1. Proč nejdřív nezamkneš dveře?

„Tohle je už jedenáctý neschopný asistent, kterého jste mi za pouhý měsíc najal,“ soptil Vaughan. „Napravte to,“ zasyčel svým obvyklým chladným a arogantním tónem.

Prestona, jeho personálního ředitele, to znepokojilo. „Velice se omlouvám, pane prezidente, do čtrnácti dnů vám seženu nového asistenta,“ vyjádřil se se sklopenýma očima, zatímco ho Vaughan probodával ostrým pohledem.

Vaughan se zvedl ze svého luxusního otočného křesla a práskl pěstí do stolu. „Jste tak neschopný? Pokud mi teď nedokážete sehnat nového asistenta, měl byste rovnou hledat náhradu i za sebe.“ Byl to rozkaz, z jeho aury čišela absolutní autorita.

„Hned se na to vrhnu, pane prezidente.“ Preston vycupital z jeho kanceláře. Vaughan byl rozrušený. Tohle byl už sedmačtyřicátý asistent, kterého vyhodil během prvního čtvrtletí tohoto roku.

Preston dorazil do své kanceláře a utíral si krůpěje potu, které se mu perlily na čele. Nemohl to nechat na své asistentce, protože v sázce bylo jeho místo. Asistenti, které pro Vaughana Sterlinga najímal, byli ti nejlepší se širokou škálou zkušeností. Pracovat s Vaughanem bylo jako rozbít vejce o podlahu a očekávat, že zůstane neporušené.

Jeho nároky na dokonalost byly extrémní a neodpouštěl ani drobné chyby. Preston prošel záznamy z nedávných pohovorů. Měl tři uchazeče, kteří splňovali požadavky na tuto pozici. Dva muže a jednu ženu.

Vaughan měl nulovou toleranci k ženským asistentkám, proto si Preston vybral jednoho z mužských uchazečů. Naneštěstí dostal padáka hned první den. Preston zavolal dalšímu kvalifikovanému uchazeči, ale jeho číslo bylo obsazené, a tak mu rychle poslal e-mail.

Chvíli uvažoval. Pokud Vaughan chtěl asistenta hned, mohl by ho poprosit, aby asistent nastoupil v pondělí, protože dnes byl pátek. Také by podal inzerát na nového asistenta, aby mohl ženu zaměstnat jen dočasně. Spokojený se svým myšlenkovým pochodem vytočil číslo Sienny Frostové, oné uchazečky.

Hovor byl přijat po druhém zazvonění. „Tady Sienna Frostová, jak vám mohu pomoci?“ ozval se její klidný a příjemný hlas. Levou rukou držela telefon, zatímco pravou psala na počítači.

„Jmenuji se Preston Ward, jsem personální ředitel společnosti Sterling Global.“ Sienna si živě pamatovala, že Preston Ward byl ten, kdo s ní před pár dny spolu s několika dalšími manažery vedl pohovor. Spíše však očekávala, že jí zavolá jeho asistentka Talia, ale slyšet to přímo od ředitele by mohla být dobrá zpráva, ne?

„Jsem ráda, že vás slyším, pane Warde, ale čemu vděčím za tento hovor?“ Její hlas byl zdvořilý.

„Především vám gratuluji. Získala jste pozici osobní asistentky ředitele společnosti Sterling Global, ale dočasně budete asistovat prezidentovi, dokud mu neseženeme stálého asistenta,“ vysvětlil.

Sienna se cítila jako v sedmém nebi. Tento měsíc absolvovala několik pohovorů. Z některých se jí ozvali s nabídkou, ale z žádné nebyla tak nadšená jako z této. Sterling Global byla největší těžařská společnost. „Mnohokrát vám děkuji, pane Warde, těším se na smlouvu.“

„Než smlouvu připravím, rád bych věděl, jestli byste mohla nastoupit v pondělí.“

Sienna byla ohromená. Pokud jde o pracovní etiku, nemohla dát jen tak výpověď. Potřebovala čas. „Omlouvám se, pane Warde, ale do pondělí je to příliš narychlo. Budu potřebovat alespoň dvoutýdenní výpovědní lhůtu.“

Preston jí nemohl tu naléhavost narovinu vysvětlit. Nezbývalo mu než doufat, že změní názor, zatímco se bude dál snažit spojit s druhým uchazečem. „Dám vám nějaký čas na rozmyšlenou. Vaše odměna bude upravena tak, aby odpovídala této naléhavosti.“

Zmínka o úpravě odměny v ní něco probudila. „Určitě o tom vážně popřemýšlím, na shledanou.“

Když Sienna zavěsila, byla jako opařená. Nastoupila sem teprve před třemi týdny, což byla nejdelší doba, po kterou v prvním čtvrtletí tohoto roku v jakékoli společnosti pracovala. Buď dostala padáka, nebo sama podala výpověď. Zatím letos změnila práci nejméně šestkrát. Práce pro Sterling Global by pro ni byla obrovským odrazovým můstkem.

Potřebovala peníze stejně jako dobrou pověst. V podobných situacích jí vždy dobře poradil její nejlepší kamarád Ryker. Na tváři se jí rozzářil úsměv, když vytáčela jeho číslo, ale ten rychle vystřídala vlna zklamání, když se na druhém konci linky ozval ženský hlas.

„Ahoj Sienno, Ryker je zaneprázdněný.“

„To poznám, Vivienne.“ Ryker byl kromě Celine, která se přestěhovala z New Yorku do Virginie, jediný, komu v otázce rad věřila. Skryla svůj smutek, zavěsila a otočila se k hromadě papírů na stole. Než se stihla vůbec zorientovat v dokumentu, který držela v ruce, zazvonil interkom.

„Pojďte hned do mé kanceláře, Sienno,“ ozvalo se jí v uších naštvané zavrčení. Upustila dokument a rozběhla se do šéfovy kanceláře.

„Pane Langdone, děje se něco?“ Dýchala ztěžka a přes každé slovo lapala po dechu, jak rychle se tam snažila dostat.

„To bych se měl ptát já vás.“ Pan Langdon seděl na svém luxusním otočném křesle a z celého jeho postoje čišela nespokojenost.

„Nerozumím vám, pane.“

„Tak si sedněte.“ Ukázal na židli pro hosty před sebou a pokračoval: „Zjistil jsem, že včera všichni pracovali přesčas, aby stihli uzávěrku na slavnostní udílení cen, kromě vás. Co k tomu řeknete?“

„Svou práci jsem stihla dokončit včas, a navíc já přesčasy nedělám,“ pronesla hlasem protkaným sebevědomím.

„Takový přístup. Jak daleko si myslíte, že to v pracovním procesu dotáhnete, když budete takhle pokračovat?“ obvinil ji přímo.

Sienna byla naštvaná. Naučila se však svůj hněv ovládat a jedním ze způsobů bylo prostě odejít. „Můžu už jít? Mám spoustu práce.“ Otočila se k odchodu, aniž by čekala na jeho odpověď, ale on jí rychle zatarasil cestu.

„Pro případ, že jste nečetla smlouvu, práce přesčas v případě potřeby je povinná,“ upozornil ji.

Siennina tvář ztratila barvu. Většina pracovních smluv obsahovala stejné doložky, takže nečekala, že se v té její objeví takto specifická podmínka. „Já... já si toho nevšimla,“ přiznala popravdě.

Pan Langdon triumfoval. „Takže bychom se mohli nějak dohodnout,“ udělal k ní krok.

„Prosím?“

„Vím o stavu vašeho drahého bratra v Kalifornii a o tom, jak vaše matka tráví život péčí o něj. Vím i o tragédii vašeho otce, i když pro něj by bylo lepší, kdyby byl mrtvý.“

Siennu zalila hrůza i vztek. „Nemluvte takhle o mém otci. Na to nemáte právo.“

„Jen vám připomínám, proč tuto práci potřebujete, a pokud si ji chcete udržet, mám pro vás úkol,“ usmál se od ucha k uchu.

„Jaký úkol?“ Sienně bylo nepříjemné cokoli, co se chystal navrhnout, což on vzápětí potvrdil:

„Proč nejdřív nezamkneš dveře?“