VAE – třiadvacet let.

Ruce jsem měla lepkavé potem, když jsem snad posté zírala ke vchodu.

Po páteři mi přeběhl mráz, ale nebylo to od chladného vánku, který se vkrádal na střešní terasu, kde jsem seděla. Byl to ten hlásek v mé hlavě, který se mi vysmíval, že to dopadne jako pokaždé.

Navzdory svěžímu listopadovému vzduchu mi po krku stékal pot. Prsty jsem vyťukávala nepravidelný rytmus o hranu stolu, což byla jediná věc, která mě držela při zemi, zatímco se ke mně jako nevítaný host vkrádala úzkost.

Vedle mě zabzučel telefon. S povzdechem jsem po něm sáhla a přečetla si zprávu od Seraphine.

Seraphine: Ahoj, zlato. Jak to jde? Neříkej mi, že už se líbáte!

Na rtech se mi mihl smutný úsměv, když jsem psala odpověď.

Já: „No, rozhodně se líbáme. Tady v mé představivosti. Jsme dokonalý pár.“

Tentokrát jí odpověď trvala déle a dokázala jsem si představit, jak ji ta zpráva mrzí.

Seraphine: Óóó, chápu! Takže on je ten typ – tajemný, neviditelný, možná imaginární. Toho si rozhodně nechej!

Zasmála jsem se a tíha na hrudi trochu povolila. No, ona rozhodně věděla, jak špatné situace trochu zlepšit.

Další zabzučení.

Seraphine: Jen vydrž, miláčku. Určitě uvízl v zácpě nebo tak něco.

Protočila jsem oči.

Já: Minule jsi říkala, že tomu poslednímu pravděpodobně zmizela peněženka a zdržel se jejím hledáním. A teď tohle?

Seraphine: No, tentokrát můžu mít pravdu. Jen vydrž, jo?

Unaveně jsem si povzdechla, odložila telefon a znovu se podívala ke vchodu. Pořád po něm nebylo ani vidu, ani slechu.

Rozhodla jsem se přesto dát na Seraphinina slova a ještě chvíli počkat.

Seraphine byla moje adoptivní sestra. Byla jsem o osm měsíců starší než ona a sblížit se bylo tak snadné, protože byla velmi vtipná a temperamentní osoba.

Maminka a táta ji přivedli dva roky poté, co „on“ odešel. Po té hrozné události, která mě na hodně dlouhou dobu poznamenala.

Vzpomínky na ten strašný den mi zaplavily mysl. Ta nestvůra nakonec zmizela poté, co zbila Jacea do bezvědomí. Zavolala jsem pomoc a Jace naštěstí po ošetření u lékaře přežil. Ale držel si ode mě odstup a už nebyl mým kamarádem.

Byla to ztráta, která mě hluboce zasáhla a nutila mě několik týdnů plakat. Také mě to přimělo nenávidět tu nestvůru, která byla mým bratrem, a doufat, že už ho nikdy neuvidím.

Domů se nikdy nevrátil a je to už šestnáct let. Stále o něm nebyly žádné zprávy. Upřímně jsem doufala, že ani nikdy nebudou.

Podívala jsem se na hodinky na zápěstí. 20:15.

Domluvili jsme se na sedmou, a přesto jsem tu byla já a mou jedinou společnicí byla polosuchá sklenka vína.

Odevzdaně jsem pokynula číšníkovi, zaplatila účet a odešla.

Když jsem kráčela tichou ulicí vedoucí k mému domu, v hrudi se mi usadila tíha jako kámen. Byla jsem vděčná, že jsem si tentokrát vybrala místo blízko svého bytu, takže jsem nemusela absolvovat martyrium s hledáním taxíku.

Chlad večerního vánku mě políbil na tvář, ale nijak nepomohl zchladit pálivé ponížení v mé hrudi.

Vždycky se to stane. Nikdy nemám štěstí.

V polovině ulice se ten pocit vrátil – chladné zamrazení, které se mi šířilo po kůži a naježilo mi chloupky na pažích.

Rychle jsem se otočila v naději, že někoho uvidím, ale setkala jsem se jen s řadami zaparkovaných aut a stíny domů lemujících ulici.

Nikdo tam nebyl – jako vždycky.

Na čele se mi objevila malá vráska.

Někdo mě sledoval.

Tenhle pocit jsem měla už dlouho. Ale pokaždé, když jsem se otočila, nikoho jsem nenašla. Přesto jsem se nemohla zbavit instinktu, že je někdo nablízku a dává na mě pozor.

.....

Chystala jsem se přiložit prst na čtečku otisků u zámku dveří, když se rozletěly a objevila se Seraphine s rozpuštěnými zrzavými vlasy na ramenou. Musela mě zahlédnout z okna.

Tváří jí proběhla smršť emocí, než se ustálila na smutku. Můj skleslý výraz jí už prozradil, že to dopadlo jako vždycky katastrofálně.

Nenacházela slov. Pokrčila jsem rameny a prošla kolem ní do teplého bytu, který jsme sdílely.

„Vae–“ začala. Slyšela jsem ji zavírat dveře.

„Vážně, je to v pohodě, Sero,“ přerušila jsem ji. „Chápu to. Pravděpodobně byl na cestě, když narazil na dámu, která je hezčí než já, a rozhodl se strávit nějaký čas s ní.“ Mluvila jsem nenuceně a uprostřed obývacího pokoje se sehnula, abych si rozepnula džínové sandály.

Cítila jsem v zádech Seraphinin rozhořčený pohled. „To se opovaž–“

„Nebo si to možná rozmyslel a nejspíš se praštil do hlavy za to, že mě vůbec zvažoval pozvat na večeři. Proč by měl ztrácet čas s někým, jako jsem já?“ mluvila jsem dál přes ni, stále jsem se na ni nedívala a dokončovala rozepínání sandálů.

„Vae! Řekla jsem přestaň s tím!“ vyštěkla a rázovala ke mně, aby se postavila přede mě.

Stála jsem tam bosa se sandály v rukou a protočila jsem oči, připravená na její kázání. Už to byla prakticky tradice.

„Říkala jsem ti to – jsi ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděla. A neříkám to jen proto, že jsi moje nejlepší kamarádka nebo sestra nebo co já vím. Říkám to proto, že je to pravda. Znáš mě, Vae; já si neberu servítky, abych se lidem zavděčila.“

No, to byla pravda. Pokud jsem znala někoho brutálně upřímného, byla to Seraphine.

Nebyla první, kdo mi řekl, že jsem krásná.

Během dospívání jsem se těšila velké pozornosti obou pohlaví, ale z nějakého zvláštního důvodu to nikdy nevedlo k ničemu dobrému. Kluci, kteří o mě projevili zájem, se nakonec vždycky začali chovat odtažitě. Někdy prostě zmizeli, a když jsem pak potkala pár jiných, ignorovali mě, jako bych pro ně nikdy neexistovala.

Bylo to srdceryvné a navzdory svým přednostem jsem byla nucena věřit, že pro nikoho nejsem dost dobrá. Možná jsem nebyla tak hezká, jak jsem si myslela.

Seraphine pokračovala, mluvila o sebevědomí, vlastní hodnotě, mé kráse, bla bla bla. To kázání jsem slyšela už tisíckrát a byla jsem si jistá, že kdyby se z toho skládala zkouška, dostala bych jedničku s hvězdičkou.

„Já vím,“ řekla jsem vyčerpaně, když Seraphine skončila. „Jen mě štve, že je mi třiadvacet a pořád jsem panna, víš?“

„Já... já to chápu. Ale víš, že bychom ti prostě mohly najít nějakou žhavou známost na jednu noc, že?“

Zatřásla jsem hlavou.

Mé oči padly na její notebook. Když jsem uviděla obsah na její obrazovce, věnovala jsem jí zklamaný pohled.

„Vážně? Pořád o něm čteš?“ Povytáhla jsem obočí.

„Co je špatného na tom o něm číst? Všichni to dělají!“ Protočila oči, jako bych já byla ta divná.

„Sero, ten chlap je nebezpečný, vrah a psychopat! Není o nic jiný než muži, které loví.“

„Nikdo nepopírá, že je nebezpečný, ale on je... Nihilus, víš? Je těžké do něj nebýt blázen.“

Stále jsem nedokázala pochopit, jak se můžou zbláznit do někoho, jako je on.

Nikdo ani nevěděl, kdo to je. Byl jako stín, který neustále působí spoušť mezi svými nepřáteli.

Z toho, co jsem pochytila, se pojmenoval Nihilus, protože byl známý tím, že nemá city. Mučil a zabíjel bez milosti a bylo s podivem, jak se po všech těch letech stále drží na vrcholu.

Sám oslabil vazby Sítě podsvětí – světa plného zlých mužů, kteří dělali zlé věci. Zabil a donutil k útěku spoustu jejich vůdců. Za to bych si ho mohla vážit, ale nemyslela jsem si, že by něco z toho dělal, aby se zavděčil lidem. Kdyby ses zeptala mě, řekla bych, že se jen snaží uspokojit své ego a udělat ze sebe krále světa.

Nikdo nevěděl, jak vypadá, ale spousta lidí ho znala a bála se ho. A vážně doufám, že se s ním nikdy nesetkám.

A proč by vlastně? Lidé jako já se s lidmi jako on stejně nikdy nepotkají.

„Co bys chtěla k jídlu? Upekla jsem rybí koláče!“ křikla za mnou Seraphine, když jsem se vydala ke schodům.

„Tvoje rybí koláče jsou hrozné.“ Už jsem se ani neotočila, vyšla po schodech nahoru a došla do svého pokoje.

Unaveně jsem hodila sandály na podlahu, odhodila tašku s úmyslem trefit postel, ale skončila na zemi. Ignorovala jsem to, svlékla si zbytek šatů a pak zamířila do koupelny.

Bolelo to ale – nebýt zamilovaná. Ani nevědět, jaký je to pocit.

Celý život jsem nechtěla nic jiného než milovat a být vášnivě milována. To byl důvod, proč jsem byla stále panna. Nechtěla jsem se pouštět do náhodných známostí bez citů jako Seraphine a ostatní. Chtěla jsem své tělo dát tomu správnému muži, za správných okolností a s plným vědomím, že mě miluje.

Chtěla jsem, aby můj „poprvé“ byl velkolepý a romantický. Vždycky jsem si přála mít hladký milostný život. Ale teď jsem začínala zvažovat Seraphininu radu a jít do známosti na jednu noc.

Být pannou ve třiadvaceti bylo vyčerpávající. Měla jsem už příliš mnoho představ a mé vzrušení bylo čím dál těžší ovládat.

Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu ještě déle čekat. Možná mi pravá láska prostě nebyla souzena.