Pohled Elary

Čekala jsem na odpověď, ale Kaelen se na mě jen díval a jeho výraz se měnil z chladného na nečitelný. Chystala jsem se trvat na tom, aby něco řekl, když vtom někdo hlasitě zaklepal na dveře. Kaelen se otočil a otevřel dveře dokořán, nasadil svůj profesionální úsměv a dovnitř vstoupilo několik lidí.

Některé z nich jsem poznala z článků a televizních rozhovorů, kde se diskutovalo o Kaelenově možné kandidatuře, ale jiní mi byli cizí. Všichni byli zjevně, i když ne okázale, bohatí a všichni to byli Alfy, až na dva muže z třídy Beta, kteří se chovali jako asistenti svých šéfů.

Cítila jsem povinnost být laskavou hostitelkou, vykročila jsem vpřed a přivítala je v našem domě, ale oni se mnou navázali jen letmý oční kontakt, párkrát kývli hlavou a pak se zdálo, že zapomněli, že existuji.

„Tak ty jsi ta lidská bytost?“ zeptal se jeden z nich s tím povýšeným, ale ne vyloženě urážlivým opovržením, na které jsem byla od Alf tak zvyklá. Byl přibližně v Kaelenově věku, ale ne tak vysoký a měl pečlivě upravené světle hnědé vlasy.

Řekla jsem něco o svém jméně, ale nikdo si toho také nevšiml.

„Proč nejdeš nahoru a neodpočineš si?“ Kaelen se ke mně otočil a já doufala, že využije té chvíle, aby mě pořádně představil, ale místo toho řekl: „V tom, o čem jsme mluvili, můžeme pokračovat později.“

Chtěla jsem zaprotestovat, poukázat na to, že jako jeho budoucí manželka a matka jeho dítěte mám plné právo zůstat s těmito lidmi, když diskutují o Kaelenově budoucnosti. Ale Kaelenovy oči zchladly způsobem, který jsem neznala, a s nevolí jsem souhlasila. Ustoupila jsem z části Kaelenova života, o které jsem si do té doby neuvědomovala, že mě z ní vylučuje.

Ano, pomyslela jsem si, když jsem stoupala po schodech s nohama jako z olova, můj život s Kaelenem byl vždy soukromý, ale nikdy mě nenapadlo, že by se za mě styděl nebo mě chtěl před ostatními lidmi ve svém životě skrývat. Byla jsem naivní? Ty Alfy se ke mně nechovaly ani s takovým respektem, jaký by projevily služebné.

Šla jsem do hlavní ložnice, abych se převlékla z kostýmku, který jsem měla u lékaře, a oblékla si džíny a halenu potřísněnou barvami, v čemž jsem se okamžitě cítila lépe. Moje plátno bylo přesně tak, jak jsem ho nechala – lazury a vlny jasných barev, které se měly stát pozadím pro pole divokých květin, jež jsem malovala na oslavu svého čerstvého bakalářského titulu z výtvarného umění.

Už když jsem vyrůstala, věděla jsem, že chci malovat. Jedinou skutečnou překážkou byly peníze, ale tvrdě jsem pracovala a získala několik stipendií, abych školu dokončila za čtyři roky.

Trvalo to o něco déle než obvykle, ale nakonec jsem se ve svém umění ztratila – v tom, co Kaelen rád nazýval mým „transem z jiného světa“. Štětec byl prodloužením mého těla, které mi dovolovalo vznášet se a tančit.

Malovala jsem olejem, který jsem si sama třela a míchala, a obrazy na plátně se spojovaly přesně tak, jak jsem si přála.

Nasávala jsem vůni lněného oleje, která některým lidem připadala drsná, ale pro mě to byl starý přítel, asi jako pro herce vůně líčidel. Byla to jediná oblast mého života, kde se mi dostávalo uznání a ocenění dokonce i od Bet a Alf.

Přistihla jsem se při úvaze, jestli někdo z těch Alf dole má rád umění, než jsem si přísně řekla, že jejich uznání nepotřebuji.

Soustředění mi šlo mnohem hůře než obvykle. Dostala jsem dvě velké zprávy – o dítěti a Kaelenově kandidatuře –, tak proč jsem se cítila tak osamělá, tak vzdálená svému druhu? Zamračila jsem se na plátno. Radost, kterou jsem se snažila vyjádřit, z něj nevyzařovala; linie vypadaly nejistě a zmateně.

Malovala jsem nerušeně až do západu slunce a nutila se do práce, dokud jsem nebyla s obrazem alespoň trochu spokojenější, když už ne se svou situací obecně.

Malování při umělém osvětlení mi nikdy nešlo, i když byl můj námět abstraktní. Sešla jsem potichu do kuchyně a udělala si sendvič, přičemž jsem naslouchala mumlání hlasů Alf v obývacím pokoji, pak jsem se vrátila nahoru a prohlédla si plátno, které jsem připravovala, než jsem ho pořádně zbrousila.

Šla jsem spát sama, s pocitem chladu a neklidu. Mnohem později, hluboko po půlnoci, se ke mně Kaelen připojil, tělo měl ještě trochu vlhké od noční sprchy. Stále napůl ve spánku jsem se k němu přitulila a položila mu ruku na hruď. Okamžitě zareagoval, tiše se uchechtl a něžně mě objal.

Byla jsem polospící, takže to nebyla vhodná chvíle na hovor o našem miminku, ale cítila jsem, jak se můj strach trochu rozplývá, když mě líbal na bradu, na čelo a pak na rty. Jeho teplá ruka mi přejela po rameni a kolem zad a já byla znovu příjemně přemožena pocitem toho, jak můj souzený druh prostě pasuje k mému tělu a, jak předpokládám, i k mé duši. Stáhl mi ramínko noční košile a políbil mě na rameno, pak pokračoval k mým prsům, která vystavil chladnému vzduchu v místnosti a svému vlastnímu teplému dechu.

Zachvěla jsem se a cítila jsem, jak se usmál. Ale i když jsem na jeho doteky reagovala, v duchu jsem přemýšlela, nakolik je to všechno skutečné.

Tento rozporuplný pocit mě neopustil ani druhý den ráno, ale počkala jsem, až si oba dáme trochu kávy, než jsem se zeptala: „Jsi připraven si teď promluvit o tom těhotenství?“

„Ano, musíme si promluvit,“ řekl, „ale musím jet do kanceláře.“

„Chápu. Takže dnes večer?“

Zavrtěl hlavou a podíval se na hodinky. „Dnes večer po práci mám v hotelu Waldorf setkání Alf a charitativní sbírku, takže na mě nečekej.“

„Ve Waldorfu?“ opakovala jsem a usmívala se na něj se zaťatými zuby. „To zní jako zábava. Nikdy jsem tam nebyla.“

Pokrčil rameny a dopil kávu. „Jen pro Alfy, jako včera. Neměla by sis tam s kým povídat.“

Chtěla jsem říct, že mě může představit svým přátelům a pak budu mít spoustu lidí k hovoru, ale místo toho jsem z něj zkusila vypáčit alespoň nějakou reakci na naše dítě.

Vzal si z linky kufřík a zkontroloval jeho obsah. „Pokud si ho chceš nechat, samozřejmě uhradím všechny výdaje.“

„Výdaje?“ zeptala jsem se, hluboce zklamaná a bez snahy to skrývat.

Vzhlédl. „Děti jsou drahé a moje dítě by mělo být vychováváno s péčí a respektem. Budeš se muset víc snažit, aspoň letos, zatímco budu vést kampaň.“

„Ale jsme souzení druhové,“ namítla jsem. „Neměli bychom se vzít, když čekáme dítě?“

Přísně se na mě podíval. „Voličům se nebude líbit lidská Luna.“

Šokem jsem otevřela ústa. „To je tak diskriminační! Říkal jsi mi, že tvá kampaň bude stát na programu rovnosti mezi lidmi a vlkodlaky!“

Vypadalo to, že se musí ovládat, aby neobrátil oči v sloup. „Je velký rozdíl mezi bojem za práva lidí a tím, že jim vnutíš lidskou Lunu.“

„Co jsi to právě řekl?“ Vyskočila jsem ze stoličky a zůstala stát.

Mávl rukou a využil toho pohybu ke kontrole hodinek. „Podívej, klidně ti dám milion dolarů na výchovu toho děcka,“ řekl a mírně přitom zdůraznil to slovo. „To je víc, než budeš potřebovat.“

Měla jsem chuť po něm něco hodit. „Tady jde o tvé otcovství k našemu dítěti, ne o peníze.“

„Podívej, musím jet do práce a teď budu nějakou dobu pracovat mnohem víc. Zařiď se, jak uznáš za vhodné.“ Vstal a popadl kufřík a můj vztek mě držel přibitou na místě, zatímco jsem ho sledovala odcházet z kuchyně. Slyšela jsem, jak se otevřely a zavřely dveře do garáže.

V jakési mlze jsem sklidila talíře od snídaně. Co se to dělo? Byla jsem matka jeho dítěte, jeho souzený druh a jeho budoucí žena, nebo ne? A pokud ne, co jsem to proboha byla?

Seděla jsem na pohovce v obývacím pokoji, neschopná se sebrat natolik, abych šla malovat. Nic nedávalo smysl a všechno, o čem jsem si myslela, že tvoří můj život, nebyla pravda. Byla jsem příliš ohromená, než abych dokázala i plakat.

Vtom se ozvalo rázné zaklepání a já roboticky dokráčela k domovním dveřím, v duchu přemýšlejíc, jestli Kaelen něco nezapomněl. U dveří stála vysoká, krásná žena z rodu Alf.

„Dobrý den?“ zeptala jsem se jí. „Můžu vám pomoci? Kdo jste?“

„Och, já jsem Vespera,“ řekla s vybroušeným úsměvem, „Kaelenova snoubenka. Přišla jsem se podívat, s kým se budu o svého manžela dělit.“