Pohled Kaelena

Probudil jsem se v odpočívárně své kanceláře, krk přilepený ke kůži a celé tělo ztuhlé chladem. V ústech jsem měl pachuť zvětralého šampaňského a příliš mnoha prázdných řečí.

Jemné zaklepání na dveře mě donutilo se na pohovce posadit. „Dále,“ řekl jsem.

Můj asistent, spolehlivý Beta jménem Zane, vstoupil do kanceláře a usmál se. „Gratuluji, pane. Zprávy jsou plné vašeho zasnoubení s Vesperou Vanderovou. Říkají o vás, že jste dokonalý pár!“

Usmál se a já mu poděkoval, zatímco jsem v duchu proklínal Vesperu za to, že se rozhodla sama od sebe říct světu o nás. Své zasnoubení tajila roky, to nemohla počkat pár dní, abych to mohl Elaru sdělit sám?

„Přinesu vám kávu,“ řekl Zane a otočil se k odchodu.

Chtěl jsem mu říct, ať přinese celou konvici, když se náhle vrátil a v ruce držel můj soukromý telefon.

„Pane, před chvílí jsem odmítl hovor od Elary, jako obvykle, ale myslím, že byste se měl podívat na tohle…“

Vždycky jsem nechal Zanea filtrovat mé soukromé hovory, když jsem pracoval. Pokud si myslel, že je to důležité, muselo být.

Začal jsem pociťovat mírný neklid. Co se s Elarou stalo?

Vytrhl jsem mu telefon z ruky a srdce mi vynechalo, když jsem uviděl zprávu od Elary: Rozejděme se. Hned.

„Co to má sakra být?“ zavrčel jsem a zježily se mi chlupy. To byl nějaký vtip? Rozejít se?

Rychle jsem jí zavolal zpět, ale telefon spadl do hlasové schránky. Na co Elara myslela? Co to dělala?

Nakonec jsem Zaneovi vytrhl šálek kávy z ruky, když jsem vyběhl z kanceláře. „Přistavte auto!“ zakřičel jsem na něj přes rameno.

Dostal jsem se ven a čekal, až mi přivezou auto. Zatímco jsem tam stál, vytáčel jsem Elaru znovu a znovu, ale vždycky jsem skončil v hlasové schránce.

„Elaro,“ řekl jsem do telefonu, „okamžitě mi zavolej zpátky. Jedu teď domů.“

Auto dorazilo a já se s tichým zavrčením posadil za volant. Nemohl jsem řídit v panice. Už tak bylo dost hrozné, že mě ráno na veřejnosti viděli ve společenské košili a kalhotách od smokingu. Vypadal jsem jako po hodně divoké noci.

Ne, řekl jsem si, není možné, aby se Elara opravdu chtěla rozejít. Sice si ji nevezmu, to je pravda, ale pořád jsem bohatý a mocný a ona potřebuje někoho, kdo jí pomůže s tím dítětem, na kterém tak trvala.

Ne, bude tam doma, bude na mě čekat, a až tam dorazím, promluvíme si. Přivedu ji k rozumu, nabídnu jí víc peněz a všechno bude v pořádku.

Řekl jsem to v autě nahlas: „Všechno bude v pořádku. Vysvětlím jí to a všechno bude v pořádku.“

Peníze. Věděl jsem, že to je klíč. Elara měla mnoho úžasných vlastností a jako nějaký vesmírný žert to byla moje souzená družka, ale věděl jsem, že peníze jsou pro ni prioritou číslo jedna.

Seznámili jsme se v restauraci, když přišla k mému stolu a zeptala se, jestli si dám něco k pití, než mi přinesou oběd. Vzhlédl jsem a věděl to, a ona udělala v podstatě totéž. Naštěstí jsem tehdy obědval sám.

V těch raných dnech, kdy jsme se poznávali, jsem do té restaurace chodil dost často na to, abych se stal štamgastem, a ostatní číšníci si mě často dobírali kvůli mému vztahu s Elarou, která mi řekla, že studuje umění.

Asi po dvou týdnech jsem seděl u svého obvyklého stolu a čekal na ni, když jsem ji zaslechl mluvit v průchodu mezi kuchyní a jídelnou. Nevěděla, že tam už jsem, a oni jí všichni gratulovali, jakého „ulovila“ terno. Mnozí z nich měli umělecké ambice, většinou to byli herci, a mluvili o tom, jak ji budu moci finančně zajistit.

K mému nelibosti souhlasila a smála se tomu, jak jí zajistím budoucnost, aby nemusela kvůli svému umění hladovět. Ostatní číšníci se smáli, dokud nepřišel manažer a neřekl jim, ať přestanou postávat v průchodu a jdou pracovat.

Elara se tehdy vynořila s tácem v ruce a věnovala mi ležérní úsměv na pozdrav, když mě tam viděla sedět. Tehdy jsem pochopil své místo v jejím životě, a i když to bylo téměř stejně zklamáním, jako když jsem si uvědomil, že má družka je člověk, prostě jsem odešel, aniž bych cokoli řekl.

Doma jsem si však uvědomil, že její touha po finančním zajištění je pochopitelná. Vztahy mohou být transakční; to jen moje reakce byla přehnaná. Dokonce jsem si uvědomil, že bych měl být rád, protože Elaře nebude vadit, že se žením z politických důvodů, dokud jí budu platit účty.

Vědomí, že Elaru ovládají peníze, znamenalo, že jí stačí dát dost na to, abych si ji udržel. Nepřemýšlel jsem o dětech, natož o tom, že by měla lidský plod, ale to prostě znamenalo jen víc peněz.

Všechno bude dobré, říkal jsem si a ramena se mi uvolnila, když jsem vjel na příjezdovou cestu našeho domu.

Ale ve chvíli, kdy jsem otevřel dveře z garáže do předsíně, věděl jsem, že je něco špatně. Za prvé, dům byl prázdný, neslyšel jsem žádný jiný tlukot srdce kromě svého vlastního. Za druhé, v tom místě byl cítit zatuchlý klid, jako by bylo opuštěné.

Vešel jsem do obývacího pokoje, kde mě do oka udeřilo něco drobného na konferenčním stolku. Zvedl jsem to a viděl, že je to SIM karta. Nechala ji tu Elara? Udělala to proto, abych nemohl vystopovat její polohu?

Opravdu mě skutečně opustila?

Zazvonil mi telefon a já po něm dychtivě skočil, ale byla to jen Vespera.

„Ano?“ štěkl jsem.

„Proč tu nejsi?“

„Kde?“ Rozhlížel jsem se, jestli něco nechybí. Rozhodl jsem se to zkontrolovat nahoře.

„U Tiffanyho přece. Máme si vybrat zásnubní prsten, pamatuješ?“

„Co jsi řekla Elaře?“ udeřil jsem na ni.

„Cože?“

„Je pryč. Ty jsi to udělala. Co jsi jí řekla?“

„No, nemusela jsem říkat moc. Jen jsem jí dala nějaké peníze a řekla jí, ať ukončí to těhotenství a už se nevrací. Vypadala, že odchází ráda.“

Zůstal jsem stát v polovině schodů. Na stěně visel akvarel, školní projekt Elary. „Ráda?“ opakoval jsem.

„Ano. Po těch penězích v podstatě skočila. Podepsali jsme smlouvu a nemusíme se bát, že by nás ještě někdy obtěžovala.“

Akvarel se mi rozmazal, ale nebyly to slzy, co mi zaplavilo oči, jen čistý vztek. Ta zlatokopka si vybrala tu nejrychlejší cestu ven z našeho vztahu navzdory mému bohatství, navzdory mé péči o ni. Zaváhala vůbec, než souhlasila s odchodem?

Záleželo jí na mně vůbec někdy doopravdy? Natož aby mě milovala, jak neustále tvrdila?

No, z toho zatraceného akvarelu žádné odpovědi nedostanu.

„Brzy budu u Tiffanyho,“ řekl jsem Vesperě a ukončil hovor. Pak jsem vytočil nové číslo.

„Ano, pane?“ ozval se Zane.

„Elara odešla. Chci, abys ji našel. Je mi jedno, kolik to bude stát.“