Probudila jsem se v neznámém, sterilním pokoji. Ještě než jsem otevřela oči, pachy a zvuky mi prozradily, že jsem v nemocnici.

Otevřela jsem oči a uviděla svou nejlepší kamarádku Lyru, jak sedí vedle mě. V tu chvíli se na mě všechny vzpomínky svalily zpátky.

Miminko. Dárková krabice. Kaelen.

Ta žena – Vespera.

Úsměv mi zamrzl na rtech. „Ahoj,“ řekla jsem chraplavým hlasem.

„Ahoj,“ řekla Lyra a spěchala k umyvadlu, aby mi naplnila malý papírový kelímek vodou. „Jsem tak ráda, že ses probudila.“

„Aspoň někdo,“ zamumlala jsem si pod vousy.

Lyra si sedla do vinylového křesla, které si přisunula k mé posteli. Cítila jsem, jak se její energie změnila. Chtěla mluvit o něčem vážném.

„Takže, viděla jsem tě ve zprávách,“ začala. „Tedy, viděla jsem Kaelena ve zprávách, a myslela jsem, že jsem tě zahlédla v pozadí záběru. Rozhodla jsem se zajet k sídlu společnosti.“

Nevěděla jsem, co na to říct, a tak jsem zůstala zticha.

„Když jsem tam dorazila, všichni už byli pryč, kromě tebe. Ležela jsi na asfaltu, úplně sama.“ Lyra zprudka nasála vzduch a její oči se rozhořely dravou ochranitelností. „Nechali tě tam úplně samotnou. Mohlo se ti stát cokoliv.

Nerozumím té tvé slepé oddanosti, kterou k němu chováš, Elaro. Zapomněl na tvé narozeniny. Některé noci se prostě nevrátí domů. Říká, že je v kanceláři, ale ty to nemáš jak s jistotou zjistit, protože tam nesmíš. Není pro tebe dobrý. Nezajímáš ho. Jen tě využívá.“

Její hlas postupně nabíral na intenzitě. Bylo jasné, že jako má kamarádka už viděla příliš mnoho situací, kdy si mě Kaelen nevšímal.

Tenhle rozhovor proběhl už vícekrát. Mohla jsem jen odvést téma jinam.

„Tys mě sem přivezla?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď už věděla. Část mého já doufala, že tím, kdo zavolal pomoc, zapsal mě a vyřídil papírování, byl Kaelen.

Nebylo to náhodou to, co by manželé měli pro své manželky dělat?

Lyra přikývla. „Mohlo se stát něco opravdu zlého, kdybych se neobjevila, Elaro.“

„Děkuju,“ odpověděla jsem hlasem, který byl sotva šepotem. Tělem se mi rozlila vlna studu.

Lyra se ošívala na sedadle, jako by chtěla říct ještě něco dalšího. Pozorovala jsem ji a přemýšlela, o čem by se má obvykle prostořeká kamarádka mohla zdráhat začít mluvit.

Vešla zdravotní sestra a nesla na tácu želé. Vzala jsem si jeden malý, průhledný plastový kelímek s červeným želé a poděkovala jí. Zabořila jsem do něj malou plastovou lžičku.

„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptala se Lyra.

Srdce se mi propadlo snad po sté toho dne. Dárková krabice. Kde byla?

„Našla jsi ten těhotenský test?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě, že ano. Ležel na chodníku vedle tvého bezvládného těla.“ Lyra zavrtěla hlavou. „Proč jsi mi to neřekla?“

Co jsem mohla říct? Jak jsem mohla vysvětlit, jak moc jsem si přála, aby to bylo normální těhotenství mezi normálním manželem a manželkou? Zmohla jsem se jen na hořký úsměv.

Lyra se na mě podívala, a pak zavrtěla hlavou. „Ty zprávy se už ani nesnaží předstírat nestrannost; všichni už Kaelena a tu ženu, Vesperu, spojují v jeden pár.“

Odložila jsem lžičku. Najednou jsem neměla chuť ani na to želé.

„A nejsou to jen zprávy. Když jsem tě přijímala do nemocnice, personál se rozplýval nad novým ‚hvězdným párem‘. Šušká se, že Kaelen Vesperu objednal na prenatální prohlídky sem.“

Zatímco všichni byli tak nadšení z Kaelena a Vespery, nikoho z nich nezajímala já. Nikdo z nich netušil, že jejich milovaný Alfa je už ženatý. Nikdo z nich nevěděl, že jeho tajná manželka je také těhotná.

Je tady, v téhle nemocnici, taky? pomyslela jsem si.

„Podívej,“ řekla Lyra, „vím, že si přeješ, aby věci byly jinak, ale Kaelen se ve svém životě posunul dál. Nikdy to nebylo zřejmější než dnes.“

Nelíbilo se mi, kam s tím míří. Uvažovala jsem, že stisknu tlačítko a přivolám sestru, ale nevěděla jsem, co jí řeknu, až dorazí.

Omlouvám se, ale moje nejlepší kamarádka se chce bavit o něčem, co ještě nejsem připravena slyšet. Doufám, že jste zrovna neměla na práci nic důležitého.

Lyra mě vzala za ruku, přičemž dávala pozor, aby nenarušila kůži v místě, kde se jehla infuze spojovala s mými žilami.

„Elaro, myslím, že bys měla zvážit, že to dítě dáš pryč. Kaelen tě dnes nechal omdlelou ležet na parkovišti. Vypadá snad jako vhodný kandidát na ‚otce roku‘?“ zeptala se.

Zůstala jsem zticha.

„Kaelen v životě tohoto dítěte figurovat nebude, Elaro. Sotva figuruje v tom tvém,“ pokračovala Lyra. „Jestli se rozhodneš si to dítě nechat, budeš na to úplně sama.“

Zavrtěla jsem hlavou a zároveň se chytila za břicho. Kaelen ne Kaelen, už teď jsem tohle dítě milovala. To dítě bylo nevinné. V ten moment jsem věděla, že si ho nechám.

„Dobře,“ řekla Lyra a vycítila mé odhodlání. „Tak se s Kaelenem aspoň rozveď. Opusť ho, měj to dítě a vychovávej ho sama.“

Zůstala jsem zticha. Dokonce i po tom všem jsem o rozvodu s Kaelenem nikdy neuvažovala.

„Elaro, kvůli Kaelenovi jsi vzdala medicínu, kariéru, kterou jsi milovala. Vzdala ses svého společenského života jen proto, aby sis ho potají vzala a stala se jeho skrytou hospodyní.“ Ušklíbla se. „Nevím, kde jste vůbec vy dva vzali čas na to udělat si dítě, vzhledem k tomu, že on skoro nikdy není ani doma.“

Lyra samozřejmě nevěděla všechno. Čas, kdy jsme si byli s Kaelenem nejblíž, byl v posteli.

Nemohla jsem se své kamarádce ani přiznat, že ke Kaelenovi stále něco cítím.

Stále si vzpomínám na dobu, kdy jsme se poprvé setkali v baru. Oba jsme studovali Vlčí univerzitu a do toho baru po vyučování často chodila naše skupina. Nikdy jsem moc nepila, ale jako jeden z mála lidí na škole jsem se chytila každé příležitosti k socializaci a k tomu, abych cítila, že zapadám do zbytku ročníku.

Všimla jsem si Kaelena na druhé straně místnosti u baru o pár minut dřív, než uviděl on mě. Všichni věděli, že na naši školu chodí Alfa smečky Briar, ale tohle bylo poprvé, co jsem ho viděla na vlastní oči. Všimla jsem si jeho temně černých vlasů, které se mu na zátylku mírně kroutily, jeho pronikavých modrých očí a jeho pružné atletické postavy, ale rychle jsem uhnula pohledem.

Kaelen toho pro mě ve škole udělal hodně, když mě bránil před tyrany v naší třídě, kteří nemohli vystát, že se člověk dostal do stejného lékařského programu jako oni. Pochybovala jsem ale, že by ten nádherný Alfa se mnou chtěl trávit čas i mimo vyučování. Proč by se chtěl zatěžovat tím, že mě bude bránit i po škole?

Pak ke mně přišel. Ačkoliv kráčel sebejistě, poznala jsem, že toho už hodně vypil, protože s každým krokem mírně zavrávoral. Byla jsem v šoku, když se zastavil u mého stolu, jistá si tím, že měl v úmyslu svést některou z mých vlkodlačích spolužaček u vedlejšího stolu.

„Jsi krásná.“ Ta slova zněla jako opilé zavrčení. Zčervenala jsem. Nemohla jsem popřít, že jsem do Kaelena byla zamilovaná už od chvíle, kdy se mě poprvé zastal ve škole.

„Jsi opilý,“ řekla jsem, snažila se zůstat klidná a napila se piva před sebou.

„Možná,“ řekl, „ale to nedělá tvou krásu o nic méně skutečnou.“

Zasmála jsem se a nabídla mu, ať se posadí.

O pár piv později jsem vstala k odchodu. Kaelen vstal taky, kymácel se na nohou. Chytil mě za ruku.

„Myslím to vážně,“ řekl. „Jsi nádherná.“

Než jsem stihla odpovědět, Kaelenovy ruce byly na mé tváři, a pak byly jeho rty na mých. Zvedla jsem ruce, abych ucítila jeho pevné boky a svaly, které se mi vlnily pod dotykem.

Je tak opilý, pomyslela jsem si. Tohle si nikdy nebude pamatovat. Nebude si ani pamatovat, kdo jsem.

V tu chvíli mi to ale bylo jedno. Byla jsem příliš obklopena jeho jemnými, naléhavými rty na mých, jeho jazykem, který mi pronikal do úst. Byla jsem příliš rozptýlená vlhkým horkem, které se mi šířilo v kalhotkách.

Když se ode mě Kaelen odtáhl, vzal mě za ruku a táhl mě ke dveřím baru, nebránila jsem se. Když Kaelen otevřel dveře auta, které čekalo venku, a pobídl mě dovnitř, neřekla jsem mu, že musím jít domů. Když mě Kaelen ve svém pokoji svlékal, neřekla jsem mu, ať přestane.

To byla první noc, kdy jsme spolu spali. To byla vůbec první noc, kdy jsem s někým spala. Kaelen byl tak laskavý, trval na mém potěšení a mém pohodlí, a ukazoval mi, co mohu dělat, abych se cítila dobře a abych udělala dobře jemu.

Poté jsme se stali přáteli s výhodami. Nebylo to to, co jsem od něj chtěla. Nemohla jsem popřít, že jsem do něj byla zamilovaná, a pobláznění, které se u mě vyvinulo, se díky naší fyzické chemii jen prohloubilo.

Navzdory pokušení pokračovat s ním ve spaní, bylo příliš bolestivé vědět, že Kaelen mé city neopětuje. Rozhodla jsem se, že se s ním v zájmu nás obou rozejdu.

Když jsem ho však požádala o ukončení naší situace, Kaelen mě překvapil. Místo toho mě požádal o ruku. Nebo spíše mě požádal, abych podepsala manželskou smlouvu, s podmínkou, že náš vztah zůstane v tajnosti. A každý měsíc mi bude dávat příjem.

Chápala jsem logistiku našeho utajení a část mého já si uvědomovala, že přes naši minulost mě Kaelen stále nepovažoval za legitimní partnerku. Přesto jsem byla u vytržení, plná naděje, že si v manželství Kaelen uvědomí mou hodnotu. Konec konců, manželství nás navždy spojovalo dohromady.

Rozhodla jsem se nepokračovat ve své lékařské kariéře, abych se stala jeho ženou v domácnosti, a po dlouhou dobu mi takový život stačil. Stále jsme měli pulzující sexuální život, který rozdmýchával plameny mé lásky k němu, a každodenní povinnosti spojené s péčí o něj mě na nějakou dobu naplňovaly.

Milovala jsem pro něj připravovat večeře, vždy jsem s napětím očekávala ten blažený výraz, když zvedl vidličku plnou svého oblíbeného jídla k ústům. V noci, když myšlenky na to, čím mohl můj život být, hrozily ovládnout mou mysl, podívala jsem se na něj, jak vedle mě spí, a myšlenky zmizely. V noci vypadal tak nevinně, svaly v obličeji se uvolnily a jeho rysy zjemněly.

A v noci, když si na pohovce prohlížel své dokumenty, seděl na přehozech, které jsem pro něj pečlivě utkala, jsem sedávala v křesle poblíž něj, četla si knihu a on se někdy natáhl a pohladil mě po ruce.

I když jsem pro Kaelena byla ve srovnání se zbytkem jeho rušného života až na druhém místě, zacházel se mnou dobře. A já mohla být s ním.

Pomyslela jsem na dárkovou krabici, pak jsem tu myšlenku zahnala. Potřebovala jsem si s Kaelenem jen promluvit.

Donutila jsem se vstát z postele a chtěla jít najít sestru, abych se zeptala, jestli je po mém pádu miminko v pořádku.

Když jsem ale vyšla ven, narazila jsem na Vesperu. Hádala jsem, že ty zvěsti byly pravdivé. Byla tu na své prenatální prohlídce.

Zjistil, že jsem omdlela. Přišel se na mě podívat. Byla jsem překvapená, ale srdce se mi rozletělo nadějí, že ten celý den byl jen jedním podivným nedorozuměním.

Pak Vesperu ochranitelsky schoval za svými zády, jako bych pro ni představovala hrozbu. Zamračil se. „Co tady děláš?“