Shere, Anglie

Elise nečekala, že si za tak krátkou dobu vytvoří k Angelině a ostatním tak blízký vztah. Právě se vracela do sídla ze sirotčince. Dnes měla den volna, tak odjela do sirotčince už včera večer. Svůj bývalý domov nesmírně postrádala.

Sídlo už spalo, když se vrátila. Bylo půl jedné v noci. Dnes se zdržela.

Elise tiše vešla do neosvětleného domu a zamířila ke svému pokoji. Cítila, že je něco jinak. Vzduch v sídle působil jiným dojmem, chladněji. Moc o tom nepřemýšlela a šla do pokoje.

Elise se převlékla do pyžama a trička. Cesta ji vyhladověla. Rozhodla se jít si do kuchyně vzít něco k jídlu.

Neobtěžovala se rozsvěcet, protože už znala každý kout domu.

Oči jí málem vylezly z důlků, když otevřela lednici a uviděla v ní spoustu lákavého jídla. Nemohla si pomoct a říkala si, jestli není nějaký svátek nebo tak něco. Olízla si rty.

Potěšená tím pohledem popadla misku a naplnila ji těstovinami s bílou omáčkou. Sedla si na barovou stoličku a začala do sebe jídlo házet.

Jakmile měla břicho plné, umyla misku a rozhodla se vrátit do pokoje.

Byla na cestě do pokoje, když zaslechla zvuk, který ji donutil se zastavit. Zůstala stát jako přibitá a uvažovala, jestli opravdu něco slyšela. Její pochybnosti se rozptýlily, když o vteřinu později zaslechla ten samý zvuk. Možná Martha něco hledá, pomyslela si. Rozhodla se za ní jít.

Světla v obývacím pokoji byla zhasnutá. Srdce jí bušilo, když spatřila postavu stojící u televizní stěny, jak prohrabává zásuvky. Během vteřiny jí došlo, že tenhle obrovský chlap není Martha. Vlastně to nebyl nikdo, koho znala, protože nikoho tak obrovského neznala. Jeho silueta byla gigantická a děsivá.

Zloděj! zakřičela v duchu.

Její instinkty se okamžitě probraly. Musela jednat rychle. Překvapit ho, udeřit ho, zranit ho a pak křičet jako o život. Ano. Úzkostlivě skenovala okolí a hledala nějaký nástroj. Na stole stála váza. Popadla ji a dávala si pozor, aby neudělala hluk. Zloděj byl stále zaneprázdněn tichým klením a prohrabáváním zásuvek. Co tam hledá? Opravdu si myslí, že v obýváku na poličce najde zlato a diamanty? Připadal jí hloupý. Možná nebude těžké ho zneškodnit.

Tichými kroky se k němu zezadu připlížila. S třesoucíma se rukama zvedla vázu nad rameno. Svalnaté tělo zloděje napjalo, jako by vycítil její přítomnost. Ale než se stačil otočit, udeřila ho vší silou, kterou v sobě našla. Kvůli jejich velkému výškovému rozdílu zasáhla váza jen jeho rameno.

„Do prdele!“ zloděj se sehnul a sykl bolestí. Jeho hlas byl drsný a hrozivý. Po páteři jí projel mráz hrůzy. Nohy se jí začaly strachy třást. Jeho nebezpečná aura ji nesmírně děsila. Znovu zvedla vázu a máchla s ní směrem k němu, tentokrát mířila na hlavu, ale muž ji v půli cesty popadl za zápěstí a její plán zmařil. Jeho stisk byl pevný a neúprosný. Srdce jí bušilo jako o závod a ruka se jí začala třást. On ji zabije! Pokusila se vyprostit ruku z jeho smrtícího sevření, ale muž nepovolil. Byla ochromená strachy. Zápěstí jí stiskl tak pevně, že zakňučela bolestí; měla pocit, že se jí kosti roztříští na prach. Sevření vázy povolilo a ta jí vypadla z ruky, což doprovodil hlasitý zvuk tříštění.

Zloděj zvedl ruku a posvítil na ni baterkou v telefonu.

Elise si volnou rukou zakryla oči před ostrým světlem. Muž se neobtěžoval světlo oddálit, i když cítil její nepohodlí. Udělal krok blíž, ona o krok ustoupila.

„Kdo jsi?“ zahřímal hluboký a zvučný hlas. Hlas se silným přízvukem. Po celém těle jí naskočila husí kůže. V jeho odměřeném tónu cítila i náznak podráždění. Elise neodpovídala. Do očí jí vhrkly slzy a rty se jí třásly. Chtěla jen pryč.

„Pusťte mě,“ vydechla. Její hlas byl tak tichý, že pochybovala, zda ji slyšel. Muž stál jako socha.

„Kdo jsi?“ dožadoval se hlas hrozivým tónem. V žaludku se jí sevřel strach a z jejích široce rozevřených očí stekla slza.

Nemohla ze sebe dostat ani slovo. On si její mlčení vyložil jako neposlušnost. Vykročil vpřed a ještě více stiskl její už tak bolavé zápěstí. Trhla sebou a snažila se mu ruku odtrhnout. Ale tenhle muž měl stisk z oceli.

Než stačila cokoli říct, místnost zalilo světlo. Protože nedokázala snést tolik světla najednou, zavřela oči. Slyšela známé kroky, jak se k ní blíží.

Svitla v ní naděje. Sundala si ruku z očí a odvážila se vzhlédnout do očí vetřelce. Dvojice zelenošedých očí na ni zírala s úmyslem stáhnout ji zaživa z kůže. Měl zatnuté čelisti a v jeho ledově chladných očích se zrcadlil vztek, který v tu chvíli pociťoval. Jeho pohled byl tak znepokojivý, že okamžitě sklopila zrak.

Tváře jí zrudly, když si uvědomila, že na sobě nemá košili. Jeho svalnaté tělo připomínalo malířské plátno. Na opálené hrudi měl několik tetování. Na horní levé straně hrudi měl vytetovaného hada a na druhé straně byla římská čísla. Její oči sklouzly k jeho mohutným bicepsům a zastavily se u tetování, které v ní vyvolalo nepříjemný pocit. Oči se jí mírně rozšířily, když si všimla ďábelského symbolu, Bafometova pečetě vytetované na jeho bicepsu. Jako věřící dívku ji ten objev pohoršil. Proč by si to někdo nechal udělat? O okamžik později si uvědomila, že to není jediný symbol – na vnitřní straně předloktí měl vytetovanou i nesvatou trojici. Její oči sjely k jeho trupu, který vypadal jako z vytesaný z kamene a měl na sobě řadu podivných tetování. A pak se zastyděla ještě víc, když uviděla jeho pyžamové kalhoty, které mu visely nebezpečně nízko na bocích.

„Co se to tu stalo?“ probrala se z myšlenek, když uslyšela Marthu, která zněla překvapeně i zmateně.

„Kdo to sakra je?“ vycedil muž skrze zuby.

„Pane Vargasi, ona... panebože, to je nová pečovatelka malé Angeliny. Nevím, co se tu stalo, ale věřte mi, že to nemyslela zle. Nevěděla o vašem příjezdu. Určitě si vás spletla se zlodějem,“ vyhrkla nervózně Martha.

Elise v ústech vyschlo a hrdlo se jí stáhlo. Slyšela správně? Pan Vargas? Její uslzené oči se rozšířily strachem i šokem. Zbytek odvahy ji při zmínce o jeho jméně opustil. Přesunula svůj vytřeštěný pohled na Marthu, která se na ni dívala s omluvným výrazem. Pane na nebi...

Odstrčil její ruku a otočil se k Martě.

„Zítra ráno ji chci mít z domu,“ nařídil přísně.

Elise se srdce roztříštilo na kousky. Do očí jí vhrkly další slzy. Ne, o tuhle práci nesmí přijít. Měla chuť padnout na kolena a omluvit se, ale zároveň se bála jeho pozornosti.

„Ale pane... ona...“

„Zítra,“ přerušil ji s konečnou platností. V jeho hlase byl výhružný podtón. Marthina ramena poklesla poraženě a ona přikývla na souhlas.

„A teď mi sakra přines nějaký Advil,“ vyštěkl podrážděně, než rázovitým krokem odešel do svého pokoje, aniž by věnoval jediný pohled zdrcené Elise.

Elise si skrze rozmazané vidění všimla číslic „666“ vytetovaných na jeho zátylku, jak si to vykračoval do svého pokoje, jako by mu patřil svět.

Tenhle muž je čisté zlo, pomyslela si.

Proplakala v ložnici celou noc. Teď už neměla kam jít. Jak se vrátí do sirotčince a podívá se sestře Agnes do očí? Doporučila ji, protože v ni věřila. Jak moc bude zklamaná? Navíc její pokoj už přidělili někomu jinému.

Proč musela být tak hloupá? Nadávala si za svou hloupost a pak se začala modlit k Bohu a prosit ho, aby udělal nějaký zázrak a on změnil názor.

Věděla, že jí tu budou všichni chybět. Angelina, Martha, pan Thorne... všichni se pro ni za tak krátkou dobu stali rodinou.

Když na obzoru vyšlo slunce, srdce se jí sevřelo. Tohle byl její poslední den v domě.

Neochotně si sbalila svou hrstku oblečení do tašky. Právě balila, když ji vyrušilo zaklepání.

O chvíli později nahlédla dovnitř Martha. Také se tvářila smutně. Starší žena vešla dovnitř. Elise se pokusila o zářivý úsměv, ale vyšlo z toho jen slabé a falešné ušklíbnutí.

„Máš hotovo?“ začala Martha rozhovor.

„Jo. Skoro,“ Elise stočila pohled ke své tašce a pak ho upřela na Marthu. Vzduch naplnilo trapné ticho.

„Poslouchej, Eli, moc mě mrzí, co se děje. Nezasloužíš si to. Jsi moc milá holka a ve své práci nejlepší. Nikdy jsem neviděla Angelinu tak šťastnou. Kéž bych mohla udělat něco, aby to zastavila. Ale pan Vargas je tvrdohlavý člověk. Nikoho neposlouchá, zvlášť pokud je ten „někdo“ jeden z nás. Podle něj lidé jako my, kteří nemají postavení a peníze, postrádají i rozum,“ odfrkla si pohrdavě. Bylo vidět, že ke svému zaměstnavateli žádnou lásku nechová.

„Ale neztrácej naději. Jsi moc šikovná holka. Jsem si jistá, že si najdeš jinou práci během pár dní,“ usmála se na ni Martha laskavě.

Elise přikývla a úsměv jí oplatila, i když cítila, jak ji u srdce pálí.

„Dej mi patnáct minut, připravím ti snídani,“ řekla jí. Elise chtěla zavrtět hlavou, ale žena už byla ze dveří.

Po snídani sídlo opustila. Bylo sedm ráno a dům ještě spal. Odešla, aniž by se setkala s Angelinou. Věděla, že by nedokázala odejít, kdyby ji holčička prosila, aby zůstala. To by bylo ještě těžší.

Pan Thorne stál u hlavních dveří sídla a čekal na ni. Také vypadal smutně. Martha mu včera večer všechno řekla.

„Dobré ráno, pane Thorne. Dnes jste vstal brzy,“ pozdravila ho Elise s úsměvem. Objala se pažemi a okamžitě jí začalo chybět teplo domova. Počasí se zdálo chladnější než obvykle. Možná proto, že bylo ještě brzy ráno.

„Dobré ráno,“ pokusil se o úsměv, ale nešlo mu to. Oba upadli do ticha, nevěděli, co říct dál. Byla to trapná chvíle.

Pan Thorne ticho přerušil odkašláním. „Odvezu tě.“ Na rtech se jí objevil upřímný úsměv. Ti lidé jsou tak hodní.

„To je od vás moc milé, pane Thorne. Ale nechci vás obtěžovat. Dojdu na nádraží pěšky,“ odpověděla.

„Nesmysl. Odvezu tě na nádraží,“ odbyl ji mávnutím ruky. Teď už se usmívala široce. Milovala, když o ni lidé projevovali zájem.

S taškou v ruce ho následovala. Martha stále stála u dveří a dívala se, jak odchází. Elise otočila hlavu, aby ji naposledy zahlédla. Martha se smutně usmála a zamávala jí. Elise se nelíbilo, že si Martha tu situaci dává za vinu. Zvedla ruku, přiložila si ji ke rtům a naznačila jí, aby se usmála. Na Marthiných rtech se objevil skutečný úsměv. Elise se rozzářila tvář, souhlasně přikývla a pak jí zamávala na rozloučenou.

Okamžitě se otočila a v tu chvíli jí z očí ukápla slza. Byla citlivá. Velmi citlivá. Otřela si oči a kráčela v patách za panem Thornem.

Seděla vpředu vedle pana Thorna, který auto nastartoval. Opřela si hlavu o sklo okýnka a sledovala, jak svět kolem ní ubíhá. Pořád si nebyla jistá, co si teď se svým životem počne. To, že ji vyhodili z první práce, jí srazilo už tak dost vratké sebevědomí.

„Jsme tady,“ vytrhl ji hlas pana Thorna z trýznivých myšlenek. Spatřila stejnou autobusovou zastávku, na které včera vystoupila.

Otočila se k panu Thornovi. „Děkuji vám, pane Thorne. Moc si toho vážím,“ projevila svou vděčnost svým okouzlujícím úsměvem. Tentokrát Arthur úsměv opětoval, ale smutně.

„Je nám to líto, dítě,“ přiznal.

„Prosím, nelitujte. Nebylo to ve vašich rukou. Byla to moje chyba. Neměla jsem jednat impulzivně. Uhodila jsem ho tou vázou. Muselo ho to hodně bolet. I když na sobě nedal nic znát,“ zamumlala si pro sebe poslední větu. Uhodila ho silně.

„Ne. Nebyla to tvoje chyba. Udělala jsi to, co se od tebe očekávalo. Pan Vargas zareagoval přehnaně,“ prohlásil.

„Na tom už teď nezáleží. On je šéf. Může si dělat, co chce. Ale teď se rozveselte. Není to tak, že bych umírala nebo tak něco. Nebojte se, budu vám volat a navštěvovat vás. Až odjede, samozřejmě,“ dodala váhavě.

Pan Thorne se na ni vřele usmál.

„Budeme čekat,“ odpověděl.

„Dobře. Teď se rozveselte a vyprovoďte mě s širokým úsměvem.“ Jeho úsměv se o kousek rozšířil.

Vystoupila z auta a naklonila se k okýnku.

„Všichni mi budete chybět a vyřiďte Angelině, že ji mám ráda,“ hlas se jí zadrhl pohnutím.

„I ty nám budeš chybět a tvůj vzkaz jí předám,“ přiznal. Elise přikývla. Cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Nechtěla, aby to viděl, tak se narychlo rozloučila, otočila se k němu zády a vydala se k autobusové zastávce.

Slyšela, jak jeho auto odjíždí.

Co bude dělat teď?

Elise se posadila na lavičku a začala čekat na autobus. O půl hodiny později jeden přijel, ale ona do něj nenastoupila. Prostě nemohla. Nechtěla vidět to zklamání v očích sestry Agnes a hlavně nechtěla být sirotčinci na obtíž. Kdyby si aspoň našetřila nějaké peníze... Mohla si dovolit aspoň nocleh v nějakém levném motelu. Jde o to, že velkou část svých výdělků darovala sirotčinci, protože si myslela, že je v dohledné době nebude potřebovat – nejspíš se trochu přepočítala. Zrovna když si myslela, že se její život dostává do správných kolejí.

Povzdychla si a opřela si hlavu o zeď.

Uběhlo sedm hodin, mnoho cestujících přišlo a odešlo, ale ona v sobě nenašla dost odvahy nastoupit do autobusu.

Zavřela oči. „Potřebuji tvé vedení, Pane. Pomoz mi, Bože. Pomoz mi. Prosím, pomoz mi,“ šeptala si zoufale pro sebe.

„Eli!“ oči se jí prudce otevřely při radostném výsknutí.

Rozšířily se jí překvapením, když před sebou uviděla Angelinu. Holčička se usmívala od ucha k uchu. Oči jí zářily radostí.

Vyskočila na nohy a rozběhla se k ní. Elise klesla na kolena, položila ruku na madlo jejího vozíku a dívala se na ni se svraštěným obočím.

„Co tady děláš, Angelino?“ zeptala se ustaraně.

„Přivezl jsem ji sem. Odmítala jíst i pít poté, co jsi odešla.“ Vzhlédla a uviděla pana Thorna stojícího za Angelininým vozíkem.

„Aha,“ hlesla. Na rtech se jí objevil jemný úsměv.

„Stýskalo se ti po mně?“ škádlila holčičku a cvrnkla ji do nosu.

„Teď už je jasný, že tě mám ráda víc, než ty mě, Eli. Já jsem tě přišla navštívit, ale ty ne,“ řekla Angelina s tím, co považovala za přísný pohled. Elise se srdce sevřelo. Objala Angelinu a položila si bradu na její hlavičku.

„Takhle to není, zlato. Mám tě ráda víc, než si dokážeš představit. Nedokázala bych odejít, kdybych se s tebou setkala,“ přiznala. Odtáhla se a vzala její baculaté tváře do dlaní.

„Ale teď bys měla jet. Stmívá se. Zavolám ti,“ uhladila jí neposedný pramen vlasů.

„Ne. Jedeš se mnou,“ její spodní ret se mírně vysunul dopředu.

„Nemůžu, maličká. Slibuji, že tě přijedu navštívit, ale teď se musíš vrátit domů,“ řekla jemně.

„Ne. Řekla jsem, že jedeš se mnou, a přes to nejede vlak!“ zakřičela holčička rezolutně.

Elise si povzdechla a věnovala prosebný pohled „pomoz mi“ panu Thornovi, který tu výměnu sledoval s pobavením v očích.

„Copak nevíš, Eli, že je zlé lámat andělovi srdce? Zvlášť když je ten anděl tak roztomilý jako ona,“ řekl. Elise svraštila obočí v rozpacích.

„Pane Thorne, neměl byste říkat...“

„Pan Vargas chce, aby ses vrátila a znovu nastoupila do služby,“ skočil jí do řeči. Elise vyvalila oči překvapením.

„Cože?“

„Slyšela jsi správně, drahá,“ odpověděl. Na okamžik zmlkla.

„Jak to?“ Ten muž na ni včera nepříčetně zuřil.

„Tenhle tvůj andílek dneska předvedl pořádnou scénu. Nakonec souhlasil, že tě vezme zpátky,“ vysvětlil. Srdce jí zaplavila radost. Pořád měla práci a pořád mohla zůstat s Angelinou, Marthou a panem Thornem.

Podívala se na Angelinu s překvapeným výrazem. Holčička se samolibě usmívala. Věděla moc dobře, co udělala.

„Děkuji ti, maličká,“ řekla a objala ji. V koutcích očí se jí objevily slzy štěstí.

„Pojďme domů. Mám hlad,“ zakňourala Angelina a nedočkavě se na vozíku zavrtěla. Elise se zasmála a přikývla.