Vytáhla jsem z tašky složky klienta. Četla jsem stránku za stránkou a neviděla nic neobvyklého. Declan Montiero, dvaatřicetiletý generální ředitel společnosti Montiero Holdings. Mým úkolem bylo změnit jeho image playboye během šesti měsíců.

Neměl žádný účet na sociálních sítích, ale internet nabízel nekonečné množství fotek muže s různými dívkami, které se na něj věšely. Momentky z dálky a rozmazané záběry z klubů nebo večírků, nebo se prostě odvracel od kamery. Byl vysoký a měl postavu jako model z GQ. Vlasy měl tmavé. Nemohla jsem poznat, jestli jsou hnědé nebo černé, ale když jsem si přiblížila jeden z jeho snímků, přepadl mě pocit známosti.

Jeho oči mi byly tak povědomé, jako bych ho už někdy viděla.

„Jsme tady,“ oznámil řidič a vytrhl mě ze sledování mého klienta online.

Podívala jsem se stranou na třicetipatrovou budovu z prohnutého skla a oceli, na jejímž skleněném průčelí byl nenápadně vyveden nápis MONTIERO HOLDINGS.

„Děkuji...“ odmlčela jsem se.

„Jsem Rafael,“ řekl a vystoupil z auta. Otevřel mi dveře a hodil klíče muži v černo-bílém obleku, který k nám přišel.

„Pojďte.“ Rafael mě vedl dovnitř budovy.

Za pískovcovým pultem pozdravila Rafaela žena v modrém saku. Přikývl jí, položil mi ruku na kříž a nasměroval mě do výtahu. Začínala jsem si říkat, jestli Rafael není víc než jen řidič.

Cesta výtahem skončila v osmadvacátém patře. Rafael mě znovu vedl chodbou. Zastavili jsme se před dřevěnými dvoukřídlými dveřmi, na jejichž pískovaném skle bylo napsáno jméno mého klienta. Zaklepal, ale nikdo se neozval.

„Pravděpodobně je na střeše,“ povzdechl si Rafael a podíval se na náramkové hodinky. „Můžete počkat uvnitř. Jen ho vyzvednu.“

Stála jsem tam a sledovala, jak Rafael mizí ve dveřích na druhém konci chodby, a nezbylo mi nic jiného než udělat, co řekl.

Otevřela jsem dveře a okamžitě toho litovala, když jsem u skleněného okna uviděla muže a ženu v dosti skandální poloze.

~~

Dvojice u okna si neuvědomovala, že má publikum. Pokračovali v tom, co dělali. Žena klečela zády k oknu. Byla v úhlu, kdy jsem jí viděla z profilu. Její bílý top rozhalený uprostřed odhaloval její plná, pohupující se prsa.

Muž, který stál proti ní, měl jednu ruku roztaženou na skleněné stěně, druhou svíral ženiny vlasy. Kalhoty měl stažené u nohou, což odhalovalo sexy zadek. Neustále se jí vrážel do obličeje, jeho boky se pohybovaly v rytmu kyvadla. Tichým vzduchem se neslo její dávení a jeho sténání.

„Dívej se na mě,“ řekl muž a v jeho hlase se mísila bolest s rozkoší.

Žena poslechla a podívala se na něj se zaslzenýma očima. „Sakra, sakra!“ zasténal. Jeho boky se pohybovaly rychleji, jako by se hnal za prchajícím světlem.

Zůstala jsem stát jako přimrazená, když se muž odtáhl, uchopil své mužství a vypustil na ženin obličej provazce svého vyvrcholení.

„Proč jsi pořád tady?“ Rychle jsem zavřela dveře, když jsem uslyšela Rafaelův hlas.

Podíval se na dveře a pak zpátky na mě, hlavu naklonil na stranu. Na rtech se mu pomalu rozlil vědoucí úsměv.

„Co je?“ Zírala jsem na své boty a tváře mi hořely.

Rafael se uchechtl. „Viděla jste to na vlastní oči, že?“

Kdyby rozpaky mohly způsobit samovznícení lidského těla, už by ze mě byl jen popel. Kousala jsem se do rtu a nebyla schopná odpovědět.

Dveře za mnou se otevřely. Ustoupila jsem stranou a stanula tváří v tvář té atraktivní blondýnce. Její rozcuchané vlasy a neupravené oblečení byly důkazem, že se mi to, co jsem viděla, nezdálo.

„Hola, Rafo.“ Usmála se na Rafaela a prsty si prohrábla vlasy.

„Veronico,“ pozdravil ji Rafael.

Podívala se na mě svrchu a její úsměv se změnil v úšklebek. V jejích jasně modrých očích planulo podráždění. Byla úchvatná, i s rozmazaným make-upem a nenalíčenými rty. Hodila vlasy dozadu a obrátila nade mnou oči v sloup. Její podpatky klapaly o pískovcovou podlahu, jak se odnášela pryč.

Rafael zavrtěl hlavou a otevřel dveře. Stál u nich a pozoroval mě. Váhavě jsem přešlápla na podpatcích. Bylo nad slunce jasné, že ten muž, který se právě udělal Veronice do obličeje, byl můj klient. Pracovala jsem s playboyi a muži s podobným vkusem v sexuálním životě, ale nikdy jsem nikoho neviděla v tak ponižující situaci.

‚Jak se mu podívám do očí, aniž bych myslela na to, co jsem viděla? Bez myšlenek na jeho horký zadek a hluboké, sexy vrčení.‘

Klid, Eleno! Je to tvůj klient. Pamatuj na to!

Můžu odejít, vrátit se do Bostonu a říct Valerii, že jsem viděla svého klienta, jak šuká ženu do obličeje. Ale jít domů také znamenalo čelit situaci s Thatcherem.

Tato situace prověří moji profesionalitu. Zhluboka jsem se nadechla a prošla otevřenými dveřmi, zatímco mě Rafael pozoroval a já křečovitě svírala popruh své brašny.

Kancelář byla neposkvrněná, příliš velká pro jednoho člověka. Před oknem od podlahy ke stropu – tam, kde jsem je viděla – zatřásla jsem hlavou a tu vzpomínku vytěsnila – byl moderní stůl z tmavého dřeva, u kterého by se pohodlně najedlo šest lidí. Všechno ostatní bylo černé, bílé a šedé, kromě obrazů zdobících stěnu u pohovky.

Ze dveří na straně vyšel muž.

Byl vysoký, oblečený v kvalitním šedém obleku, bílé košili a černé kravatě, s neposednými tmavě plavými vlasy. Vypadal upraveně, jako by se mi o něm a Veronice před chvílí jen zdálo.

Jeho rty rámovaly pečlivě zastřižené vousy. Měl špičatý nos, který vedl k těm sytě modrým očím. Byly mi tak povědomé, jako bych je už někdy viděla.

Muselo to být z těch fotek na internetu, ale něco ve mně mi říkalo, že to není ono... jako bych ho znala.

Jeho pohled pod tmavými řasami se zúžil a on si mě zkoumavě měřil. Podívala jsem se jinam; studování jeho jména na skle nad stolem byla v tu chvíli ta nejúžasnější věc na světě. Intenzita jeho pohledu mě donutila k mrazení. Cítila jsem, jak jeho oči kloužou po mém obličeji a sjíždějí dolů po mém těle.

Ošila jsem se, u kořene páteře se mi vyrazil pot.

‚Ví, že jsem ho viděla šukat Veroniku do pusy? Vyhodí mě z téhle budovy za to, že jsem vtrhla do jeho soukromí?‘

Pravděpodobně.

„Sluníčko?“ Přísahám, že se mi na okamžik zastavilo srdce.

Můj svět se zpomalil, když jsem se podívala na muže stojícího necelé dva metry ode mě.

„Ty ji znáš?“ zeptal se Rafael a jeho hlas ustoupil do pozadí.

Jen jeden člověk mi říkal Sluníčko. A on byl mou první láskou.

Zatmělo se mi před očima a jazyk se mi přilepil k patru. Těžce jsem polkla, přitiskla si dlaň na hruď a cítila, jak mi srdce divoce buší.

„Declane?“ zašeptala jsem.

Ty oči, ty rty... tolik se změnil. Naposledy, když jsem ho viděla, byl ještě kluk a já byla hloupá malá holka snící o šťastném konci s nejlepším kamarádem mého bratra.