Dívala jsem se upřeně na ten dokument. Pár iniciál a můj podpis, a tahle kapitola mého života bude u konce. Unikl mi vzlyk a já se zhluboka nadechla. Bylo to v pořádku, tohle jsem chtěla, o tohle jsem bojovala, byl to můj cíl. To sice mohla být pravda, ale tváří v tvář té konečnosti jsem se necítila jako vítěz. Připadala jsem si jako poražená. Možná jsem jako manželka selhala; bůhví, že mi to Garrick předhazoval dost často.

Garrick býval mým rytířem v lesklé zbroji. Seznámili jsme se v mém prvním ročníku na vysoké. Obvykle jsem na večírky nechodila, ale moje spolubydlící do mě tak dlouho hučela, až jsem s ní jeden pátek vyrazila. Nesnášela jsem to tam, cítila jsem se nepatřičně a znala jsem jen Livii, svou spolubydlící, a ta byla po deseti minutách pryč. Stála jsem v kuchyni, přála si být neviditelná a říkala si, za jak dlouho bude společensky přijatelné odejít domů. V tu chvíli si mě všimli dva muži a začali na mě mluvit. Snažila jsem se uvolnit a zapojit do hovoru, ale bylo mi s nimi nepříjemné, a když se na mě začali tlačit, zachvátila mě panika. Tehdy ke mně přistoupil on. On s velkým O. Garrick, ten kluk z bratrstva, o kterém mluvil celý kampus. Muži chtěli být jako on, ženy s ním chtěly randit. Pohledný, bohatý, se zářivou budoucností, která na něj čekala. Přistoupil k těm dvěma a seřval je za to, že mě obtěžují.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, když odešli.

„Ano. Děkuji,“ odpověděla jsem mu a čekala, že se vrátí na večírek ke svým přátelům.

„V pohodě, jsou to idioti. Už bylo načase, aby jim to někdo řekl. Nevadí, když tu chvíli zůstanu s tebou? Vedle je takový hluk, že neslyším ani vlastní myšlenky,“ zeptal se. Byla jsem ohromená, jen jsem zavrtěla hlavou a marně se snažila vymyslet něco chytrého, co bych řekla. Přinesl si pivo a jedno podal i mně. Nechtěla jsem mu říkat, že nepiju, tak jsem jen usrkávala a snažila se na něj nezírat. Byl pohledný, měl blonďaté vlasy rozcuchané do ležérního účesu a jeho modré oči působily teple a vtipně. Jeho štíhlé tělo a téměř andělská tvář to všechno spojovaly v dokonalý celek. Nemohla jsem uvěřit, že tráví čas se mnou. Po chvíli zdvořilostní konverzace dopil pivo a zeptal se, jestli si s ním nepůjdu zatancovat. Netancovala jsem, ale jemu jsem nedokázala říct ne. Vzal mi mé stále téměř plné pivo, postavil ho na linku, vzal mě za ruku a odvedl na parket. Byla to největší zábava, jakou jsem kdy zažila. Když večírek končil, doprovodil mě na kolej a vyměnili jsme si čísla. Zamilovala jsem se do něj dřív, než se ta noc dotkla mého polštáře.

Vrátila jsem se do reality a povzdychla si. To bylo tenkrát, tohle je teď. Chopila jsem se pera a spěšně podepsala každé místo označené růžovým štítkem na všech kopiích dokumentu. Položila jsem pero a připravila se na příval bolesti a smutku. Nepřišel. S překvapením jsem si uvědomila, že už žádná bolest nezbyla. Otupěla jsem. Vzala jsem telefon, zavolala kurýra a rozvodové papíry vložila do velké žluté obálky. Když kurýr dorazil, předala jsem mu ji a pocítila úlevu při vědomí, že za pár hodin budou u mého právníka. Abych měla jistotu, že je bude očekávat, poslala jsem mu i SMS. Odepsal mi, že jsem si vedla dobře, ať si jdu odpočinout, že to nejtěžší je za mnou. Teď už si můžu jen užívat výhod. Dutě jsem se zasmála, šla do kuchyně, vzala láhev červeného vína, otevřela ji a nalila si pořádnou sklenici. Pak jsem se na ni ale podívala a pocítila hnus. Tohle nebyl ten mechanismus zvládání, který jsem potřebovala. Víno skončilo ve výlevce, i se zbytkem láhve. Skvělé, padesát dolarů v kanále. Svůj nezávislý život jsem začínala tím nejlepším způsobem. Musela jsem se vzpamatovat a dát zbytek svého života do pořádku. Udělala jsem chybu a stála mě dobrých šest let života. Mohlo to být horší. Dostala jsem se z toho ven, budu mít slušnou sumu peněz na nový začátek a měla jsem plán.

Druhý den mi volal právník. Jak se dalo čekat, Garrick nabídl, že ode mě odkoupí svůj podnik. Právník mi řekl, že když budu mít trochu trpělivosti, mohli bychom tu nabídku zvýšit. Ale já už chtěla mít všechno za sebou. Nechtěla jsem Garricka úplně oškubat, i když by to bylo milé. Spokojila jsem se s vědomím, že můj nový život zaplatí on. Jeho původní nabídka pokrývala vše, co jsem potřebovala. Tak jsem právníkovi řekla, ať ji přijme, zajistí podpis smlouvy a vše vyřídí co nejrychleji. Jakmile jsem zavěsila, zavolala jsem Kaelenovi.

„Zlato!“ zvolal, když to zvedl.

„Kaelene!“ odpověděla jsem se stejnou energií. Kaelen byl můj nejlepší a jediný přítel, v podstatě bratr.

„Tak co, jaké jsou novinky?“ zeptal se.

„Je po všem. Včera jsem podepsala rozvodovou dohodu a dneska ‚Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit‘ poslal nabídku na ten podnik. Přijala jsem ji,“ řekla jsem mu.

„To je moje holka!“ zajásal. „Co dál?“

„Teď počkám, až mi peníze přistanou na účtě a smlouva bude podepsaná. Pak vezmu svého nejlepšího kamaráda a půjdeme hledat to pravé místo pro moji pekárnu,“ oznámila jsem mu.

„Konečně klid a ať žiješ šťastně až do smrti. Jako tvůj nejlepší kámoš ti budu k službám. Jen dej vědět kdy a kde, a já přinesu šampaňské na oslavu, až najdeme to pravé místo.“

„Děkuju, miluju tě.“

„Taky tě miluju, panenko.“ Ten hovor mi zvedl náladu. Kaelen mi ji zvedl vždycky. Tak dlouho jsem nevěděla, jestli se do tohoto bodu vůbec dostanu, že jsem si raději nedovolovala příliš doufat. Ale teď už jsem mohla plánovat. Nebyl to můj nápad, aby Garrick napsal své podniky na mé jméno. Vlastně mi to přišlo divné, když to poprvé navrhl. Ale jako vždycky přišel s nějakými chabými výmluvami a pak mě umluvil, až jsem uvěřila, že moje pochyby jsou hloupé, že vůbec nevím, o čem mluvím, a nakonec se tvářil ublíženě, že si o něm myslím tak málo. Fungovalo to, vždycky to fungovalo, než jsem prokoukla, jaký skutečně je. Pořád jsem si nebyla jistá, proč to udělal. Jistě, plynuly z toho nějaké daňové výhody, ale zdálo se to příliš riskantní jen kvůli nižším daním. Ve skutečnosti mi to bylo jedno. Protože to znamenalo, že po rozvodu jsem byla výhradní majitelkou jeho podniků já. Já je nechtěla, ale Garrick ano. Byly jeho pýchou a radostí. A tak se staly mým způsobem, jak od něj získat to, co jsem potřebovala – peníze. Viděla jsem to jako odškodnění za všechno, čím mě nechal projít, za všechny ty jizvy, které zanechal na mém srdci i duši. On dostane zpátky své miláčky a já prostředky k vytvoření nového života a splnění svého snu. Nejlepší částí, tedy skoro nejlepší, bylo vidět tvář mé bývalé tchyně, když si uvědomila, že ten podnik dostanu díky předmanželské smlouvě, kterou mě sama donutila podepsat. Během našeho manželství byla skutečnou noční můrou. Byla to ona, kdo trval na tom, že jsem zlatokopka, které jde jen o peníze jejího synáčka, a trvala na podpisu smlouvy, která jasně říkala, že to, co vlastnili předtím, zůstane jejich majetkem a nebude se počítat jako společné jmění manželů. Jejich drahocenné peníze to sice ochránilo, ale také to znamenalo, že mi zůstaly jeho firmy. V neobvyklém návalu odvahy jsem Valerii poděkovala za to, že na té smlouvě trvala. Ten pohled, který mi věnovala, stál skoro za tolik jako peníze, které dostanu od jejího syna. Usmála jsem se pro sebe, nalila si sklenici džusu, vzala si košíček, který jsem upekla dříve, a posadila se ke stolu ve svém malém garsonce. Vytáhla jsem iPad a začala pracovat na podnikatelském plánu. Skutečně se to dělo, konečně jsem byla volná a můj sen se začínal plnit.