Elarin pohled

Cestou na letiště jsem se zastavila v bezpečnostní budce u vjezdu na firemní parkoviště. Strážný se při pohledu na mě naježil, ale já zvedla do výšky papírovou obálku, kterou jsem držela v ruce.

Nakonec se smířil s tím, že se nesnažím vloupat zpátky do areálu a udělat další scénu. Souhlasil, že se balíček dostane ke Kaelenovi, ačkoli mi vysvětlil, že budou muset zásilku nejprve zkontrolovat a ujistit se, že jsem do ní nepropašovala antrax nebo bombu.

Takže někdo ty rozvodové papíry uvidí, a to spolu s diamantovým náhrdelníkem, který bych si nikdy sama nemohla dovolit.

Někdo bude vědět, že jsem celou tu dobu říkala pravdu. Že jsem opravdu byla Kaelenova zákonná manželka, a ne jen nějaká šílená lidská ženská, co nezná své místo.

Ten náhrdelník byl dříve mým nejcennějším majetkem. Kaelen mi ho dal v den naší svatby.

Stále jsem si pamatovala pocit jeho prstů na mém krku, když mi odhrnul vlasy na stranu a dával pozor, aby neponičil účes, který jsem si sama složitě sepnula. Protože to byla tajná svatba, neměla jsem tradiční bílé šaty ani vizážisty, kteří by mě obletovali. Díky tomuto dárku se však ten den zdál skutečný, legitimní i bez tradičních obřadností.

Ten náhrdelník jsem opatrovala a téměř nikdy ho nesundávala. Nosila jsem ho jako důkaz, že ke mně Kaelen něco cítí, bez ohledu na to, jak moc trval na tom, že naše manželství se zrodilo jen z prospěchu.

Teď mi pomyšlení, že bych si ho nechala, připadalo jako hořká připomínka toho, kolik jsem toho obětovala pro muže, kterému na mně nikdy nezáleželo.

Odešla jsem a zamířila k letišti. Asi o patnáct minut později mi Kaelen zavolal.

„Co tím sleduješ, Elaro?“ zeptal se. Pod jeho stoickým tónem jsem cítila vznášející se paniku.

„Skončila jsem, Kaelene. Teď máš Vesperu. Prostě mě nech odejít.“

„Tohle znamená, že dostaneš polovinu mého majetku, že?“ odpověděl Kaelen ochraptělým hlasem. „Proto chceš ten rozvod.“

Vařil se ve mně vztek. Už od chvíle, kdy jsme se seznámili, Kaelen předpokládal, že jsem se na něj upnula kvůli penězům. Na začátku byly samozřejmě finance příjemným bonusem, ale nikdy to pro mě nebyla motivace k tomu s ním být.

Pak mě zalila bolest. Znala jsem Kaelena tak dobře, do posledního detailu jako je to, jak pije svůj čaj. Zato on se nikdy neobtěžoval dozvědět se cokoliv o mně nebo o mém srdci.

Zavěsila jsem.

Rozhodla jsem se, že můj nový život začíná právě teď. Sáhla jsem do batohu, kde jsem měla věci do příručního zavazadla na let. Byly v něm ukryty všechny mé nejcennější předměty.

Vytáhla jsem fotografii Babičky, přiložila si ji ke rtům a políbila ji. V duchu jsem ji poprosila, ať této nové kapitole mého života požehná.

Babička byla mou jedinou rodinou na světě. Vyrůstala jsem jako sirotek a Babička mě našla jednu chladnou zimu na prahu sirotčince smečky Briar. Zasadila se o mě a Kaelenovi rodiče, bývalý Alfa a Luna, si mě vzali pod svá křídla, čímž mi umožnili přežít a chodit do školy. I když byli bohatí, byli dobročinní, a přestože jsem o jejich synovi slyšela, nikdy jsem se s ním nesetkala, protože byl neustále pryč na soukromé škole nebo se účastnil jiných důležitých funkcí smečky.

Když jsem však dospívala, Babička onemocněla. Ona motivovala mou volbu nastoupit na Vlčí univerzitu na medicínu; doufala jsem, že se mi podaří najít lék na její nemoc. Studium medicíny je bohužel to nejdražší vůbec a dokonce ani stipendium, které mi udělili Alfa s Lunou, nestačilo k tomu, abych pokryla školné a zároveň vyžila.

Když jsme se s Kaelenem seznámili a on mi podal tu kreditní kartu, nezbývalo mi nic jiného, než si ji vzít. Byl to jediný způsob, jak babičce pomoci, a přestože jsem věděla, že si Kaelen myslí, že jsem děvka, musela jsem požádat o víc.

To neznamenalo, že mě Kaelenovy domněnky nebolely. To neznamenalo, že jsem se necítila ponížená měnit sex za peníze.

Abych s tím ponížením bojovala, nabízela jsem Kaelenovi, že mu peníze, které mi půjčil, splatím. Kdykoli jsem se však nabídla, jen se na mě ušklíbl.

„Všechno, co musíš udělat, je roztáhnout ty své hezké nohy,“ zavrčel a mnou se rozlil stud i přesto, že ve mně narůstalo horko.

Babička už tu dávno nebyla a Kaelen dokázal, že naše manželství bylo ztraceným případem. Ve smečce Briar už pro mě nezbylo vůbec nic.

Nastoupila jsem do letadla a snažila se usadit na sedadle u okénka. Byla jsem vděčná, že se mi ho podařilo ulovit.

Několik hodin po startu se letadlo začalo třást a nedbale házelo našimi těly v sedadlech.

Nejdříve nasaďte masku sobě, vzpomněla jsem si na pokyny letušky ze začátku letu.

Tohle byla realita. Možná zemřu.

Nasáhla jsem si na obličej kyslíkovou masku, zatímco se letadlo začalo otřásat ještě prudčeji.

Neviděla jsem nic než odstíny modré. Světle modré nebe. Rozlehlé, temně modré moře.

Zaplavilo mě zoufalství.

Kaelenův pohled

Zastrčil jsem ty rozvodové papíry do spodní zásuvky svého stolu a snažil se předstírat, že neexistují. Elarin náhrdelník jsem však nedokázal schovat. Místo toho jsem si ho strčil do kapsy u kalhot a čas od času si tam vsunul ruku, abych si pohrál s jemným zlatým řetízkem.

Elara si jen odjela vyčistit hlavu, říkal jsem si. Brzy se vrátí. Byl jsem si tím jistý.

Možná jsem prostě jen nechtěl uvěřit, že by Elara opravdu odešla nadobro.

I přes to všechno jsem zůstal ve své kanceláři v sídle smečky. Byl jsem trénovaný na to potlačit osobní život, abych se mohl soustředit na to, co se musí udělat pro společnost a pro smečku Briar. Snažil jsem se přes tu bolest přenést, což obvykle nebyla žádná výzva.

Nakonec jsem se dostal do tempa, nebo jsem si to aspoň myslel, dokud si můj Beta neodkašlal.

Stál přede mnou před stolem, ve tváři vepsané obavy.

„Alfo, dnes působíte nějak mimo,“ řekl.

V tu chvíli jsem si to uvědomil – bez ní neměla snídaně tu správnou chuť. Nebyl by tu nikdo, kdo by mi pomohl vybrat oblek, a nikdo, kdo by mi popřál „Dobré ráno“.

Bez ní by nedošlo na ten jemný polibek na rozloučenou, když jsem každé ráno odcházel, polibek, který se vždy zdál skrývat mnohem víc citu, než jsem si dovolil přiznat.

Snažil jsem se tato uvědomění zatlačit do zadní části své mysli, ale to místo, kam jsem ukládal své pocity a svou bolest, už bylo příliš stísněné. Vespera a já jsme se setkali se Staršími, abychom prodiskutovali ekonomické obchodní dohody mezi našimi dvěma smečkami.

Když se Starší dozvěděli, že nosí mé dítě, trvali na setkání s Vesperou. Navrhli mi, abych si ji vzal. Vespera byla vždy jemná, vyrovnaná a noblesní. Byla to opravdu ideální kandidátka na Lunu.

Ale já už manželku měl. Nemohl jsem přestat myslet na Elaru.

Samozřejmě, s Vesperou jsme sdíleli společnou minulost. Potkali jsme se na Vlčí univerzitě a začali spolu chodit, když jsme si uvědomili, že pocházíme z podobných světů, já jako úřadující Alfa smečky Briar a ona jako dcera Alfy smečky Onyx. Politicky naše partnerství dávalo smysl a já nemohl popřít, že byla elegantně nádherná způsobem, po kterém by toužil každý vlk.

Vespera se se mnou ovšem rozešla. Řekla, že její rodiče náš vztah neschvalují. Myslel jsem si, že Vespera bude mou ženou, a už jsem začal spřádat plány na naši společnou budoucnost po škole.

Po té ztrátě jsem měl zlomené srdce.

Pak jsem zašel do toho baru. Potkal jsem Elaru a její něha mě tak nějak zase sešila dohromady.

Můj život si na mně vybíral svou daň. Jako první bych přiznal, že jsem trávil většinu času prací. Zanedbával jsem své vlastní pocity. Jak jsem měl myslet na pocity kohokoliv jiného?

A pak, před dvěma týdny, jsem se po práci opíjel v baru. Domů jsem poslal zprávu, že tu noc zůstanu v kanceláři a že mě Elara nemá čekat dřív než další den.

Pak jsem ale při objednávání drinků narazil na Vesperu. Už jsem toho vypil příliš, ale nikdo se nechystal odmítnout nalít Alfovi smečky Briar.

Další, co jsem si pamatoval, bylo ráno a já ležel ve Vesperině posteli. Nahý.

„Mám vyvolenou družku,“ řekl jsem a do hlasu se mi vkrádala panika, při níž jsem se až přikrčil.

„To nevadí,“ řekla Vespera a vykřivila své dokonalé rty do jemného úsměvu. „Budeme předstírat, že se to nikdy nestalo. Oba přece víme, že to moji rodiče neschvalují.“

Povzdechl jsem si, vděčný za její ohleduplnost, a zatlačil paniku s pocitem viny do zadní části své mysli.

Pak mi ale před pouhými pár dny oznámila, že s mým dítětem otěhotněla. Jakou jsem měl na výběr? Musel jsem ji přivést zpět do smečky.

Chystal jsem se vzít si ji a rozvést se s Elarou?

Z myšlenek mě vytrhlo zvonění telefonu; volal mi Beta. Elara si koupila letenku – vážně plánovala odjet. Zarok, můj vlk, na mě naléhal, abych ji šel najít. Místo toho jsem ale řekl svému Betovi, ať ji přivede zpět.

Elara jen hrála další nerozumné hry. Kdyby jen vůči mně dokázala obměknout, mohl bych jí odpustit.

„Počkat,“ řekl jsem do telefonu, když se mi v hlavě zformovala myšlenka. „Proč byla Elara v nemocnici?“

Čekal jsem, až se Beta vrátí s informacemi, a jakmile telefon zazvonil, popadl jsem ho.

„Alfo,“ řekl Beta, „to letadlo se zřítilo. Elara je mrtvá.“

„To není všechno, Alfo.“ Beta se odmlčel a pak si odkašlal. „Byla v nemocnici na prenatální prohlídce. Byla těhotná a čekala vaše dítě. Oba zemřeli.“

Místnost kolem mě se začala točit.

C6-20