Krutý, nebo nepříčetný?

NIHILUS

Moje ruce v černých rukavicích pevně svíraly nůž, zatímco jsem jím přejížděl po zdi a vychutnával si ten skřípavý, kovový zvuk.

Malthus – který měl na starosti místnost, do níž jsem mířil – očividně přestal dělat to, co právě dělal, protože ten parchant přestal brečet.

Zpomalil jsem krok a stále táhl nůž po zdi.

„Mohli bychom takhle pokračovat věčně, Drakenne. Já se jen tak neunavím,“ řekl Malthus.

Slyšel jsem mužovo těžké oddychování, než se zmohl na sípavou odpověď. „Jdi k čertu! Už jsem ti řekl, že jenom marníš čas! Nevím, kde je.“

„Já se tu vlastně snažím být milý,“ slyšel jsem Malthuse říkat. „Věř mi, bude to mnohem jednodušší, když se mnou budeš spolupracovat.“

V tu chvíli jsem došel ke dveřím, opřel se o rám a nechal svůj pohled spočinout na scéně před sebou.

Místnost byla temná, skličující a plná nástrojů, které měly jediný účel. Na kovových stolech ležely nástroje agonie: kleště, kladiva, nože – každý z nich dobře opotřebovaný.

Byla to místnost, kam určití lidé vešli a už nevyšli živí. Místnost prosycená pachem strachu.

Malthus, který dřepěl před zajatcem, vycítil mou přítomnost, podíval se přes rameno, aby na mě pohlédl, a když mě uviděl, v očích se mu mihl pobavený výraz.

Zajatec naopak, s rukama a kotníky pevně svázanými, při pohledu na mě viditelně ucouvl. Ta slabá maska, kterou si udržoval proti Malthusovi, se okamžitě zhroutila jako vosková figurína tající v ohni.

Jeho zbitý obličej, oteklý a pokrytý šmouhami krve, zbledl do přízračné bělosti.

Ale ty modřiny na jeho tváři očividně nestačily. Jinak by z něj Malthus už dávno dostal nějaké odpovědi.

Jednu ruku jsem zastrčil do kapsy své péřové bundy, nespouštěl z něj oči a sledoval, jak ho pohlcuje nový strach.

Nuceně těžce polkl, až mu ohryzek poskočil nahoru.

„Vidíš?“ Malthus pokrčil rameny a otočil se zpět k muži. „Říkal jsem ti, že já jsem ten hodný. Teď jsi přivolal toho zlého.“

Vstal a mužova tvář zbledla víc, než by normální člověk považoval za možné.

Někdy mi přišlo trapné, jak dospělí muži nedokážou vydržet trochu bolesti a strachu. Berou mi tím všechnu zábavu.

„Ne, ne,“ muž zavrtěl hlavou a znovu těžce polkl.

Očividně mluvil k Malthusovi, ale jeho vyděšené oči spočívaly na mně. „Já... já už jsem vám řekl všechno, co vím. Prosím! Musíte mi věřit. Nenechávejte mě s ním.“

V útrobách se mi zvedl odpor. Patetické. Kdyby neměl svázané ruce a nohy, byl jsem si zatraceně jistý, že by byl na kolenou a plazil se u Malthusových nohou a žadonil o spásu.

„Dobře,“ Malthus nenuceně pokrčil rameny. „Řekněme, že ti věřím. Ale nemyslím si, že on ti věří taky.“ S úšklebkem ukázal směrem ke mně.

Tomu parchantovi se v očích zaleskly nevyplakané slzy. Zatraceně. Máme na tomhle světě ještě vůbec skutečné chlapy?

Nespouštěl jsem z něj oči, zatímco se Malthus přesunul doprostřed místnosti a něco dělal u stolu.

Na vzdáleném konci místnosti stál Zarek jako stráž a sledoval scénu, jako by to byl film.

Chvíli jsem počkal, pak se odlepil od dveří a vstoupil do místnosti.

„Odejděte.“ Byl to rozkaz.

Malthus a Zarek nezaváhali, dveře za nimi s zasténáním zapadly. Ale věděl jsem, že nepůjdou daleko.

Zajatec zakňučel a pevně zavřel oči, jako by si přál, aby se celá scéna rozplynula jako zlý sen.

Lidé to dělali vždycky – utíkali do imaginárních světů, kde nic nebolí a všechno je bezpečné. Patetické.

Ta tendence unikat realitě místo toho, aby se jí postavili čelem, je to, co je dělalo slabými. Nevěděli, jak vyřešit své problémy a zbavit se jich jednou provždy.

„Pro–prosím,“ vykoktal zajatec a hlas se mu třásl jako uvolněné okno v bouři. „Já–přísahám, že už jsem mu řekl v–v–všechno, co vím. Já–já vám víc nepomůžu.“

Ignoroval jsem ho a přešel doprostřed místnosti, kde na stole ležela moje Agony-Cell – jak jsem jí rád říkal. Byla přesně taková, jakou jsem si ji vyžádal – čistá, kompletní a připravená.

Drakenn Sokolov. Devětačtyřicet let, nemovitosti v nejlepších oblastech země.

Po tomhle chlapovi šílelo spousta žen. Říkal jsem si, co by si asi pomyslely, kdyby ho viděly teď – jak se kroutí, třese a prosí před jiným mužem.

Možná to byla moje chyba. Neměl jsem mu prozrazovat svou identitu, když ho zajali a přivedli. Říkal jsem si, proč se nepoučím, vzhledem k tomu, že tohle byly vždycky reakce lidí, když zjistili, že jsem Řezbář.

Z krabičky jsem vzal skalpel a pod slabým světlem si ho kriticky prohlédl. Otočil jsem se k němu, přešel blíž a dřepl si, abych byl ve stejné úrovni jako on.

„Víš, Drakenne, já to vážně nechápu,“ začal jsem, můj tón byl klidný a hovorný, zatímco jsem sáhl po jeho košili a pomalu, jeden po druhém, rozepínal knoflíky.

Řekněte mi, proč sakra Malthus vyslýchal tohohle muže v oblečení.

„Chápu, že pro většinu mužů je těžké odolat krásným ženám. Ale je opravdu tak těžké prostě odvrátit zrak? Chovat se, jako bys ji neviděl?“ Můj hlas i ruce v černých rukavicích byly jemné, v kontrastu s tím, jak moc se Drakenn pod mým dotekem třásl.

Očividně vůbec netušil, o čem to blábolím, a soustředil se víc na to, že mu rozepínám knoflíky.

„Chápu, že je krásná a dokonalá. Pravděpodobně nikdy nikoho jako ona neviděli. Taky jsem tomu nemohl uvěřit, když jsem ji poprvé uviděl. Ale proč sakra nemůžou pochopit nápovědu a prostě ji nechat na pokoji?“

Poslední knoflík jsem místo toho utrhl, v žilách mi začal pulzovat mírný vztek.

Drakenn se zachvěl. Prakticky jsem viděl, jak se jeho odhalená hruď zvedá a klesá, jako by byl v závodě.

Vstal jsem, na chvíli zašel ke stolu, abych vzal svou krabičku s fialovými jehlami. Když jsem se vrátil, vytáhl jsem z kapsy telefon, párkrát klepl na obrazovku a zvedl ho, aby viděl fotku.

„Je krásná, že?“ Můj hlas byl stále klidný. „Řekni mi, viděl jsi někdy někoho tak úžasného, jako je ona?“

Jeho panika se zdvojnásobila, po spáncích mu stékal pot. „Já–já vám slibuju, my–my jsme se jí nedotkli. Neublížili jsme jí. Já–já jsem ji nikdy předtím ani neviděl.“

Z hrudi se mi vydralo tiché uchechtání, sklopil jsem telefon a na okamžik se podíval na podlahu. „Milý Drakenne, kdyby ses jí byl dotkl, nebyl bys tady. Ani tvoje dvě milenky v Norsku, ani tvých šest dětí roztroušených po Švédsku a Německu by nebyli naživu. Dokonce ani tvoje teta, která je na přístrojích ve Filadelfii. Vyvraždil bych vás do jednoho a dopřál vám nepředstavitelnou smrt.“

Oči se mu rozšířily, spíš z toho, že jsem o něm věděl všechny tyhle detaily.

No, jakmile jste se dostali na můj seznam, mohl jsem shromáždit tolik informací, kolik jsem chtěl. Bylo to stejně snadné jako zlomit větvičku. Tedy... někdy.

Znovu jsem klepl na obrazovku. „Položil jsem ti otázku.“

Znovu těžce polkl, jeho oči se teď víc soustředily na fotku. „Je... Je úchvatná.“

Na rtech se mi mihl chladný úsměv, i když trval jen vteřinu.

„Samozřejmě,“ zamumlal jsem a zastrčil telefon zpět do kapsy. „Je sakra hezká, proto ji všichni chtějí.“

Znovu jsem si před něj dřepl, vztek, který ve mně vřel, se dral na povrch.

Když jsem sáhl po jeho třesoucí se levé ruce, cítil jsem, jak mu pod mým stiskem bije tep. Vybral jsem z krabičky jehlu a vrazil mu ji hluboko do ukazováčku.

Prostorem se okamžitě rozlehl drásavý výkřik. Konečně nějaký zvuk.

„Chceš vědět, proč jsou ty jehly natřené fialově?“ Můj tón zůstal klidný, disharmonicky uklidňující, zatímco jsem mu jehlu pomalu vrážel hlouběji do kůže. Z vpichu vytékala krev, rudá na bledém mase.

Ani by mě nepřekvapilo, kdyby přes svůj křik a trýzeň mou otázku neslyšel.

„Je to její oblíbená barva,“ vysvětloval jsem, jako bych mluvil o nějakém nepodstatném faktu. „Nevím, proč ji má ráda. Chci říct, pro ni byla stvořená zelená. Viděl jsi její oči?“ Cvakl jsem jazykem. „Je legrační, jak se zamilovává do těch nejpodivnějších věcí. I její výběr kombinací jídel je... pochybný.“

Můj hlas zůstal klidný a vyrovnaný. Vzal jsem další jehlu a zvedl jeho druhý prst.

„Ne! Ne, pros–“ Nedostal ze sebe zbytek slov, než jsem mu vrazil jehlu do prostředníčku.

Další bolestný výkřik.

„Vsázím se, že tě ještě víc pobaví, až si poslechneš, jakou hudbu si vybírá,“ pokračoval jsem beze spěchu a hleděl na prst, jako by to byl pouhý nástroj, na kterém pracuji.

Když jsem do prstu vrazil víc než polovinu jehly, vytáhl jsem z hluboké kapsy telefon, několikrát klepl na obrazovku a podržel mu ho u ucha, zatímco začala hrát tísnivá klasická skladba.

„Komu se sakra líbí tenhle druh hudby?“ zeptal jsem se s mírným zamračením a zíral na displej. „Už dva týdny je to její nejoblíbenější. Někdy při tom zpívání i uroní slzu. Nejdřív–“ strčil jsem telefon zpět do kapsy, „–jsem málem přišel o rozum, protože jsem si myslel, že jí ta píseň působí bolest. Pak jsem zjistil, že ty slzy jsou proto, že si to sakra užívá. Jak se někomu můžou takové písně líbit?“

Drakennův vytřeštěný pohled křičel nevírou, jako by se snažil rozhodnout, jestli jsem nepříčetný, nebo jen krutý.