Kapitola 1 Jsem jeho manželka?

„Omlouvám se, Alfa je nahoře se svou dámou. Návštěvy bez předchozí domluvy nepřijímáme.“

Cože? Se svou dámou? Kdo tedy jsem já...

Za tři roky tajného manželství mi nikdy nedovolil vkročit do budovy své společnosti.

Nyní jsem stála před recepcí v sídle společnosti a svírala v rukou dárkovou krabici. Uvnitř bylo překvapení a já věděla, že Kaelen, Alfa smečky Briar a můj manžel, z něj bude mít obrovskou radost. Tohle mohlo všechno spravit.

Ale ona říkala, že je Kaelen se svou dámou. To nemůže být pravda. Jestli byl někdo jeho dáma, byla jsem to já. Byla jsem jeho manželka.

Žaludek se mi stáhl zmatkem a strachem. Kdo s ním byl nahoře?

Seznámili jsme se na lékařské fakultě, kde mě bránil před bezohlednou šikanou ostatních studentů. Já byla člověk a ostatní studenti byli vlkodlaci, kteří si mysleli, že na univerzitu pro členy smeček nepatřím.

Tehdy byla Kaelenova ochranitelská povaha roztomilá. Netušila jsem, že vzorce vytvořené na medicíně mě budou provázet po zbytek života.

Protože jsem člověk, Kaelen mi po naší svatbě nedovolil stát se Lunou. Popravdě řečeno, naše manželství tajil. Z obavy, jak by se se mnou jako s Alfovou lidskou manželkou zacházelo.

I přes to všechno jsem však stále nosila diamantový náhrdelník, který mi Kaelen dal. Náhrdelník, který mě označoval za jeho vyvolenou družku.

A teď jsem nosila jeho dítě. Dokonalé naplnění slibu, který mi dal, když mi před těmi lety náhrdelník daroval.

Zaplavilo mě štěstí.

Možná jsem byla trochu naivní. V jeho kanceláři jsem nikdy předtím nebyla. Vlastně jsem nikdy nebyla ani v sídle společnosti, protože Kaelen považoval za nejlepší, abych se zdržovala převážně doma, daleko od zvědavých očí.

„To musí být nějaký omyl,“ řekla jsem a snažila se udržet hlas co nejklidnější, i když mi v krku divoce tepal puls. „Jsem manželka Alfy Kaelena.“

Recepční se na mě podívala. V očích jí kmitl zmatek, než ho nahradil nacvičený záblesk zákaznického servisu. „Alfa a jeho osudová družka jsou právě teď spolu. Nikdy jsem neslyšela nic o tom, že by měl manželku, už vůbec ne člověka, který ani není vlk.“

Cítila jsem, jak se mi po kůži plíží trapnost a zmatek, které mi zbarvily krk a tvář do ruda. Instinktivně jsem k hrudi přitiskla krabici, kterou jsem svírala v rukou.

„Prosím, jen mě nechte jít nahoru a vidět Kaelena,“ žádala jsem. „Je to důležité. Všechno vám vysvětlí, slibuji.“

Recepční sebou trhla při mém nedbalém užití Kaelenova křestního jména bez jeho titulu. Tvář jí ztvrdla při tom domnělém neúctě a já si za to uklouznutí v duchu nadávala. Použila jsem Kaelenovo jméno tak, jak jsme to dělali doma, když jsme byli jen dva lidé spolu, ne člověk a alfa.

„Paní, budu vás muset požádat, abyste opustila tyto prostory,“ řekla recepční a z jejího hlasu zmizela veškerá přívětivost.

Za ní jsem viděla výtahy. Kdybych se jen dokázala dostat do jednoho z nich a vyjet do Kaelenova patra, všechno by se vyřešilo. Vysvětlil by to nedorozumění. Oslavil by se mnou naše miminko.

Dveře výtahu se otevřely a já vyrazila, krabici stisknutou pod paží jako míč na ragby.

„Paní! Vraťte se!“ volala za mnou recepční.

Nezastavila jsem se. Nemohla jsem se zastavit. Skoro jsem se dostala do výtahu.

Narazila jsem do něčeho velkého a pevného. Když jsem vzhlédla, uvědomila jsem si, že je to člen ochranky. Byli dva. Recepční je musela někdy během našeho rozhovoru upozornit na mou přítomnost.

Strážci mě chytili za obě paže a prakticky mě odnesli zpátky kolem pultu recepční až úplně ven ze sídla společnosti. Jakmile jsme byli venku, odstrčili mě a dárková krabice, kterou jsem jen stěží zvládla udržet, spadla na zem. Víko se odklopilo a obsah se rozsypal všude kolem.

Klekla jsem si na zem a snažila se posbírat dříve pečlivě srovnané dětské body a bryndáčky rozházené po betonu. Jako poslední jsem zvedla těhotenský test a podívala se na dvě modré čárky, které v malém plastovém okénku tvořily kříž.

Plus jako pozitivní. Plus jako těhotná.

Chtěla jsem odejít, vrátit se domů, schovat se pod peřinu a už nikdy nevylézt. Pomyslela jsem na plod, který ve mně teď žil, a vzpomněla si na Kaelena, jak se mě na Vlčí univerzitě zastal, když mě šikanovali. Našla jsem odvahu počkat na něj u vchodu do společnosti.

Čekala jsem ve studeném větru snad celé hodiny. Volala jsem mu, ale zavěsil, aniž by se mnou promluvil. Puls v krku se mi zrychlil, má úzkost se šířila. Nakonec vyšel z budovy, ale ani se na mě nepodíval.

Doprovázel nějakou ženu k nablýskanému černému firemnímu autu, které čekalo na obrubníku.

„Kaelene!“ zavolala jsem.

Stoicky na mě kývl, pak pomohl té krásné ženě do auta. Nakonec se otočil ke mně.

„O co jde?“

Jeho tvář byla prostá, neprojevovala žádné emoce. To bylo pro Kaelena typické. Vždycky bylo těžké v něm číst, i pro mě, která ho znala nejlépe.

Nabídla jsem mu dárkovou krabici.

„Co to děláš, že se tu takhle ukazuješ?“ vyžadoval Kaelen odpověď.

„Prostě si tu krabici vezmi. Prosím,“ žadonila jsem.

Otočil se zpátky k autu, očividně lhostejný k mým prosbám. „Myslel jsem, že chápeš, v jaké pozici jsem, Elaro. Nemůžu být veřejně spojován s lidskou ženou.“

Nikdy jsem neslyšela Kaelena vyslovit slovo „lidskou“ tak cíleně a s takovým opovržením. Nikdy předtím ve mně nevyvolal pocit, že bych se za to, kým jsem, měla stydět.

Přitiskla jsem si krabici zpátky k hrudi a kolébala ji, jako jsem doufala, že brzy budu kolébat své dítě. Stále jsem neměla tušení, co se děje, ale říct Kaelenovi zrovna teď o těhotenství se mi najednou nezdálo jako tak skvělý nápad.

Zatímco jsme si s Kaelenem povídali, objevila se kolem nás skupina reportérů s mikrofony a fotoaparáty. Představovala jsem si, jak recepční zvedá telefon a dává médiím tip na tu šťavnatou zápletku, která se odehrává v sídle společnosti. Zápletku týkající se lidské ženy dožadující se setkání s Alfou Kaelenem.

Ve skutečnosti si ale nepřišli pro mě.

Žena, kterou Kaelen doprovodil do auta, vystoupila. Jakmile se objevila, reportéři kolem nás nadšeně spustili blesky fotoaparátů.

„To je Vespera!“

„Alfova osudová družka se vrátila!“

„Je to politička ze smečky Onyx, zodpovědná za podporu ekonomické spolupráce se smečkou Briar,“ řekl jeden reportér a mluvil do kamery v živém vysílání.

Dav se vrhl směrem k nám a odstrčil mě z rovnováhy. Snažila jsem se ochránit už tak potlučenou dárkovou krabici, ale Kaelen místo mě něžně zaštítil tu druhou ženu.

Měla na sobě elegantní byznys kostýmek, vypadala neuvěřitelně ladně a nádherně. „Kaelene, to je jedna z tvých fanynek?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl Kaelen, „neznám ji.“

Vespera si opovržlivým pohledem prohlédla mé obyčejné oblečení. „Co vlastně děláš?“

Jak jsem mohla téhle ženě, téhle elegantní profesionálce, říct, že nejenže jsem člověk, ale navíc jen žena v domácnosti? Jak bych se mohla tak ponížit?

Kaelen jí řekl, ať se vrátí do auta. „Dávej pozor na dítě,“ zamumlal.

Puls, který mi tepal v krku, se propadl až do žaludku. Vespera je těhotná? S dítětem mého manžela?

Srdce mi prasklo vejpůl. Proč se Kaelen nezastavil a nepromluvil se mnou? Proč mi neřekl, co se děje?

Proč, kčertu, můj manžel přivedl do jiného stavu jinou ženu?

Vespera se plaše usmála, když ji doprovázel zpět do auta. Vypadala elegantně, nádherně, a přesto skromně. Žena snů.

Dveře auta se zabouchly a reportéři se sesypali kolem něj. Dav mě odstrčil stranou a já upadla na zem, zatímco dárková krabice znovu udeřila o studený beton.

Kaelen nastartoval auto a odjel, aniž by mým směrem byť jen letmo pohlédl.

Všechno pohltila tma.