NIHILUS

Sotva jsem věnoval pozornost jeho obličeji, když jsem bral další jehlu. „Před dvěma týdny, když jsem se to pokusil poslechnout poprvé, jsem málem usnul. Nikdy nepochopím, co lidé na hudbě vidí. Opravdu mi to s ní neusnadňuje.“

Vrazil jsem mu jehlu do prsteníčku, za což jsem si vysloužil další výkřik. Tohle byla ta správná hudba. Jediná, kterou jsem miloval. Jo – a taky křik mé sestry. Už jsem se na něj těšil a brzy mi ho bude zpívat do nekonečna.

„Chápeš, k jakému poškození právě teď dochází?“ Upřel jsem oči na jehlu a nacházel potěšení v tom, jak probodává rozjitřenou kůži jeho čtvrtého prstu a vyvolává krvácení. „Poškozuji ti šlachy a vazy. Brzy se objeví otok a nebudeš moct prsty pohnout. Víš, co jsou šlachy a vazy?“ Naklonil jsem hlavu na stranu a zíral mu do obličeje, ale ten parchant byl příliš zaneprázdněn kňouráním, než aby věnoval mým slovům pozornost.

Poslední jehlu jsem vrazil do palce. Hotovo.

U kořenů prstů se nahromadila krev a potřísnila mu kůži jasně rudými šmouhami.

„Kde je Yarik?“ zeptal jsem se s klinickým odstupem.

„Prosím...! Prosím, já nevím–“

Povzdychl jsem si, znuděný jeho patetickými pokusy. Kdy už pochopí, že slovo „prosím“ pro mě neznamená absolutně nic? Nada. Zilch. Proč mi jinak říkají Nihilus?

Narovnal jsem se, přešel ke stolu a vzal skalpel, který se leskl pod blikajícím světlem.

„Prosím! Proč to děláte? Tým už je rozbitý. Yarikova rodina už neexistuje. Já sám jsem byl na cestě ze země, když mě vaši lidé chytili. Co víc chcete?“ Z úst mu při křiku létaly sliny, panika dělala jeho slova trhanými.

„Yarika,“ řekl jsem klidně, aniž bych se mu podíval do tváře, a strhl ze zbývající části jeho košile z jeho třesoucího se těla.

Ano, Yarikova skupina byla roztříštěna a rozpadla se v popel přesně tak, jak jsem chtěl, ale během toho procesu jsem ztratil čtyři své lidi. A to nebyla ztráta, kterou bych mohl odpustit. Potřeboval jsem, aby Yarik zaplatil po kouscích, pomalu a důkladně.

„Měl odejít, když jsem ho před čtyřmi týdny varoval,“ řekl jsem a skalpelem v ruce kreslil neviditelnou čáru přes jeho hruď, vyznačující cestu, kterou vyřežu.

„Proč? Opravdu si myslíte, že se vám podaří zlikvidovat každého člena Sítě podsvětí?“

„Ano.“ Oči jsem nespouštěl z povrchu jeho hrudi. „Chceš vědět proč? Protože ty a tobě podobní tu nemáte co dělat. Myslel jsem, že jsem se za ty roky vyjádřil dost jasně.“

Zavřel oči, očividně cítil bolest z jehel stále zapíchnutých v prstech.

„Prosím! Já–já jsem se snažil Yarika přesvědčit, aby odešel, ale on nechtěl poslouchat.“

Pokrčil jsem rameny. „Smůla.“

Skalpel se zařízl do jeho hrudi, projížděl mezi žebry, dostatečně hluboko, aby propíchl membrány obklopující plíce.

Drakennovi se zadrhl dech, křik mu uvízl v hrdle. Jeho tělo sebou škubalo v poutech, ale ta držela pevně.

„Zatraceně, prosím!“ vyhrkl.

„Nihilus a vy ostatní červi nemůžete nikdy existovat vedle sebe,“ pokračoval jsem. „Kdy to pochopíš?“

Vytáhl jsem nůž a vrátil se ke stolu, abych ze své sbírky vybral malou skleněnou lahvičku.

Moje sbírka mučicích nástrojů byla mým nejoblíbenějším doplňkem. Někdy lituji lidí, kteří blázní po špercích a ostatních věcech. Proč v těchhle zbraních nevidí tu krásu?

„Kapsaicin,“ řekl jsem a přečetl etiketu na lahvičce, když jsem stál před Drakennem. „Víš, co ti udělá? S tou ránou na hrudi?“

Otevřel jsem lahvičku. „Bude to pálit a aktivuje to tvé receptory bolesti.“ Naklonil jsem lahvičku nad řeznou ránu a nechal tekutinu pomalu, trýznivě kapat na živé maso.

Drakennův křik prořízl vzduch jako siréna. Jeho tělo se na židli kroutilo, jako by se snažilo uniknout bolesti, která jím protékala.

„Budeš mít pocit, jako by ti kůži najednou propichovalo tisíce malých jehliček,“ pokračoval jsem ve vysvětlování přesně toho, co cítil. „A až překonáš ten prvotní šok, bolest bude pulzovat s každým úderem srdce.“

„Ach, prosím!!!“ Jeho hlas byl rozervaný čistým utrpením.

Drakenn nebyl takhle patetický před třemi týdny. Tehdy byl jedním z Yarikových věrných mužů, plnil úkoly a proléval krev pro tu psí rodinu.

Ti muži... byli horší než mafie, takže jsem je tak nemohl nazývat. Jejich aktivity zahrnovaly atentáty, prodej drog, únosy, prostituci, obchod s orgány a mnohem víc hrozných věcí, které si dokážete představit.

Byli známí jako Muži Sítě podsvětí.

Jejich aktivity mě nezajímaly. Nebyl jsem světec – a neměl jsem v úmyslu se jím kdy stát – takže mi bylo sakra jedno, kolik životů vzali nebo jaké ohavnosti dělali. Jen jsem s nimi nechtěl sdílet své teritorium.

A ta zajímavá část? Moje teritorium bylo nekonečné. Bylo všude tam, kde jsem řekl.

Poté, co jsem se dozvěděl, že někteří muži ze Sítě podsvětí jsou zodpovědní za zničení mé rodiny před šestnácti lety, začal jsem je nenávidět. Chtěl jsem, aby se mě báli a uctívali mě, a strávil jsem hodně let tím, že jsem to uskutečňoval.

Stal jsem se Řezbářem ne proto, že bych pouštěl drásavou hudbu – jako Vae. Stal jsem se Řezbářem, protože jsem lidem způsoboval nepředstavitelnou bolest.

Vždycky jsem měl jistý zájem o lidské tělo a považoval jsem za požehnání, že jsem o něm mohl studovat víc. Bylo to snadné... a zajímavé.

Bez ohledu na to, jak byl muž tvrdý, nevydržel se mnou v místnosti pět minut, aniž by se zlomil. Ty nejmocnější muže jsem srazil na kolena během vteřin. Ty nejsilnější skupiny Sítě podsvětí jsem vyřadil z provozu během pár týdnů.

Zpočátku, když jsem začínal, si mysleli, že je to vtip. První vůdce skupiny Sítě podsvětí, kterému jsem před deseti lety poslal varovný dopis s výzvou k evakuaci, hodil můj dopis do koše v domnění, že je to nějaká dětská hra.

Ale pak jsem na něj zaútočil. Protože to byl můj první útok, trvalo to o něco déle.

Nejdřív jsem ho musel sledovat a nabourat se do jeho systémů, abych neustále znal jeho další krok. Nakonec jsem ho dostal na místě, kde bylo snadné ho zastřelit odstřelovačkou ze střechy. To místo mělo být soukromé, ale on neměl tušení, že tam byl sedmnáctiletý hacker, který si pohrál s jeho zařízeními.

Jmenoval se Goliath Mako a byl to první mistr Sítě podsvětí, kterého jsem zabil.

No, ne úplně první, ale první, kterého jsem zabil jako misi.

Pokračoval jsem dál, vymýšlel různé nepředvídatelné strategie, jak zlikvidovat ostatní, a během pár let byla moje pověst známá po celé Síti podsvětí. Vyřadil jsem tolik skupin tím, že jsem zlikvidoval jejich vůdce, že se ostatní začali schovávat.

Ti podvraťáci, kteří kdysi vládli zemi, se teď kvůli mně schovávali.

Jistě, byl jsem na tisíci seznamech smrti, ale je to už deset let a nikdo z nich mě nedokázal dostat. Nikdo z nich dokonce ani nevěděl, jak vypadám. A to bylo proto, že těch pár, kteří mě stihli uvidět, byli ti, které jsem nakonec zabil.

Bylo to přesně tak, jak jsem chtěl – stát se tím, koho se bojí. Ukázat těm parchantům, že jsem bůh a oni nemají jinou možnost než se mi klanět u nohou. Tedy ne doslova, protože bych je ke svým nohám nepustil. Chtěl jsem, aby zmizeli navždy.

Lahvičku s kapsaicinem jsem zavřel a vrátil na stůl. Drakenn plakal tak silně, že mu začal přeskakovat hlas.

„Kde je?“ zeptal se můj hlas, který zněl stále vážněji, zatímco jsem k němu byl stále otočen zády.

„Přísahám, že to nevím!“ vykřikl a pak rychle dodal. „A–ale vím, kde ho najdete.“

Jeho dech byl nepravidelný, dýchal trhaně, jako by každý nádech mohl být jeho poslední. Ten muž pomalu vykrvácal, ale byl příliš vyděšený, než aby si to uvědomil.

Otočil jsem se a opřel se zády o stůl. Nepřítomně jsem se podrbal na pravém obočí a dotkl se kroužku, který jsem v něm měl.

„Než jsme se rozdělili, slyšel jsem ho mluvit o tom, že se má s někým sejít kvůli falešným pasům. Chce–chce odjet ze země a podle toho, co jsem slyšel, by ty pasy měly být zítra hotové.“ Těžce polkl. „V–vím, s kým se má sejít, a můžu vás k němu zavést. Pokud toho muže najdete do zítřka, najdete Yarika.“

Na rtech se mi mihl mrazivý úsměv.

...

O pár minut později jsem byl s Drakennem hotov.

Vyšel jsem z místnosti a podle očekávání jsem našel Malthuse a Zareka čekat kousek od dveří.

„Jak to šlo?“ zeptal jsem se Zareka, natáhl ruku a čekal, až mi do ní pustí klíče.

Celou dobu jsem nezpomalil krok.

„Nechal jsem ji sledovat, jak jsi chtěl, a dohlédl jsem, aby se dostala v pořádku domů,“ odpověděl a zařadil se vedle mě.

Nic víc jsem neřekl a vyšli jsme z budovy k mému autu zaparkovanému venku.

Ani jsem se neobtěžoval ptát na toho budižkničemu, se kterým se měla sejít, protože jsem věděl, že o něj bylo dobře postaráno.

Otevřel jsem dveře a vklouzl do auta. „Pracujte na informacích, které dal Drakenn. Potřebuji to mít hotové do rána,“ řekl jsem jim oběma.

Nemusel jsem se ptát, abych věděl, že u dveří poslouchali.

„Ano, šéfe. Potřebuješ ještě něco?“ zeptal se Malthus.

Ze stovek lidí, kteří pro mě anonymně pracovali, byli Malthus a Zarek mými nejbližšími a jedinými, kteří znali mou tvář. No, a ještě Kyrena. Ale ta tu teď nebyla.

Neodpověděl jsem, nastartoval a vyjel na silnici.

Je čas navštívit svou sestřičku.