„Posaď se, Sienno, nechtěl jsem, aby ses cítila rozrušená. Jen trvala na tom, že půjde s námi.“ omluvil se Ryker. Chápal třenice mezi oběma dámami a snažil se je přimět k rozumu, ale nikdy to k ničemu nevedlo.

„Mohl jsi mi napsat nebo zavolat, že máš společnost, Rykere,“ Sienna byla tak naštvaná, že se nedokázala udržet. Kvůli hlasité hudbě její hlas zněl, jako by křičela.

„Hele, řekl jsem, že mě to mrzí, jasný? Nebudeme...“

„Ona má taky problém s mou přítomností?“ skočila mu do řeči Vivienne. Její hlas byl tak pronikavý, že to ještě zhoršilo Sienninu beztak už mizernou náladu.

„To je v pořádku,“ donutila se Sienna k úsměvu a opřela se do křesla. Už teď cítila, že tenhle večer nebude tak zábavný, jak si plánovala.

„Jaký jsi měla den?“ Ryker o ni měl starosti. Sienna se sice navenek mohla zdát jako samý úsměv, ale on vycítil, že je něco špatně. Konec konců se znali už přes deset let.

Měla toho tolik na srdci, od svého dne v kanceláři až po onu nehodu s ujetím a věci, které mu koupila, ale před Vivienne nemohla říct ani slovo. Zdálo se, že si musí zvyknout na to, že už nemá svého nejlepšího kamaráda. Když přišli domů, sotva spolu mluvili, protože Sienna byla vždycky unavená a chtěla spát. Ryker také bezvýsledně hledal práci a vracel se naprosto vyčerpaný. Neformálně vinu za to, že všechny dobré práce v New Yorku dostává ona, svaloval na Siennu. „Fajn,“ odvětila lhostejně. „Co tvůj?“ zeptala se se živým zájmem.

„To neuvěříš, Sienno, ani jsem nestihl projít tím pohovorem, a už oznámili, kdo to místo dostal.“ Jeho nálada zkysla. Během celého hledání práce čelil jen samému odmítání a vždy doufal v zázrak. Ryker byl bystrý a chytrý, ale žádná společnost ho nepřijala. Nedokázal snést tu hanbu před svou rodinou, a tak se nastěhoval k Sienně, která ho ochotně přijala.

„To není fér.“ Siennu přešla špatná nálada, jen co uslyšela o Rykerově zkaženém dni. Chápala, jak ho to odmítání sráží na kolena, a jako vždy se snažila ze všech sil zvednout mu náladu.

„Já vím a je to čím dál horší, chápeš?“ Ryker neskrýval muka ve svém hlase a do dna vypil Sienninu sklenku s martini, čímž ji přiměl objednat pro všechny další. Sienna byla štědrá.

„Brzy práci najdeš, Rykere, jen buď trpělivý. Jak se říká, kdo si počká, ten se dočká.“ Snažila se ho jako vždy povzbudit.

„Ale ty jsi pořád měnila práce. Znamená to, že nejsou dost dobré?“ Ryker nikdy neskrýval závist nad tím, jaké měla jeho nejlepší kamarádka štěstí na práci. Došel k závěru, že to bylo asi tím, že je žena.

„Měnila bych je, kdyby byly?“ Její odpověď byla řečnická. Vivienne si uvědomila, že zůstala z konverzace vyřazena, a hledala způsob, jak upoutat pozornost.

„Sienno, pojďme si zahrát hru,“ přerušila oba přátele s dětskostí v hlase.

„Nemám náladu na tvé hry, Vivienne.“ Sienna ten nápad rovnou zamítla. Naposledy, když tančila, jak Vivienne pískala, ocitla se v pasti. Byla upřímná a nikdy neměla Vivienninu lstivou mysl.

„Ale no tak, je to jen něco jako vadí nevadí,“ trvala na svém Vivienne. Sienna se chystala tuto výzvu odmítnout, když vtom klub náhle ztichl. Hudba utichla a rozsvítila se jasná světla. Všichni ustupovali z cesty, když dovnitř vešel vysoký, štíhlý muž. Na sobě měl ležérní tričko Lacoste, džíny a černé značkové boty, které mu ladily s jeho havraními vlasy. Vzduchem se rozlehlo šeptání, jak rázoval k VIP sekci a posadil se. Šířil kolem sebe mocnou auru, ze které se mu všichni klaněli.

Servírky se kolem něj jen točily a na jeho pokyn se různobarevná LED světla opět rozsvítila a hudba znovu ovládla atmosféru. „Kdo je to?“ zeptala se Vivienne Rykera. Její oči stále visely na tom muži, který ztělesňoval sofistikovanost a eleganci.

„Proč se ptáš mě? Já nevím.“ Ryker pokrčil rameny a odpověděl podrážděným zavrčením, ale to Vivienne neodradilo. Její pohled se od muže neodtrhl a všimla si, jak přísný má pohled a že žádné z dam nevěnuje sebemenší pozornost. Okamžitě jí bleskl hlavou krutý úmysl, jak by mohla Sienně způsobit to nejhorší ponížení jejího života.

„Takže, Sienno. Co říkáš na můj návrh?“ rýpla si do své v mysli předurčené sokyně, která se snažila uhodnout, kdo je ten muž, co právě vešel do klubu. Mohla by přísahat, že už ho někde viděla, ale jak na to přišla, na to byla její mysl příliš zmatená, než aby si vzpomněla.

„Fajn. Pravda, nebo úkol?“ odvětila odvážně. Zahraje si prostě první kolo a pak si půjde zatančit s nějakým náhodným chlápkem, aby si vyčistila hlavu. Ryker by ji stejně chránil, kdyby se dostala do potíží.

„Pravda.“ odpověděla Vivienne okamžitě. Sienna se suše usmála. Tohle byla její šance zjistit, co přesně Vivienne cítí k jejímu nejlepšímu kamarádovi.

„Miluješ Rykera?“

„Z celého srdce,“ Vivienne si Rykera přitáhla blíž a vášnivě ho políbila, když odpovídala. Sienně se chtělo zvracet. Vždycky cítila, že s Vivienne není něco v pořádku, ale nemohla na to přijít. Chtěla odpověď ano nebo ne, ale tahle holka ji prostě převezla.

„Pravda, nebo úkol?“ zeptala se Vivienne Sienny, jakmile se odtáhla z polibku. Sienna se bála, že na ni Vivienne vrhne stejnou otázku. Oběma ženám bylo docela zřejmé, že jsou zamilované do stejného muže, jen jedna z nich už to vzdala.

„Úkol!“ polkla Sienna naprázdno a řekla. Na tváři Vivienne se usídlil suchý úsměv, když pronesla:

„Dávám ti za úkol, abys toho muže políbila.“

Mluvila o tom ďáblovi, kterého se všichni báli a o kterém si šeptali. Siennino srdce začalo bít na poplach. Byla v pasti a potřebovala pomoc. Takhle nechtěla přijít o svůj první polibek. Ne s krásným cizincem. Ale pak její mysl zapátrala hlouběji a ona okamžitě pochopila Viviennin záměr. Ten muž si k sobě nikdy nepustil žádnou ženu, takže co když jí tím způsobí naprosté ponížení?

Topila se v lítosti, hledala z téhle šlamastyky cestu ven a naštěstí jí její nejlepší kamarád přispěchal na pomoc, jako vždy.

„Vivienne, to není správné,“ ohradil se Ryker. Už od střední školy byl Sienniným rytířem v zářivé zbroji. Takhle se z nich stali nejlepší přátelé, i když se znali už dřív. Ryker ji vždycky chránil před šikanou, ale v práci ji nedokázal ochránit před dravými šéfy jednoduše proto, že tam nemohl být. Nicméně, kdykoli byl s ní, jeho ochranitelský instinkt stoupal jako drak.

„Ale no tak, je to jenom hra. Nebo bys to radši udělal ty?“ usmála se Vivienne flirtovně. Ryker byl zmatený. Miloval Vivienne a nikdy by nedovolil, aby se jí dotkl někdo jiný, i když nebyla jeho první, ale měl také zodpovědnost vůči Sienně. Vždycky to tak mezi nimi bylo.

„Neudělám to,“ zamumlala Sienna skrze zatnuté zuby.

„Takže uznáváš, že jsi se mnou prohrála?“ pokračovala Vivienne v dobírání. Věděla, že Sienna nikdy nepřijme porážku, a přesně jak předpokládala, Sienna zasyčela: „S tebou já nikdy prohrát nemůžu.“

„Tak ho polib a ukaž, že to myslíš vážně.“ Vivienne si svou hru vyloženě užívala. Siennina tvář zkaměněla. Postavila se, otočila a podívala se na toho muže. Jeho rysy byly velmi přitažlivé, ale zároveň působil jako ztělesnění hněvu nebo chladu. Srdce jí hořelo už tak rozdmýchaným ohněm.

„Fajn,“ procedila skrze zatnuté zuby.

Viviennin úsměv rozkvetl, když jí podávala skleničku. Když se Sienna otočila, aby se podívala na toho muže, Ryker udělal to samé a nevšiml si, když Vivienne něco do skleničky vhodila. Sienna věděla, že bude ke splnění úkolu potřebovat drink, a tak ho vzala a do dna kopla do sebe. Prohrábla si rukou své dlouhé vlnité černé vlasy a otočila se k odchodu.

„Nedělej to!“ zabručel Ryker, ale už bylo pozdě. Sienna se už šinula k VIP sekci.