Pohled Kierana

Když jsme zastavili u školy, byl jsem nervózní. Tady jsme, zpátky na místě, kde jsem strávil tolik nocí o samotě v slzách. Plakal jsem a přál si, aby mě Ryker přijal.

Neubráním se tomu, nemůžu zastavit ty vzpomínky, které se na mě hrnou, když vidím, jak se budova objevuje v dohledu. Můj pokoj byl hned naproti jeho... V obou pokojích jsem ho líbal... V obou pokojích mi polibky oplácel... Ale v obou pokojích mě taky škrtil. Přitiskl mě ke zdi pod krkem a škrtil mě, dokud jsem neupadl do bezvědomí.

V obou pokojích mi říkal, že spolu nikdy nemůžeme být, protože jsme oba Alfové. V obou pokojích mi připomínal, že se ho nesmím dotýkat.

Kromě toho mi nevadilo být ve škole. Nebylo to tak, že bych měl nepřátele, ve skutečnosti jsem měl hodně přátel. My jsme měli hodně přátel. Sdíleli jsme stejné přátele, trávili jsme čas se stejnými lidmi.

Což pro mě bylo také těžké. I když nechtěl, musel mě vídat. Musel jsem na tváři vykouzlit nucený úsměv a předstírat, že je všechno v pořádku.

Musel jsem předstírat, že nejsme druhové a že pro mě neznamená víc než kamarád.

Cítím, jak auto zastavuje, když ho zabrzdí, a já se z toho probouzím. Byl jsem vděčný, že moje štíty byly nahoře a on nemohl slyšet mé myšlenky ani cítit, co cítím. Prostě se na mě usměje.

"Připraven!"

Řekl, když popadl kliku a otevřel dveře.

Polknu knedlík v krku, pak otevřu dveře a vystoupím z auta.

Vím, že bych neměl být nervózní nebo mít strach, ale nemůžu si pomoct. Nemůžu se ubránit úvahám, jak zareaguje, až uvidíme naše přátele.

Odstrčí mě před nimi? Bude předstírat, že jsme zase jen přátelé a ne druhové?

Žaludek se mi svírá, je mi špatně, když kráčím k budově, kde jsou naše pokoje a naši přátelé.

Vybral si čtvrtek, aby dorazil. Je to den, kdy bychom normálně měli volno. Věděl, že všichni naši přátelé budou mít volno, a chtěl přijet v tento den, abychom je mohli vidět.

Prakticky poskakuje vzrušením, když kráčí ke dveřím. Dívá se na mě s tím nejširším úsměvem na tváři, když otevírá dveře a drží mi je.

"Pojď, plazíš se jako šnek!"

Říká a já nad ním protočím panenky a přidám do kroku.

Sleduji ho, jak se podívá na svůj telefon a ještě víc se nadchne. Zapumpuje pěstí, otočí se ke mně a na tváři má ten nejširší úsměv.

"Hustý, kámo, je čas oběda! Jdeme!"

Řekl, popadl mě za ruku a pak mě táhl chodbou.

Zavrtěl jsem hlavou a zasmál se svému extrémně šťastnému druhovi. Prakticky běžel chodbou. Pustil mou ruku, aby mohl běžet rychleji.

Sledoval jsem, jak rozrazil dveře a vběhl dovnitř, chytil jsem je, než se zavřely, a pak jsem se zastavil, zhluboka se nadechl, pomalu vydechl a vešel. Snažil jsem se připravit na cokoli, co by se mohlo stát.

Vejdu a okamžitě všechny slyším. Slyším jejich veselé hlasy, když zdraví Rykera.

Brock svírá Rykera v medvědím objetí a zvedá ho do vzduchu.

Položí ho a všichni přijdou, aby ho pozdravili.

"Sakra, chlape, už jsem si začínal myslet, že se vy dva nikdy nevrátíte!"

Říká Brock, otáčí se a s úsměvem se na mě dívá. Koukej sem dotáhnout ten svůj malej zadek!

Říká tenhle idiot a ukazuje na zem před sebou. Směju se a kroutím hlavou, když se k němu blížím. Připravuji se na objetí, o kterém vím, že přijde. A opravdu, popadne mě přesně tak, jak to udělal Rykerovi. Vymačkává ze mě duši, když mě zvedá a pak mě znovu staví na nohy.

Musím přiznat, že je dobré tyhle kluky zase vidět! Otočil jsem se zrovna včas, abych se nechal obejmout Dieselem; on se obvykle neobjímá, takže mě překvapilo, když mě sevřel v pevném objetí.

Ještě víc mě ale překvapilo zavrčení, které jsem zaslechl od Rykera, když viděl, jak mě Diesel objímá.

Diesel vrčení ignoroval, nejsem si jistý, jestli vůbec pochopil, proč vůbec vrčel. Pustil mě, poplácal mě po rameni a usmál se na mě.

"Kámo, myslel jsem, že se vy dva nevrátíte. Už jsem si o vás začínal dělat starosti, vím, že jsi říkal, že se doma dějou nějaký špatný věci... Myslel jsem, že se vám dvěma třeba něco zlýho stalo."

Řekl, když se podíval na mě a pak na Rykera.

Podíval jsem se na Rykera, který odvrátil zrak. Poznal jsem, že to vrčení nebylo úmyslné a pravděpodobně se styděl.

Takže to začíná!.... pomyslel jsem si a odvrátil zrak. Cody na mě zavolal, když se posunul a udělal mi místo.

Zavolal mé jméno a poklepal na sedadlo vedle sebe.

Přistoupil jsem a posadil se vedle něj, podíval jsem se na konec stolu a viděl Rykera sedět na druhém konci vedle Brocka. Už s nimi byl zabraný do hovoru, aniž by mi věnoval další pohled.

Polkl jsem knedlík v krku, donutil jsem se k úsměvu a otočil se ke Codymu.

Usmíval jsem se, když jsem poslouchal, co mi chtěl říct. Vyprávěl mi o všem, co jsme zmeškali. Jaké kanadské žertíky na koho ušili a jaké žertíky byly ušity na ně...

Někdy si říkám, jestli škola nebyla spíš o navazování přátelství, jen abychom si mohli navzájem provádět kanadské žertíky.

Během těch dvaceti minut, co jsem tam seděl a poslouchal, jak Cody nepřetržitě mluví, jsem každou chvíli kradmo pohlédl na svého druha. Neuniklo mi, že se mým směrem nepodíval ani jednou.

Snažil jsem se ignorovat bolest, kterou jsem cítil na hrudi. Nesnáším to, nesnáším být zpátky tady! Chci už jet domů. Zpátky domů, kde se nebojí být se mnou.

Když všichni dojídali, podíval jsem se na hodiny a všiml si, že je 20 minut před zavřením kanceláře. Ve čtvrtek zavírali dřív a já tam chtěl jít a nechat nám co nejdřív vyplnit papíry. Nechci tu zůstat o nic déle, než musím.

"Tak pánové, rád bych zůstal a povídal si, ale musím do kanceláře, než zavřou."

Říkám a vstávám. Začnu kráčet ke dveřím, ohlédnu se na Rykera a vidím, že se na mě ani neotočil. Stále tam sedí a povídá si s Brockem.

"Jdeš?"

Zavolám na něj, on se na mě podívá a pak mě mávnutím ruky odbyde. Žaludek se mi propadne, otočím se a odejdu. Jakmile jsem pryč z místnosti, opřu se o zeď a chytím se za hruď. Snažím se to necítit, ale cítím. Bolí mě na hrudi a cítím, jak mě štípou a pálí oči, jak se plní slzami.

Stojím tam opřený o zeď, několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu a snažím se toho pocitu zbavit.

Domů... Domů... Prostě musím získat ty papíry a vyplnit je. Čím dřív to udělám, tím dřív si můžeme sbalit saky paky a vypadnout odsud!

Pomyslím si, odrazím se od zdi a rychle se rozběhnu ke kanceláři.

Byl jsem rád, že se na nic neptala, když jsem požádal o dvě sady papírů pro předčasné ukončení školy.

Posadil jsem se k lavici nejdál od ní a rychle všechno vyplnil. Oboje, svoje i Rykerovo.

Dopsal jsem oba naše podpisy právě ve chvíli, kdy se chystala zavřít.

Rychle jsem přistoupil a podal jí papíry.

Prohlížela si je a já jsem si nervózně kousal vnitřní stranu tváře. Doufám, že nebude chtít nic dalšího, zvlášť Rykera, když tu není.

"Dobře, vypadá to, že je všechno v pořádku. Pan Sterling je zítra zpět v kanceláři a zavolá vašim Alfům, aby se ujistil, že to schválili. Pokud tomu tak bude, pak bude vše připraveno a váš dřívější odchod ze školy bude schválen."

"Moc vám děkuji, Brendo!"

"Není zač, Kierane. Opatruj se! Jsi hodný kluk, přeji ti to nejlepší!"

Říká s úsměvem na tváři. Natáhl jsem ruku a potřásl tou, kterou mi podávala.

Cítil jsem obrovskou úlevu, když jsem z té kanceláře vycházel. Znamená to, že můžeme zítra odjet! Pomyslel jsem si šťastně, když jsem se vracel k naší budově a zpět do svého pokoje.

Žaludek se mi obrací, když se blížím k našim pokojům. Zastavil jsem se mezi našimi pokoji. Jeho pokojem, který je hned naproti mému. Zadržel jsem dech a poslouchal, snažil se zjistit, jestli je ve svém pokoji, ale slyšel jsem jen ticho....

To ticho mi říkalo, že tam není a pravděpodobně je stále s našimi přáteli. Povzdechl jsem si, otevřel dveře a vešel do temného prázdného pokoje.

Rozsvítil jsem světla a stál tam a díval se do svého pokoje. Podíval jsem se na podlahu, kde jsem tehdy procitl.

Tenkrát, když mě ve svém pokoji škrtil, až jsem omdlel. Probudil jsem se později, ležel jsem přesně tam na podlaze ve svém vlastním pokoji, sám....

Zavřu oči, pak se zhluboka nadechnu a pomalu vydechnu.

Přejedu si rukama po obličeji, snažím se vyčistit si hlavu a pak přejdu ke své posteli.

Rozhodl jsem se, že toho mám pro dnešek dost, lehl jsem si a zhasl světlo. Přetočil jsem se obličejem k oknu, zavřel oči a snažil se usnout.

Ležel jsem tam přes hodinu, než jsem se vyškrábal z postele. Rozhodl jsem se ten čas využít a začal jsem si všechno balit.

Když jsem si sbalil všechno, co jsem mohl, znovu jsem si lehl a zkusil zase usnout.