Zkažené narozeniny.

NEBEZPEČNÝ ROMÁNEK S MÝM PROFESOREM.

Kapitola 1.

Elara vešla do nádherné restaurace a zamířila k VIP sekci, kde si předtím udělala rezervaci.

Dnes měla dvacáté narozeniny, a i když měla spoustu starostí, rozhodla se je hodit za hlavu a na radu své kamarádky poprvé za dvacet let své narozeniny oslavit.

Posadila se ke stolu pro čtyři, který jí kamarádka pomohla za nemalou částku zarezervovat, a trpělivě čekala na svého otce, macechu a nevlastní sestru. Přestože ji nikdo z nich neměl v lásce, stále se s nimi toužila sblížit.

Zatímco trpělivě čekala na jejich příchod, její pohled bloudil po nádherném interiéru restaurace. Atmosféra byla lehce kýčovitá, ale prostředí působilo stejně útulně jako její křeslo doma.

Byla to pětihvězdičková restaurace a ačkoliv měla černý interiér a temné dekorace, stále působila velmi jasně. Elara nevnímala restauraci jako ostatní; viděla v ní symbol světla uprostřed temnoty a modlila se, aby do jejího života vstoupilo něco, co ho rozzáří, alespoň v té nové životní etapě, do které právě kráčela.

Její telefon tiše pípl. Natáhla se pro něj – byla to její nejlepší kamarádka Maisie.

Elara a Maisie se přátelily už poměrně dlouho a dalo by se říct, že byly jako sestry, přestože nebyly pokrevně spřízněné. I když měly obě naprosto odlišné povahy, perfektně se doplňovaly. Maisie byla extrovert, zatímco Elara introvert.

Usmála se na displej, přijala hovor a přiložila si telefon k uchu.

„Ahoj, zlato,“ ozval se na druhém konci Maisiin vibrující hlas a Elara se usmála.

„Ahoj, Maisie. Jak se máš?“

„Skvěle. Jaký máš zatím den?“

„Ummm… Nic moc. Jsem v restauraci, ale macecha, sestra a táta ještě nedorazili. Doufám, že tu budou co nevidět.“

„Zůstaň v klidu, Elaro. Jsem si jistá, že přijdou.“

„Hmmm,“ přikývla Elara zlehka.

Ještě jednou se rozhlédla po místnosti a zamumlala.

„Moc ti děkuju, Maisie, že jsi pro mě zajistila tak krásné a klidné místo.“ Po celou dobu jí šlo především o ten klid.

„Příště už to pro tebe neudělám, to už budeš muset zvednout zadek sama,“ odfrkla si a Elara se zasmála.

„Volám jen proto, abych zjistila, jak se máš, tak si ten svůj den užij,“ dodala Maisie po chvíli a poslala jí vzdušnou pusu. Elara se usmála, ukončila hovor a vrátila se do své obvyklé nálady. Měla zatím jen jednoho člověka, který jí dokázal projasnit den, a ten tu nebyl vždycky.

Elara měla pocit, že její narozeniny jsou prokleté tím, že připadly na sobotu. Soboty byly dny, kdy Maisiini rodiče vždycky navštěvovali své prarodiče, byla to taková rutina nebo zvyk. Kdyby bylo po jejím, strávila by je s Maisie. Zoufale si přála, aby i její rodiče k ní chovali takovou lásku, jakou měli Maisiini rodiče k ní.

Po pětačtyřiceti minutách čekání sebrala veškerou odvahu, vzala do ruky telefon a zavolala otci.

Zvedl to po druhém zazvonění.

„Haló, otče.“

„Přejdi rovnou k věci, jsem zaneprázdněný.“ Z jeho strohého hlasu jí přeběhl mráz po zádech, ale dokázala pokračovat.

„Ummm… otče… Já… zarezervovala jsem k narozeninám stůl v restauraci… a celou dobu tu čekám,“ podařilo se jí ze sebe dostat a doufala, že jí to nepoloží.

„Prokleté dny se neslaví, Elaro. Copak jsem ti nezakázal slavit narozeniny?“ zavrčel na poslední slovo a jí pokleslo srdce.

„Já… já…“

„Tvé narozeniny jsou stejně prokleté jako ty, Elaro, a já nebudu ztrácet čas s něčím, co by mě mohlo stát život,“ odpovídal lhostejně a Elara se snažila nebrat si to k srdci, i když věděla, že se neukáže.

„Dokonce ani nejsem ve státě, Elaro, Vivia chtěla taky na dovolenou, takže jsme momentálně v Paříži. Můžeš to oslavit sama a tohle ať je naposledy,“ pronesl poslední část jako rozkaz, než hovor ukončil.

Elaře se sevřelo srdce a z očí se jí nezadržitelně vyřinuly slzy. Celou tu dobu je zadržovala, dokud nezmínil, že vzal její nevlastní sestru na výlet. Nejenže zapomněl na její narozeniny a považoval je za prokletý den, jak to dělal vždycky, ale navíc vzal v den jejích narozenin na výlet její nevlastní sestru.

Zlehka sáhla po malém bločku v kabelce a vytáhla pero.

„Prosím zrušte rezervaci.“ Odložila vzkaz, vstala a snažila se dát dohromady.

Elara byla nejstarší dcera pana Vance. Drobná, štíhlá dívka s hustými kudrnatými vlasy, které jí rámovaly jemný oválný obličej. Její oříškově zelené oči byly směsicí nevinné laně a sirény, ale nebyly zdaleka tak nevinné jako ona sama. Měla pěkný špičatý nos, plné rty ve tvaru srdce a krásnou štíhlou postavu s bujnými křivkami. Její tělo bylo snem každé ženy, včetně její nejlepší kamarádky, a muži nebyli výjimkou.

Celý život vyrůstala s vědomím dvou věcí: být hodná holčička a dělat tatínkovi radost. Ačkoliv se pravidel držela do puntíku, otec jí nikdy nevěnoval víc než jen letmý pohled. Neustále soupeřila se svou sestrou o otcovu pozornost a dalo se s jistotou říct, že Vivia vyhrála.

Otec jí vždycky kladl za vinu smrt její matky, protože zemřela při porodu. Znovu se oženil, když jí byly dva roky, ale Elařina macecha tvrdila, že s ním má nemanželské dítě. Otec to po úspěšném testu DNA přijal a od té doby zahrnoval veškerou svou láskou a péčí pouze Viviu. Přestože otec nikdy nevynechal její měsíční kapesné ani jí neodepřel materiální věci, nikdy nic jiného ohledně ní nebral vážně. Platil jí školné jako první ze všech ve škole a posílal jí peníze na účet ještě dřív, než jí došla hotovost, ale kromě finančních transakcí je nic nespojovalo.

Elara prožila každý den svého života v bolesti a neustálé agónii. Modlila se, aby jí otec věnoval víc než jen pohled, a myslela si, že s novým věkem by se to mohlo změnit, ale spletla se.

Zahalena žalem kráčela ven z VIP sekce, nevnímala nic kolem sebe a jen doufala, že se nezhroutí, než se jí podaří zadržet slzy a dostat se domů. Náhle ucítila, jak narazila do něčeho tvrdého – ne jako do zdi, ale bylo to dost pevné na to, aby to lidi ochránilo před jejich bolestí.

„Proboha…“ vyhrkla a sledovala, jak mužův telefon dopadl na podlahu a displej se roztříštil na kousky.