo spal s Camillou!

„Byl jsem připravený se pro tebe všeho vzdát... jestli mě teď opustíš, ztratíš mě navždy.“

„Ty mi vážně dáváš ultimátum?“

Prudce si prohrábl vlasy. „Netušíš, jak dlouho jsem o náš vztah bojoval, Eleno. Jediné, co chci, je čas to napravit, a ty mi nemůžeš dát ani to.“

Konfrontace byly vždy Thatcherovou doménou. Dokázal by překroutit zákon i ze spaní. Vždycky najde mezeru a tu teď využil ve svůj prospěch.

Hněv mě ovládl. Hrdě jsem zvedla bradu a vzdorovitě se mu podívala do očí. „Tak už nemusíš o nic bojovat, Thatchere.“