Pohled Elary

„Cože?“ zeptala jsem se, i když jsem nebyla o nic víc šokovaná než předtím, než jsem ty dveře otevřela.

Život ztratil svůj kontext. Tohle byla jen další věc navrch ke všemu, co se už stalo.

„Můžu dál?“ zeptala se a už kráčela kolem mě se švihem svých blond vlasů a závanem drahého parfému. Sledovala jsem ji zezadu, jak jde k pohovce; její dlouhé nohy byly dokonale obepnuty černými sametovými kalhotami a horní část těla jí zakrývaly jemné vrstvy fialového hedvábí. Posadila se.

„Máš kávu?“ zeptala se.

„Ty si budeš brát Kaelena?“ zeptala jsem se a přibouchla domovní dveře.

„Ano, a brzy.“ Tvářila se samolibě. „Samozřejmě, když jsem se poprvé doslechla, že má nějakou lidskou milenku, kterou zbožňuje, řekla jsem, že v žádném případě, ale pak mi byla situace vysvětlena a, no, být Lunou není něco, co by člověk jen tak odmítl, že?“

Zamračila se a podívala se na křeslo, které tak dokonale ladilo k pohovce. „Ty si nesedneš?“

Došla jsem ke křeslu a sedla si. Nohy jsem měla trochu necitlivé, stejně jako prsty.

„Takže,“ řekla hned, jakmile jsem se posadila, „řekl mi, že jsi těhotná, takže si o tom samozřejmě musíme promluvit. Také, máš nějakou kariéru, které se věnuješ?“

„Myslím, že si musím promluvit s Kaelenem, než spolu budeme mluvit dál,“ řekla jsem.

„Tak mu zavolej,“ řekla a pokrčila rameny.

Bylo těžké vylovit telefon z kapsy a s necitlivými prsty vytočit Kaelenovo číslo, ale zvládla jsem to. Spadlo to do hlasové schránky.

„Musím počkat, až uvidí moje číslo a zavolá zpátky.“

Vespera si odfrkla, podívala se na mě s lítostí a pak vytáhla svůj telefon. Viděla jsem, že po vytočení čísla zapnula hlasitý odposlech. Zazvonilo to dvakrát.

„Ano, Vespero?“ ozval se Kaelenův hlas a mně kleslo srdce. Bylo jasné, koho z nás Kaelen bere vážně.

„Miláčku,“ řekla a vítězoslavně se na mě usmála. „V kolik se zítra jdeme podívat na ty zásnubní šaty a prsteny?“

Kaelen zněl trochu netrpělivě, ale odpověděl: „V deset třicet.“

„Už jsem zamluvila to sídlo u moře na zásnubní večírek.“

„Dělej si, co chceš,“ řekl a já si dokázala živě představit jeho výraz. „Pokládám to.“

Udělala obličej malé holčičky a promluvila o něco vyšším hlasem. „Ty jsi té své malé milence o tomhle ještě neřekl?“

„Jmenuje se Elara.“

Vespera na mě nadzvedla obočí, jako by chtěla říct, že bych měla být ráda, že to přiznal. Mně to bylo jedno.

„A řekl jsem ti, že to vědět nemusí.“

„Nebojíš se, že tě opustí, až to zjistí?“

„Potřebuje moje peníze.“ Kaelenova odpověď byla rychlá a sebejistá. „Se studentskými půjčkami a dítětem na cestě, jak by mohla odejít?“

Aha, pomyslela jsem si a přistihla se, jak přikyvuji, protože mi některé věci začaly dávat smysl – v neposlední řadě jeho nabídka milionu dolarů na uspokojení mé „potřeby“. Tak mě tedy zřejmě skutečně viděl: ne jako budoucí umělkyni, které pomáhal k jejím cílům, ale jen jako nějakého zlatokopeckého parazita. Myslel si snad, že naše dítě je taky parazit?

Vespera stále mluvila do telefonu: „Ohledně toho dítěte, promyslela jsem si to. Nechci, aby Elara porodila před naší svatbou. Byl by to skandál.“

„Nutit ženu k potratu je nezákonné, i když jde o člověka.“ Všimla jsem si, že jeho tón je hněvivý. Pravděpodobně se bál, že by se to lidé dozvěděli a uškodilo by to jeho kampani. „Dávej si pozor, ať neskončíš ve vězení.“

Takže tak. S celým tělem teď už úplně zdřevěnělým jsem se snažila přinutit k přijetí faktu, že Kaelen to dítě nechce a jeho jedinou starostí je vyhnout se právním problémům. Otevřela jsem ústa, abych mu řekla, že jsem tady a slyšela jsem každé slovo, ale Vespera jen do telefonu udělala zvuk polibku a hovor ukončila.

„No, nutit tě nemůžu, to je pravda,“ řekla mi, „ale opravdu bys tu věc měla ze sebe nechat vyškrábnout, než to Kaelenovi způsobí potíže. Kromě toho, už to, že můj manžel bude mít lidskou milenku, je dost hrozné; nepotřebuji v tom ještě dítě.“

Dobře nacvičeným pohybem si hodila vlasy za levé rameno. „No, Kaelen zjevně nechce být za padoucha, takže jím budu já, jako jeho snoubenka, ale nebudu bezcitná.“ Zasmála se s malým trylkem.

„Předpokládám, že budeš bydlet s námi, takže nejlepší verze bude, když mi budeš dělat asistentku. Jednu už mám, ale další by se hodila.“ Pokrčila rameny. „Takže, zatímco já nechám vypracovat smlouvu včetně doložky o mlčenlivosti, ty si nech ten plod vzít a řekni si cenu.“

Dobrá, i jako člověk čelící Alfě jsem měla své hranice, co se týče ponižování.

„Pro začátek si vezmu miliardu dolarů na konci týdne a pak můžeme probrat můj plat.“

Vespera se na mě podívala, jako bych jí počůrala botu, což by mimochodem bylo docela uspokojivé.

„Miliardu dolarů za týden dohromady nedám!“

Řekla jsem jí: „Pak si nemůžeš dovolit moje dítě ani mě jako asistentku.“

„To je směšné,“ prohlásila, vstala a hodila si popruh své kabelky Chanel přes rameno. „Nechám Kaelena, aby si to s tebou vyřídil.“ Pár dlouhými kroky odešla a práskla za sebou dveřmi.

Nebo spíše by práskla, ale já jsem dveře zachytila a zavolala za ní: „Ale nebojte se, jen si chci s Kaelenem ještě jednou promluvit. Pokud mě Kaelen opravdu chce mít jen jako milenku, brzy odejdu.“

Ani se neobtěžovala odpovědět, nejspíš si myslela, že říkám, že odejdu, abych smlouvala o penězích.

Já nechtěla peníze. Nechtěla jsem nějakou Alfu, která se usmívá, zatímco mi ničí život. Chtěla jsem vysvětlení, rozhovor. Chtěla jsem vědět, že můj vztah s mým souzeným druhem neskončí tak bídně.

Ale pak se Vespera zastavila a otočila se s ještě větším úsměvem než předtím. „Měla bys dnes večer přijít na ten večírek. Tam si můžeš s Kaelenem povídat, jak je ti libo.“

„Kaelen říkal, že je to jen pro Alfy.“

Zasmála se. „Věř mi, bude tam spousta lidí tvého postavení.“ Pak předvedla dokonalou modelkovskou otočku a vykročila k červenému sportovnímu autu zaparkovanému na ulici.

Vzpomněla jsem si, že večírek bude ve Waldorfu, takže jsem se nikoho nemusela ptát na adresu.

Sama v domě jsem se vykoupala, oholila si nohy a strávila příliš mnoho času líčením. Měla jsem moc pěkné společenské šaty v tak temně červené barvě, až vypadaly skoro černě, s odhalenými rameny a bohatou sukní, klasika. Oblékla jsem si je skoro vzdorně, snažíc se v sobě najít zbytky síly.

Půjdu na večírek a budu si ho užívat, sakra. Vklouzla jsem do svých nejlepších bot a zavolala si Uber.

Waldorf zářil světly a hemžil se nablýskanými lidmi. S hlavou vztyčenou jsem prošla k hlavním dveřím a kráčela lobby, odmítajíc s kýmkoli navázat oční kontakt. U dveří do samotného sálu mě však zastavil hotelový zaměstnanec v červenočerné uniformě.

„Omlouvám se, slečno,“ řekl. „Lidé vyžadují za tímto bodem doprovod Alfy.“

Ta síla, kterou jsem v sobě pracně vykřesala, se vytratila. I když jsem byla oblečená jako princezna, byla jsem bez milosti odmítnuta. Hleděla jsem do jeho zdvořilých, ale vzdálených očí. Byl to Omega, bylo to snadné poznat. Měla jsem chuť se ho dotknout, abych viděla, jestli ucukne před poskvrnou od pouhého člověka, jako jsem já.

Tohle je Kaelenův svět, pomyslela jsem si, což mě za celou dobu našeho vztahu nikdy nenapadlo. Myslí si, že sem nepatřím. Možná má pravdu.

„Elaro?“

Zezadu na mě zavolal známý hlas a já se překvapeně otočila.