VAE

Vždycky jsem chtěla staršího bráchu.

Moje kamarádky ve škole ho měly a mně se líbilo, jak je jejich velcí bratři ochraňovali.

Proto byl dnešek nejšťastnějším dnem mého života. Protože jsem poprvé v životě měla mít velkého bratra!

„Už jsou tady!“ vypískla jsem radostí, když jsem slyšela přijíždět tátovo auto.

Maminčin smích se nesl za mnou, když jsem vyběhla z domu a šla čekat na přední terasu.

V břiše jsem cítila chvění vzrušení. Konečně byli tady! Měla jsem se setkat se svým novým kamarádem. Se svým novým bratrem!

Včera jsem se maminky ptala, jestli ho můžu považovat za svého bratra, i když je adoptovaný, a ona řekla, že ano.

Zachichotala jsem se a netrpělivě čekala, až táta zastaví auto a vystoupí s ním.

Ťukavý zvuk ze strany vchodových dveří mě na pár vteřin rozptýlil, když jsem se otočila, abych se podívala na ptáčka v hnízdě. Náš nepozvaný nájemník.

usmála jsem se. Jmenovala se Pippa – jméno jsem jí dala já. Postavila si hnízdo blízko jednoho z našich oken, čímž si z něj automaticky udělala domov. Maminka ji chtěla odehnat, ale já ji prosila, aby to nedělala.

Byla moc milá. Sice občas vydávala trochu rušivé zvuky – jako teď – ale doufala jsem, že si na to můj nový bratr zvykne a oblíbí si ji stejně jako já.

Otočila jsem se zpět k autu, když jsem uslyšela otevírání dveří. Táta vystoupil jako první ze sedadla řidiče. Dveře spolujezdce se otevřely. Zatajila jsem dech, tváře mi zrudly. Potom vystoupil on a mně se v plicích zastavil vzduch.

Konečně byl tady!

Okamžitě mě přemohlo vzrušení, ale zakolísalo dřív, než jsem stihla pohnout nohama.

ten nový kluk... vypadal jinak.

Včera večer jsem zaslechla maminku, jak říká tátovi, že je mu dvanáct let. Ale kluk přede mnou nevypadal tak, jak by dítě mělo.

Ano, byl mladý, stejně jako já. Ale... na paži měl kresbu. Tetování!

Trhla jsem sebou a svraštila obočí.

Před nějakou dobou mi maminka říkala, že pro děti není správné mít tetování. Říkala, že ho můžu mít, až mi bude osmnáct a rozhodnu se, že je to to, co opravdu chci.

Ale tomu novému klukovi bylo teprve dvanáct. Jak to, že už jedno měl?

Bylo na něm ještě něco jiného, co mi nahnalo chlad do žaludku a v mžiku zahubilo všechny motýly. Nedokázala jsem to úplně vysvětlit, ale nevypadal tak živě jako ostatní děti. Vypadal velmi chladně, tiše. Nepřátelsky.

Zatřásla jsem hlavou a potichu se pokárala za to, že ho soudím, když jsem ho ještě ani nepřivítala. Maminka říkala, že je špatné soudit lidi, když je neznáte.

Takže jsem si znovu nasadila úsměv a rozběhla se k němu, znovu plná vzrušení.

„Ahoj! Už jsem na tebe čekala!“ Můj úsměv byl nejzářivější, jaký jsem dokázala vykouzlit.

Bohužel se na mě jen chladně díval a v ničem se nechoval jako ostatní děti.

„Jmenuji se Vaelith, ale říkají mi Vae,“ naléhala jsem a natáhla ruku k potřesení.

Ale jeho reakce byla stále stejná – prázdná a ponurá.

Pomalu sklopil oči k mé natažené ruce, ale nepřijal ji.

Můj úsměv nakonec zmizel a v hrudi mě píchlo. Co bylo špatně? Nelíbila jsem se mu? Ale maminka říkala, že jsem velmi sympatický člověk. Spousta lidí mě měla ráda, když mě potkali poprvé.

Táta zasáhl a odkašlal si. „Ehm... Potřebuje si jen odpočinout, Vae. Vy dva si to vynahradíte později.“

Svěsila jsem ruku a hruď se mi sevřela bolestným pocitem. Možná bych měla utéct do svého pokoje a vybrečet se. Cítila jsem se odmítnutá.

Maminka už vyšla z domu a postavila se vedle mě.

„Ahoj, zlato. Jak se máme?“ Naklonila se k chlapci a prsty mu prohrábla vlasy.

Ale on byl stále stejně chladný a bez emocí. Co s ním bylo?

Maminka se podívala na tátu a pak se s uchechtnutím znovu podívala na chlapce. „Tak jak se jmenuješ, hm?“

„Nikomu to neřekne,“ odpověděl táta, pravděpodobně aby ušetřil maminku námahy s opakovaným vyptáváním.

Zamračila jsem se a teď už na kluka vrhala zlostné pohledy. Jak může být někdo tak mrzutý? Neměla jsem ho ráda!

„Aha,“ maminka se nuceně zasmála a dotkla se ucha. „No, myslím, že to můžeme napravit, že? Pojďte už dál. Už jsem připravila oběd.“

Položila mi ruku kolem ramen, otočila se se mnou a vedla mě směrem k domu.

„Ahoj, Vae,“ řekl náhle cizí hlas.

Maminka se zastavila, stejně jako já. Na tváři se mi mihl úžas, když jsem se prudce otočila k němu.

Byl to můj nový bratr; konečně něco řekl.

„A–ahoj.“ usmála jsem se.

Ale i když mě vzal na vědomí, pohled v jeho očích zůstal chladný, temný a nevítaný.

Později toho dne jsem zaslechla maminku a tátu, jak si povídají v kuchyni.

„Pan Aldridge říkal, že ho takhle přivedli před necelým týdnem. S nikým skoro nemluví, raději je sám a nechce jim říct ani své jméno,“ řekl táta.

„Kluk v jeho věku a má tetování? Co se mu proboha stalo?“ ptala se maminka šeptem a krájela zeleninu na kuchyňském ostrůvku.

„No, nevědí, co se stalo. Jen ho našli na ulici, jak mlátí jiné dítě. Zjistili, že je bezdomovec, a ujali se ho. Myslí si, že bude v pořádku, když bude v milující rodině. Díkybohu, že jsme se přihlásili jako dobrovolníci.“

Bylo mi mého nového bratra líto a snažila jsem se k němu přiblížit, ale byl ke mně vždycky tak chladný.

Když jsem mu nabídla bonbóny, řekl mi, že je nemá rád, a odmítl je.

Nechtěl si se mnou hrát, dívat se na film ani číst pohádky, a to ani tehdy, když přišel na návštěvu můj nejlepší kamarád Jace. Vždycky byl ve svém pokoji a skládal puzzle – jediný druh hry, který měl rád.

Tři dny po jeho příjezdu mu maminka dala jméno. Ale zdálo se, že se mu nelíbí, a vždycky nás ignoroval, když jsme ho tak oslovili.

Pak jsem si začala všímat něčeho divného. Pořád mě sledoval.

Když jsme jedli u stolu, jeho oči spočívaly většinou na mně. Když jsem si hrála v obýváku a myslela si, že je ve svém pokoji, najednou jsem ho zahlédla, jak mě pozoruje z rohu.

Začínalo to být trochu znepokojivé, protože nikdy neřekl ani slovo a ani se ke mně nepřipojil.

Ale jednu noc jsem se probudila a viděla, že snědl několik mých bonbónů.

Nezlobila jsem se, že si je vzal bez dovolení. Spíš mě překvapilo, že je snědl poté, co řekl, že je nemá rád.

Pak jednoho dne – týden po jeho příjezdu – udělal jednu z nejneuvěřitelnějších věcí.

Hrála jsem si se svým skicářem v obývacím pokoji, když jsem uslyšela ptačí skřehotání.

Vyskočila jsem na nohy, vyběhla ven a uviděla ten nejděsivější pohled. Můj bratr držel Pippu, ruku měl kolem jejího krku a škrtil ji.

Nohy mi ztuhly, obličej zbledl a oči se mi rozšířily, jako bych viděla ducha.

Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem. Slova mi uvízla v hrdle.

Škrtil ji tak silně, že se jí krk téměř oddělil od zbytku těla.

Když se ke mně konečně otočil, našla jsem svůj hlas. Ale můj jazyk mi připadal, jako by zdvojnásobil svou velikost.

„Co jsi to... Co jsi to udělal...“

Nemohla jsem pořádně mluvit. Hodil mrtvou Pippu na zem, na jeho zlém obličeji byl mračný výraz.

„Pořád jen kňučela,“ pronesl ta slova, jako by se právě zbavil pouhé hračky.

V tu chvíli se mi hrdlo uvolnilo a já vykřikla – tak silně, až jsem upadla na zadek.

.....

Maminka a táta byli stejně šokovaní jako já, a ještě děsivější bylo, že ten kluk jako by nechápal, co je špatně.

Dlouho jsem plakala, jak kvůli ztrátě Pippy, tak kvůli strachu z toho, že žiju s „nestvůrou“. Samozřejmě, že to byla nestvůra. Jen nestvůry mohly udělat to, co udělal on.

Tohle nebyl ten druh bratra, o kterém jsem snila.

Ten den se o tom maminka a táta pohádali.

„Měli bychom ho poslat pryč. Ten kluk zjevně není v pořádku,“ trval na svém táta.

„Ne! Potřebuje jen víc péče a pozornosti. Místo toho bychom mu měli domluvit sezení u terapeuta.“

„Zlato, zabil malého ptáčka holýma rukama! To je něco, co bych já sám nikdy nedokázal. A tomu klukovi je teprve dvanáct! Je to šílenec!“

Poprvé jsem si přála, aby maminka poslechla tátu a tu nestvůru poslala pryč. Ale na konci prudké hádky vyhrála a podařilo se jí tátu přesvědčit, aby dal mému bratrovi ještě trochu času.

Já jsem ale odmítla spát doma a strávila jsem noc u Jacea. Jaceova máma a moje maminka byly blízké přítelkyně. A protože jsme s Jacem byli nejlepší kamarádi, jeho matka neměla problém s tím, abych u nich přespala.

Jace mě utěšoval a sliboval mi, že nikdy nedovolí, aby mi ta nestvůra ublížila.

Ale druhý den jsem byla doma a můj bratr na mě vrhl zvláštní pohled, když mě sledoval, jak vcházím do domu. Byla jsem z toho hrozně nervózní a udržovala jsem si od něj velký odstup.

Všechno začalo být ještě nepříjemnější, když se začal tvářit naštvaně, kdykoliv byl Jace nablízku. Nechtěl si s námi hrát, a přesto se na Jacea vždycky díval způsobem, který mě zneklidňoval, jako by se mu nelíbilo, že je se mnou.

Jednou v noci se stalo něco divného.

Tvrdě jsem spala, když jsem na jedné straně tváře ucítila lehké pohlazení. Nejdřív jsem se otočila a myslela si, že je to maminka. Ale pak jsem zaslechla tiché zašeptání: „Moje.“

Oči se mi prudce otevřely a ještě víc se vytřeštily, když spočinuly na tváři mého bratra, té nestvůry. Když jsem se posadila, z hrdla mi vyklouzl tichý výkřik.

Byla hluboká noc a on tu byl, seděl na kraji mé postele, nakláněl se k mému obličeji a pozoroval mě jako nějakou věc.

Po kůži mi přeběhl mráz strachu. Z nějakého důvodu jsem z toho neměla dobrý pocit. Vůbec ne dobrý pocit.

„Co–co tu děláš?“ zeptala jsem se s chvěním v hlase.

V jeho očích byl výraz, ze kterého jsem byla ještě úzkostnější. Na někoho tak mladého měl v očích tolik temnoty. Tolik mrazu.

Nemyslela jsem si, že odpoví, protože na otázky odpovídal jen zřídka, ale k mému úžasu řekl: „Chtěl jsem s tebou strávit nějaký čas.“

Měla bych být šťastná. Můj velký bratr se mnou chtěl poprvé strávit nějaký čas. Ale něco na způsobu, jakým to řekl, mě zneklidňovalo. Navíc bylo velmi pozdě. Proč se takhle vloupal do mého pokoje?

Také jsem se stále ještě nevzpamatovala z té situace s ptáčkem.

„Já–já nechci. Je pozdě,“ odpověděla jsem a rty se mi mírně třásly.

Stále jsem seděla a rukama svírala prostěradlo vedle sebe. Jen jsem chtěla, aby odešel.

Chvíli se na mě díval, než se naklonil nad postel.

„Proč?“ Nemyslela jsem si, že je to možné, ale jeho hlas byl ještě chladnější. „Proč s tebou nemůžu být?“

„Prostě jdi!“ Můj hlas se o tón zvýšil.

To, že tam byl se mnou, samotnou v mém temném pokoji, mě zaplavilo vzpomínkami na to, jak Pippu uškrtil k smrti. Mohl by mi snadno udělat totéž. Že ano?

Kdyby brzy neodešel, možná bych musela zavolat maminku a tátu.

Ale naštěstí k tomu nedošlo, protože se odtáhl a vstal. Zlostně se na mě podíval, takže jsem viděla, že se zlobí, a na okamžik jsem se bála, že mi ublíží.

Ale naštěstí se jen otočil a odešel.

O čtyři dny později se stalo to nejhorší.

Jace a já jsme si hráli na dvorku, smáli se a vesele běhali. Měla jsem na obličeji hlínu, a když se mi ji Jace pokusil očistit, objevil se můj bratr.

„Dej od ní ty ruce pryč,“ přikázal.

Vždycky vypadal naštvaně, když viděl Jacea a mě, jak si hrajeme, ale dnes vypadal naštvaněji. Pomstychtivě. Nic takového jsem nikdy neviděla.

„Hej, co se děje? Je nějaký problém?“ zeptal se Jace, upřímně zmatený, a spustil ruku z mého obličeje.

Bratrův obličej ještě víc ztvrdl. „Nesmíš se jí dotýkat. Už nikdy.“

Svraštila jsem obočí a zmateně ho sledovala. Co to s ním bylo?

Jace se ušklíbl. „O čem to mluvíš? Proč se jí nemůžu dotýkat? Je to moje kamarádka. Kromě toho,“ vrátil ruku k mému obličeji a otřel špínu, „jen jsem ji čistil.“

To, co se stalo potom, přišlo rychle.

Můj bratr sebral ze země kus dřeva a zaútočil jím na Jacea. Z hrdla mi unikl výkřik, když jsem sledovala, jak Jace dostává rány do hlavy, do nohou a do dalších částí těla.

Zhroutila jsem se na zem, křičela a couvala po zadku pryč. Ovládl mě strach, jaký jsem nikdy předtím nepocítila.

Jace ochabl na zemi, z boku hlavy mu tekla krev.

Můj bratr měl stále v ruce to dřevo, když se na mě podíval, a já cítila, jak mi plíce okamžitě přestaly pumpovat vzduch.

Zakňourala jsem a pohnula se dál, chtěla jsem se od něj dostat co nejdál. Ale na zemi to bylo nemožné a brzy si přede mě dřepl.

Jeho oči stále vypadaly temně a hněvivě, ale když ke mně zvedl ruku, objevil se v nich náznak něhy. Zavřela jsem oči a znovu vykřikla v domnění, že mě udeří, ale on mi místo toho jen odhrnul pár uvolněných pramenů vlasů a zastrčil je za ucho.

„Sestřičko,“ zamumlal a prstem mě pohladil po tváři.

Otřásla jsem se, po tváři mi stékaly slzy.

Pak zašeptal to samé slovo, které jsem slyšela tehdy v noci: „Moje.“