Kovar Volkov upřeně hleděl na třesoucího se muže před sebou. Byl upřímně otrávený tím, že místo aby trávil čas pitím a hazardem v baru, musí se zabývat tímhle ubohým starcem.

Zkurvenej Vance Sterling. Byl zhruba ve věku jeho otce, ale tenhle mumlající idiot si nezasloužil jeho soucit, ani úctu. Byl jako hmyz, který je třeba rozšlápnout pod nohama.

„Prosím, Kovare, potřebuji jen pár dní, nic víc!“ křičel. Po tváři mu stékaly slzy. Proč nemyslel na následky, než si od něj půjčil všechny ty peníze?

Kov mu vrazil hlaveň pistole do úst. „Měl jsi přesně 155 dní na splacení tohohle dluhu. Dnes je den 157, což znamená, že jsem byl víc než velkorysý, když jsem ti dal dva dny navíc. A ty mi teď říkáš, že nemáš peníze? Řekni mi, proč bych tě měl nechat žít?“

Vance na něj třeštil oči a čekal na odpověď. Aha, jasně, nemůže mluvit, když má plnou pusu. Kov hlaveň vytáhl a přiložil ji k Vanceovu spánku. Tak, teď už mluvit může.

„No?“ zeptal se Kov a upřeně se na něj podíval.

„Podívej, mám nějaké peníze. Jen ne všechno. V bance mám asi 300 tisíc dolarů. Dám ti všechno, co mám!“ zapřisahal se Vance.

„Vidíš, v tom je háček. Chybí ti asi 400 tisíc. Ale protože jsi nabídl veškeré své úspory, dám ti výsadu vybrat si svou smrt. Chceš, abych tě střelil do hlavy, nebo do srdce?“ řekl Kov chladným a drsným tónem.

„Kovare, prosím, nezabíjej mě. Musí existovat jiný způsob. Udělám cokoli, když mi dáš víc času. Ten dluh splatím, slibuju!“ prosil.

Tenhle staroch se choval jako ubožák a Kova to vytáčelo. Měl chuť zmáčknout spoušť a skoncovat s tím jednou provždy, ale byla to docela zábava si s ním zahrávat. V rozvrhu stejně nic jiného neměl, takže tohle bude jeho dnešní zábava.

Vstal a začal se rozhlížet po domě, zatímco Vance na podlaze vzlykal. Byl to velký dům s drahým nábytkem. Ten parchant si žil dobře za peníze, které si půjčil, a měl tu drzost ho odmítnout, když je chtěl zpátky. Proč ten dům neprodal, když byl v takovém dluhu? Někteří lidé prostě nemají mozek.

Zvedl zarámovanou fotografii, která vypadala jako rodinný portrét. Byl na ní mladší Vance s manželkou a malou blonďatou holčičkou, které mohlo být tak pět let. Hmm… možná by mohl vyhrožovat, že mu zabije ženu a dítě, aby si s ním pohrál ještě víc, pomyslel si Kov. Ne že by to skutečně udělal, ale vyhrožování rodinou někdy zabere. V tuhle chvíli byl Kov ochotný udělat cokoli, aby toho starocha rozbrečel.

„Kdo je tohle?“ zeptal se Kov a ukázal na fotku.

„Mo… moje rodina,“ řekl Vance.

„Přiveď je,“ rozkázal Kov.

„Moje žena zemřela,“ řekl Vance. Obličej měl bledý jako stěna, když si uvědomil, že se Kov chystá zaměřit na jeho rodinu.

„Tak přiveď tu druhou, ty sráči,“ vyštěkl Kov. „Svou dceru, přiveď svou dceru.“ Jeho trpělivost už byla u konce.

„Pp… prosím… vynechte z toho mou dceru. Ta s tím nemá nic společného. Je nevinná!“ plakal Vance.

„Mám se snad opakovat? Přiveď tu holku, nebo ji vytáhnu sám,“ zlostně se na Vance podíval, což ho přimělo postavit se na nohy.

„Ne, prosím, zavolám ji. Řekl jsem jí, aby zůstala nahoře,“ řekl.

„Nezajímá mě tvůj denní rozvrh. Okamžitě ji zavolej dolů!“ řekl Kov.

„Elaro! Mohla bys jít na chvíli dolů?“ zavolal Vance. Minutu nikdo neodpovídal.

„Elaro, zlato, prosím… tatínek tě potřebuje!“ zavolal na ni Vance znovu. Hlas se mu třásl, jako by se měl znovu rozplakat.

Co je to sakra za jméno? pomyslel si Kov podrážděně.

„Tati? Říkal jsi mi, abych zůstala v pokoji.“ Odpověděl shora sladký, melodický hlas.

„To je v pořádku, broučku, je tu někdo, kdo by se s tebou chtěl seznámit,“ řekl Vance.

Kov vzhlédl, když uslyšel lehké kroky scházející po schodech.

Když uviděl dívku před sebou, něco v něm vzplanulo. Tohle nebylo pětileté dítě. Byla to dospělá mladá žena, které mohlo být tak devatenáct nebo dvacet. A byla to ta nejkrásnější stvoření, jaké kdy viděl.

Neměřila víc než metr šedesát a měla drobnou postavu. Nebyla sice vyloženě kypných tvarů, ale ani s plochým hrudníkem. Měla velké zelené oči a hlavu plnou blonďatých vlnitých vlasů, vypadala jako malá víla. Měla plné rty, které vypadaly měkce a sváděly k polibku. Vypadala velmi stydlivě a v jeho blízkosti se cítila nesvá, což ho bůhvíproč vzrušovalo ještě víc.

„Co se děje, tati?“ zeptala se po chvilce váhání. „Ublížili ti?“

„Jsem v pořádku, broučku, o mě se neboj,“ zasténal Vance.

Kov k ní přistoupil, prstem uchopil pramen jejích vlasů a hravě si ho namotal kolem prstu. Ucukla, když se jeho prsty otřely o její krk.

„Řekni mi ještě jednou své jméno,“ rozkázal jí Kov.

„Hm… Elara… ale táta mi říká Ellie,“ odpověděla.

„Ellie… jsi takové drobné stvoření, že?“ zašeptal. „Kolik ti je?“ zeptal se.

„Hm… devatenáct,“ řekla. Hlas se jí třásl strachy. Kov se jí ani nedivil, když jí právě před očima napadl otce.

Ah, mladá a sladká. Kov obvykle nebyl na takhle mladé holky, ale u téhle bude muset udělat výjimku. Byla prostě příliš krásná a dokonalá. Z nějakého důvodu ho to k ní neuvěřitelně táhlo.

„Líbíš se mi, Ellie, moc se mi líbíš,“ prohlásil Kov.