Hledání prostor pro mou pekárnu se ukázalo být delším procesem, než jsem plánovala. Chtěla jsem najít přesně to pravé místo. Měla jsem omezený rozpočet, takže to nemohlo být příliš velké ani v drahé čtvrti. Mělo to být na dobrém místě, kudy lidé přirozeně procházejí nebo tam tráví čas, a konečně, to místo ke mně muselo promlouvat. S Kaelenem v roli šoféra jsem strávila většinu dne prohlížením lokalit, ale nikdy jsem nenašla to, co jsem hledala. Zbývalo nám poslední místo na seznamu realitní makléřky. Na papíře vypadalo dobře. Menší kavárna umístěná podél oblíbené promenády u kanálu, který protékal městem. Když jsme tam dorazili, prošli jsme se s Kaelenem kolem. Musela jsem se krotit, abych radostí nevyskla, když jsem to uviděla. Bylo to všechno, co jsem si kdy přála. Z promenády mělo to místo dvě velká okna, která zabírala většinu stěny. Byly tam prosklené dveře a pak ještě jedno menší okno. Okna začínala asi ve výšce kolen, pod nimi byla cihlová zídka s ozdobným zeleným litinovým plotem. Bývalá kavárna byla samostatně stojící budova, jednopodlažní s roztomilou šikmou střechou. Byla vklíněná mezi dvě čtyřpatrové budovy.

„Není to rozkošné?“ zeptala jsem se Kaelena. Usmál se a prohrábl si své delší černé kudrny na temeni hlavy.

„Je,“ souhlasil.

„Pojďme to obejít, ať se potkáme s makléřkou. Chci se podívat dovnitř,“ řekla jsem a zatahala ho za ruku. Zasmál se a šel za mnou. Vnitřek byl skoro stejně dokonalý jako exteriér. V přední místnosti byla malá vitrína na zákusky, malý pult pro pokladnu a za ním několik polic a pracovních ploch. Mezi pokladnou a okny byl volný prostor.

„Bývalý majitel tu měl asi pět stolů,“ řekla nám Daphne, moje makléřka, a ukázala na prázdný prostor. Za nic na světě jsem si nedokázala představit, jak se to tam mohlo vejít. Ten prostor nebyl dost velký pro pět stolů. Pokračovali jsme do kuchyně. Byla to dobrá kuchyně na pečení. Trouby byly sice trochu zastaralé, ale Daphne mě ujistila, že jsou všechny funkční. Pracovní stoly byly z nerezové oceli, což se mi líbilo, snadno se udržovaly v čistotě. Chladicí i mrazicí boxy fungovaly a vypadaly čistě. Totéž platilo pro skladovací prostory.

„Proč je to místo tak levné?“ zeptala jsem se nakonec. Podle mě mělo všechno, co si člověk může přát, včetně skvělé polohy v dobré části města.

„Je to kvůli té velikosti v kombinaci s tím, že je to zkolaudované a vybavené pro přípravu jídla. Upřímně řečeno, těch pět stolů, co tu měl předchozí majitel, bylo kvůli nedostatku místa téměř nepoužitelných. Ale s méně stoly zase nebyl provoz ziskový. Místo je také příliš blízko promenády, než aby se tam dalo zřídit venkovní posezení. Takže většině lidí, kteří hledají prostory pro kavárnu nebo restauraci, to nevyhovuje. Kuchyně zabírá většinu místa. Ale přestavba na obchod nebo něco podobného by stála moc peněz. Upřímně nevím, co si původní majitel myslel, když se rozhodl z toho udělat tohle,“ vysvětlila nám Daphne. Proto jsem s ní spolupracovala – byla brutálně upřímná.

„No, mně by to vyhovovalo,“ řekla jsem jí. Chtěla jsem si otevřít pekárnu; jistě, bylo by hezké mít místo, kde si zákazníci mohou sednout, ale nepotřebovala jsem takovou obrátkovost jako kavárna. „Můžeme se ještě jednou porozhlédnout?“ požádala jsem.

„Beze všeho, budu tady v kuchyni, kdybyste měli otázky,“ řekla mi. Kaelen mě následoval do přední části.

„Co tě napadlo?“ zeptal se. Jeho jemné hnědé oči jiskřily, protože mě znal dost dobře na to, aby věděl, že už mám v hlavě plán.

„Kdybych udělala pořádné výlohy, ztratila bych sice trochu místa na podlaze, ale ne moc. Pak bych mohla podél okna umístit jeden barový stůl, myslím, že by se tam vešlo pět nebo šest barových stoliček. Výstavní vitríny bych pak mohla protáhnout podél celé vnitřní stěny s policemi a pulty za nimi. Myslím, že by mi zbylo místo i na malý stolek a tři židle u té stěny s malým oknem. Mohla bych tam sedět a mluvit se zákazníky, kteří mají objednávky,“ líčila jsem mu. Kaelen sledoval mou ukazující ruku a pobroukával si.

„To se mi líbí. Zákazníci, kteří se rozhodnou zůstat a sednout si k barovému stolu, budou mít hezký výhled na promenádu a kanál. A pořád to bude působit vzdušně,“ souhlasil.

„Tak co, je to ono?“ zeptala jsem se.

„Neptej se mě, o tom rozhoduješ ty. Ale tohle je jediné místo, které ti v očích zapálilo ten oheň. Dlouho jsem ho neviděl, sluší ti to, ségra,“ řekl. Vrátili jsme se do kuchyně.

„Líbí se mi to, ale musím si udělat nějaké propočty ohledně potřebné renovace a tak dále. Můžu vám zítra zavolat a dát vědět?“ zeptala jsem se.

„Udělejte to, ale pokud někdo jiný řekne ‚ano‘ dřív než vy, nebudu na vás čekat,“ řekla Daphne.

„To je fér,“ souhlasila jsem. Potřásli jsme si rukama a ona se zeptala, jestli chceme vyjít předem. Oba jsme souhlasili a ona nás vypustila na promenádu. Otočila jsem se a podívala se na ten dům. „Už to vidím, celé vyzdobené a připravené na slavnostní otevření,“ řekla jsem Kaelenovi a udělala dva kroky dozadu, abych měla lepší výhled. Narazila jsem do zdi a ucítila, jak se ta zeď pohnula. Ztratila jsem rovnováhu a už jsem padala dozadu, když mě kolem pasu zachytily silné ruce. Získala jsem pevnou půdu pod nohama a otočila se.

„Moc se omlouvám, já jsem jen...“ začala jsem se omlouvat, ale zbytek věty mi cestou z mozku do úst odumřel, když jsem se setkala s očima barvy medu. Patřily staršímu muži, byl obrovský – v tom dobrém slova smyslu. Ramena, která snad neměla konce, na sobě měl bílou košili a rozepnutou černou koženou bundu, která dávala vyniknout jeho postavě. Vlasy měl sčesané dozadu, havraní čerň protkanou šedými prameny. Skutečný stříbrný lišák, jestli jsem kdy nějakého viděla. Dokonce i jeho upravený vous měl v sobě pepř a sůl. A pak tu byly ty medové oči, které mě zbavily řeči. Dlouhou chvíli jsme na sebe hleděli, pak si odkašlal.

„Nic se neděje, nehody se stávají. Jsem rád, že jste se nezranila. Hezký den,“ řekl hlasem, který se dal popsat jedině jako sexy.

„Vám také,“ vymáčkla jsem ze sebe konečně. Otočil se a odešel. Po pěti krocích se ohlédl, naše oči se znovu setkaly a on se na mě usmál, zatímco si nasazoval tmavé sluneční brýle, a pak pokračoval v cestě. Proč jsem byla z toho prostého setkání víc vzrušená, než jsem byla za... celou věčnost?

„Země volá Elaru,“ řekl Kaelen. Podívala jsem se na něj a uviděla, jak se kření.

„Co je?“ zeptala se a snažila se sebrat a přestat slintat nad chlapem jako školačka nad chlapeckou kapelou.

„To byl teda sexy lišák,“ poznamenal.

„No jo. Teda, ani jsem si nevšimla,“ prohlásila jsem.

„Jasně. Mám ho ulovit a dát mu tvoje číslo? Bůhví, že by ti trocha nezávazné zábavy prospěla,“ popichoval mě.

„Vzpamatuj se, nejsem tak zoufalá. Nemusím nahánět chlapy po ulicích,“ řekla jsem. Ale když jsme se vraceli k autu, nemohla jsem si pomoct a ohlédla se směrem, kterým ten muž odešel. Samozřejmě už byl pryč.

Ty medové oči mě pronásledovaly celé odpoledne. Snažila jsem se počítat, kolik by stála renovace pekárny a jestli se vejdu do rozpočtu. Ale každou chvíli se mi v mysli vynořily ty oči. Očividně jsem byla zoufalejší, než jsem si přiznávala i sama sobě, když mě takhle vyvedl z míry úplně cizí člověk. Venku už byla tma, když mě klepání na dveře donutilo odložit iPad a podívat se kukátkem. Venku stáli dva muži v oblecích; nevypadali jako někdo, kdo chce šířit slovo boží, tak jsem otevřela, ale nechala jsem bezpečnostní řetízek.

„Prosím?“

„Paní Thorneová? Jsem detektiv Castillo a tohle je detektiv Hawkins,“ řekl blonďatý muž za dveřmi. Oba vytáhli detektivní odznaky a ukázali mi je. Vypadaly pravě.

„Teď už slečna Vanceová. Jak vám mohu pomoci?“ zeptala jsem se. Vrátila jsem se ke svému dívčímu jménu, jakmile to šlo.

„Hledáme vašeho manžela, Garricka Thornea,“ řekl detektiv Hawkins.

„Bývalého manžela. Nevím, kde je. Neviděla jsem ho ani jsem s ním nemluvila od té doby, co jsme u soudu vyřešili rozvod, veškerý kontakt vyřizoval můj právník,“ řekla jsem mu a přemýšlela, do čeho se Garrick zase namočil.

„Mohla byste nám dát kontakt na svého právníka?“ zeptal se detektiv Castillo.

„Jistě, okamžik,“ řekla jsem a zavřela dveře. Možná jsem byla trochu paranoidní, ale byla jsem svobodná žena žijící ve městě. Dávala jsem si pozor. Vzala jsem jednu z vizitek svého právníka a podala ji detektivům.

„Nevíte, kam by váš manžel šel, kdyby se snažil schovat?“ zeptal se detektiv Hawkins.

„Asi k rodičům nebo do některé z jejich nemovitostí,“ odpověděla jsem. Přikývl a udělal si poznámku.

„Slyšela jste někdy o muži jménem Zoltan Volkov?“ zeptal se detektiv.

„Ne, kdo to je?“

„Nikdo,“ odbyl mě detektiv Hawkins.

„Věděla jste o nějakých nelegálních aktivitách, na kterých se váš manžel podílel?“ zeptal se detektiv Castillo.

„Bývalý manžel. A ne. Mám zavolat svému právníkovi?“ zeptala jsem se.

„To nebude nutné. Děkujeme za váš čas. Prosím, dejte nám vědět, pokud vás váš manžel, tedy bývalý manžel, jakýmkoli způsobem kontaktuje,“ řekl detektiv Hawkins a podal mi vizitku.

„Dobře,“ odvětila jsem a zavřela dveře. Z celé té interakce jsem měla špatný pocit. Do čeho se to Garrick mohl zaplést? Jeho rodina byla bohatá, byl úspěšný podnikatel, proč by riskoval, že se zaplete do něčeho nezákonného? Dala jsem vařit vodu na čaj, když se ozvalo další klepání. Znovu jsem se podívala kukátkem a uviděla další dvojici mužů v oblecích. Další detektivové? Otevřela jsem dveře jako předtím, ale jakmile jsem to udělala, někdo do nich zatlačil. Rozletěly se, dokud je nezastavil bezpečnostní řetízek. Z druhé strany se ozvalo zavrčení. „Co to děláte?!“ vykřikla jsem a snažila se dveře zabouchnout. Ale bylo to, jako by se dveře v té otevřené poloze zasekly, nedokázala jsem jimi pohnout.

„Otevři ty zkurvený dveře!“ zařval někdo zvenčí. Skulinou se dovnitř natáhla ruka, šmátrala po mně, zatímco jsem se snažila zůstat mimo její dosah a zároveň tlačit na dveře. Hřbet ruky pokrývalo tetování lebky s rozkvetlou liánou, která jí vycházela z očních důlků. Bylo to krásné, ale mě to děsilo.

„Běžte pryč, nebo zavolám policii!“ křikla jsem zpátky.

„To by byla ta poslední věc, kterou bys udělala. Kde jsou naše prachy?“

„Nevím, o čem mluvíte, žádné peníze nemám. Máte špatnou osobu. Běžte pryč!“

„Vážně? Tvůj manžel nám řekl, že to všechno dal tobě, Elaro Thorneová. Tak nám to koukej vrátit!“ Na moment jsem zamrzla, znal mé jméno a znělo to, jako by s Garrickem mluvil. Spolu s návštěvou detektivů jen o pár minut dříve jsem byla přesvědčená, že mluví pravdu. Bezpečnostní řetízek vydal napjatý zvuk. Znovu jsem zatlačila na dveře.

„Nevím, co vám Garrick řekl. Žádné peníze mi nedal a je to můj bývalý manžel!“ Začínala jsem být zoufalá. Jak dlouho je dokážu udržet venku? Co se stane, až nebudu moct? Tlak na dveře z druhé strany pominul a já se je snažila rychle zavřít. Skoro se mi to povedlo, když vtom jsem ucítila náraz, jak se někdo celou vahou vrhl proti dveřím. Odletěla jsem dozadu a řetízek znovu protestoval. Vrhl jsem se zpátky ke dveřím.

„Co se to tam děje? Co je to za povyk? Volám policii!“ Nikdy jsem nebyla tak šťastná, že bydlím naproti paní Kravitzové, své zvědavé sousedce, jako v tu chvíli. Z druhé strany se ozvalo několik hlasitých zaklení.

„My se vrátíme, a jestli cekneš poldům, jen si to zhoršíš,“ řekl mi muž za dveřmi. Pak byl pryč a já mohla dveře zavřít. Zabouchla jsem, otočila všemi zámky a ujistila se, že je vše zajištěno. Pro jistotu jsem před ně přitáhla i komodu.