Elara

Od onoho osudného dne uplynulo pět let. Pět let, a sotva uplynul jediný den, kdy bych na to nepomyslela – na tu bolest, kterou jsem cítila v hrudi, když jsem odjížděla od toho domu, a na to, jak mi slzy rozmazávaly pouliční osvětlení všude kolem.

Ale život jde dál.

Jsou to dva roky, co jsem naposledy vkročila do Oravonu, města, které jsem milovala, ale teď jsem zpátky. Vrátila jsem se jen kvůli své výstavě v Oravonské galerii moderního umění – jinak bych se pravděpodobně neobtěžovala. Tohle město mi teď páchne zlomeným srdcem, a kdyby pro mě tato výstava tolik neznamenala, nabídku bych odmítla. Za posledních pět let jsem tu byla jen z naprosté nezbytnosti. Tuhle příležitost jsem si ale nemohla nechat ujít.

Galerie Morcant je rozlehlý a brilantně navržený prostor a od té doby, co jsem před pěti lety získala diplom, jsem snila o tom, že zde budu jednou vystavovat. A teď jsem tady a sleduji personál, jak věší další z mých nadměrných pláten přesně tam, kam jsem na čistě bílé stěně ukázala.

Jsem šťastná. Moje montérky potřísněné barvou jsou pokryté prachem a špínou a na mém oblíbeném žlutém svetru je teď díra od nošení uměleckých děl, ale nemůžu se ubránit úsměvu.

Tedy dokud se o něm někdo nezmíní.

„Alfa prezident a jeho snoubenka stále nejsou svoji,“ slyším mimochodem říkat jednoho z asistentů galerie druhému a můj úsměv okamžitě vyprchá.

Kaelen.

Jen pomyšlení na něj mi rozbuší srdce, i když předstírám lhostejnost. Nepotřebuji slyšet o jeho životě, jeho snoubence ani o jeho království.

„Dala bych si něco k snědku,“ řeknu náhle. „Chce ještě někdo něco z automatu?“

„Cola zní dobře,“ řekne jeden z asistentů a já přijmu objednávky všech a odmítám nabízené peníze s tím, že ráda pozvu. Když odcházím, doufám, že než se vrátím, vyberou si jiné téma k rozhovoru.

I teď, o pět let později, ho stále nenávidím. A co mě nutí nenávidět ho ještě víc, je to, že ho kurva pořád miluju.

Je to můj osudový druh. Ovšemže se mi srdce pořád zachvěje, kdykoli na něj pomyslím, i když bych mu nejraději zakroutila krkem za to, jak se ke mně choval.

Když jsem poprvé utekla s Ronanem, snažila jsem se nedívat na Kaelenovu tvář ve zprávách, ale stejně jsem se dívala. Ronan se mě dokonce několikrát pokusil zastavit a říkal mi, že to není dobré pro mé duševní zdraví. Postupem času jsem si ale uvědomila, že si nemůžu pomoct. Namlouvala jsem si, že mě jen zajímá politické klima v Oravonu, ale oba s Ronanem víme, že to byla lež.

Jen jsem chtěla vidět, jestli Kaelen vezme zpět to, co řekl. Jestli se v nějakém gestu pravé lásky otočí do kamery a řekne: „Elaro, prosím, vrať se. Prosím. Moc mě to mrzí. Miluji tě.“

Nikdy to samozřejmě neudělal. V žádném z těch rozhovorů se o mně ani nezmínil.

S povzdechem zamířím k prodejním automatům. Vyberu si pomerančový džus a sušenku pro sebe, spolu s objednávkami všech ostatních, pak si vše naskládám do náruče a vydám se zpět do hlavní haly.

Vtom se to stane.

Osud má vždycky vtipný způsob, jak situací manipulovat, že?

Jako na povel se mi noha zachytí o ceduli „pozor, mokrá podlaha“ a já se poroučím dopředu. Než se stačím zastavit, všechny svačiny, které nesu, vyletí do vzduchu, zejména pomerančový džus, který se kutálí po podlaze a narazí do dokonale vyleštěné černé polobotky.

Nemusím vzhlížet, abych viděla, komu ta bota patří, ale proti svému zdravému úsudku to přesto udělám.

Stojí uprostřed skupiny lidí, kteří teď utichli, a pomalu se shýbá, aby džus zvedl.

Téměř uvažuji o útěku, přímo ven hlavními dveřmi a celou cestu přes hranice do Valeracu, aniž bych se ohlédla. Ale neudělám to. Ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že mi to mé tělo nedovolí.

Protože tam, a teď na mě zírá těma tmavě zelenýma očima, do kterých mu padají černé vlasy, je Kaelen.

Nedokážu poznat, jestli je překvapený nebo uražený. Možná obojí. A já cítím totéž.

Než stihnu uniknout, Kaelen si mě všimne. „Elaro,“ řekne lehkým tónem hlasu. Zvedne džus a podá mi ho.

„Kvůli tomuhle jsi mě opustila?“ zeptá se a jeho zelené oči po mně přejedou. Jeho hlas je nějakým způsobem ještě hlubší, než si pamatuji, a na jeho ostré čelisti má strniště, které tam dřív nebývalo. Ďábelsky pohledný, jak se říká. Důraz na slovo ďábelsky. „Kvůli pomerančovému džusu a děravému svetru?“

V jeho hlase je hořkost, která zasahuje hlouběji, než si hodlám připustit.

Mračím se a vytrhnu mu džus, i když mi neunikne, jak se naše prsty otřely o sebe. Přitáhnu si svetr těsněji k sobě, jako by to nějak mohlo zabránit jeho pohledu, aby mě propaloval skrz naskrz.

Samozřejmě vím, že momentálně nevypadám zrovna jako modelka. Své kaštanově hnědé vlasy mám v nepořádném copu přes jedno rameno, nemám na sobě ani špetku make-upu a pod očima mám tmavé kruhy z ranní cesty vlakem do Oravonu. Není to to pomstychtivé setkání, které jsem si naplánovala v hlavě.

Ale nějak se mi podaří zachovat klid – možná proto, že moje mysl konečně zvítězila nad mým srdcem a já prostě chci kurva odejít.

„Opustila jsem tě z více důvodů, než je pomerančový džus a svetry, pane Alfa prezidente,“ procedím skrz zuby s důrazem na poslední dvě slova, načež se prudce otočím na podpatku a odkráčím pryč.

Ani si nejsem jistá, kam jdu. Jsem si plně vědoma toho, že jediná věc ve směru, kterým teď kráčím, je sklad za galerií a že jsem právě nechala všechny svačiny na podlaze. Ale je mi to jedno; prostě chci pryč.

Kaelenův pohled mě celou dobu sleduje a přísahala bych, že ho cítím, i když už jsem zahnula za roh.

Jakmile jsem z dohledu, opřu se o zeď a zhluboka se nadechnu, zavřu oči a zakloním hlavu. Tisknu si pomerančový džus k hrudi a najednou mám pocit, že omdlím.

Už nikdy jsem ho nechtěla vidět. Neměla jsem se sem vracet. A přesto, bez ohledu na to, jak moc jsem tu interakci nenáviděla, skoro si přeju, aby nebyla naše poslední.

Ale to mluví jen mé srdce.

Mé srdce, které jsem před pěti lety pohřbila do kamene.

Najednou mi zavibruje telefon. Je to SMS od Ronana, že jede kolem a může mě vyzvednout. Šťastně souhlasím a řeknu mu, ať na mě počká u vchodu do galerie, a s úlevou vidím, že Kaelen a jeho hlouček obdivovatelů jsou pryč, když spěchám k hlavnímu vchodu.

Ale není to Ronanovo auto, které vidím přijíždět, když sejdu na chodník a vdechnu chladný noční vzduch.

Je to elegantní černý sporťák. Opravdu, opravdu drahý.

A když se okénko stáhne, kdo jiný by to mohl být než ten zatracený Kaelen?

„Nastup si, Elaro,“ řekne s veškerým klidem někoho, kdo diskutuje o počasí.

Mračím se a zkřížím si ruce na hrudi. „Vyliž si.“

Povzdechne si, jako by mluvil s mrzutým batoletem. „No tak, Elaro. Žiješ takhle už pět let – chudá, v nesnázích a sama. Je čas vrátit se domů.“

Navzdory sobě se neubráním smíchu. Takže si pořád myslí, že nejsem nic víc než zlatokopecká děvka. A kromě toho si zřejmě myslí, že žiju od výplaty k výplatě, protloukám se a jsem na všechno sama, aniž by se o mě někdo staral.

No, šeredně se mýlí. A brzy to zjistí, protože u obrubníku za ním zastaví Ronanovo auto. Zadní dveře se otevřou a vypadne z nich malý chlapec s hnědými vlasy a velkýma modrýma očima.

Ušklíbnu se, otočím se k němu, dřepnu si a rozpřáhnu náruč. Vrhne se mi kolem krku.

„Maminko, moc jsi nám chyběla, tak jsme přijeli s tatínkem!“

„A jsem moc ráda, že jste přijeli, prcku,“ řeknu a prohrábnu mu vlasy. Kaelenovo prudké nadechnutí mi samozřejmě neunikne.

„Maminko?“ vyhrkne Kaelen a vystoupí z auta. „Tatínkem?“ A pak přijde ten zlatý hřeb: „Jsme?“

Nemusím mu odpovídat, protože o chvíli později vystoupí z auta Ronan. Pomůže malé holčičce ze zadního sedadla, drží ji na hrudi a vykročí k nám.

„Elaro, miláčku, promiň, že jsme tě nechali čekat.“