Jemně jsem Elaru odvedl do kuchyně a pustil vodu. Nechal jsem ji stát před dřezem, stoupl si za ni a podržel její ruku pod proudem vody. Vůbec nebyla taková, jakou jsem si představoval manželku svého syna. Čekal jsem někoho víc jako jeho matka. Ale ona jí nebyla ani v nejmenším podobná. Elara byla krásná, a to nejen navenek; letmé pohledy do její osobnosti mi říkaly, že je stejně půvabná i uvnitř. Neměl bych si takových věcí všímat, a rozhodně bych si neměl představovat, jak by vypadala nahá v posteli nebo jaké zvuky by vydávala, kdyby se mi rozplývala pod rukama. Ale byl jsem parchant a přesně o tomhle jsem snil, když odcházela pro číslo na toho právníka. Způsob, jakým se její tělo tisklo k mému, když jsem ji držel za ruku a snažil se soustředit na posouzení rány, mi stěžoval ovládnout ty představy. Uprostřed dlaně jí kůži prorazil kousek skla.

„Máš pinzetu a lékárničku?“ zeptal jsem se jí. Vyšlo to skoro jako šepot a namlouval jsem si, že se ji jen snažím uklidnit. Už dlouho jsem neviděl panický záchvat takového rozsahu, jako byl ten, který měla před chvílí. Zažil jsem je u pár svých bratrů u mariňáků, sám jsem k nim měl občas blízko. I když jsem nebyl expert, odhadoval jsem, že Elařin záchvat pramení z nějakého dřívějšího traumatu.

„Ano, v koupelně mám lékárničku, pinzeta by v ní měla být,“ řekla mi.

„Nevadí, když pro ni dojdu?“ zeptal jsem se. Nechtěl jsem překročit hranici, když už takhle byla na pokraji sil. Přikývla.

„Jsou to ty dveře na chodbě,“ nasměrovala mě.

„Hned jsem zpátky, drž tu ruku pod vodou.“ Jen tak tak jsem se ovládl, abych ji nepolíbil do vlasů. Bylo špatné, že jsem jí už dvakrát řekl ‚zlato‘. Musel jsem se sebrat. Byla o polovinu mladší než já a byla to žena mého syna, tedy bývalá žena. Ale i tak. Spěchal jsem do koupelny pro to, co jsem potřeboval. Stejně jako zbytek bytu i koupelna působila útulně. Byla vyzdobena v teplých barvách a v místnosti bez oken byly dokonce i rostliny. Popadl jsem lékárničku a vrátil se do kuchyně. Elara stála tam, kde jsem ji nechal, vypadala vyčerpaně a já se cítil provinile, že jsem se sem tak vloupal a udělal jí ten špatný večer ještě horším. Položil jsem lékárničku na linku vedle dřezu a odolal pokušení vzít ji do náruče. Nebyla moje, abych ji chránil a staral se o ni, připomněl jsem si. „Ukaž, podívám se na to,“ řekl jsem a snažil se být co nejjemnější, když mi vložila ruku do dlaně. Její důvěra mi rozbušila srdce. Vzal jsem pinzetu a podíval se na ni. „Možná by ses měla dívat jinam,“ navrhl jsem. Podívala se mi do očí a přikývla. Zavřela ty své nádherné modré oči, a než se stihla připravit a zatnout se, vytáhl jsem jí sklo z ruky a na ránu přitiskl kompres, který jsem držel palcem. Prudce otevřela oči, podívala se na mě a pak na svou ruku.

„Děkuji,“ špitla.

„Rádo se stalo. Teď si na chvíli sedneme a počkáme, až to přestane krvácet. Pak se na to podívám znovu, abychom měli jistotu, že jsme vyndali všechno,“ řekl jsem.

„Musím to tu uklidit,“ namítla. Její oči těkaly k obývacímu pokoji a já se bál, že se znovu začne hroutit.

„Hele, zlato, co kdyby sis sedla a dala si tu sklenici vody, co jsi chtěla, a já zatím posbírám to rozbité sklo,“ navrhl jsem a v duchu si vynadal, že jsem ji tak zase oslovil. Prostě mi to šlo přes rty úplně samo a přirozeně.

„To nemůžu dopustit,“ protestovala.

„To je v pořádku. Vtrhl jsem sem a rozrušil tě po tom, co u tebe už byli detektivové. To je to nejmenší, co můžu udělat,“ trval jsem na svém a odvedl ji k pohovce, přičemž jsem dával pozor, aby se vyhnula střepům. „Sedni si a tlač na ten kompres.“ Klesla na místo.

„Děkuji.“ Jen jsem se na ni usmál a šel pro tu vodu. Chvíli mi trvalo, než jsem našel, kde má sklenice. Když jsem se vrátil, seděla a dívala se do klína.

„Tady máš,“ řekl jsem a podal jí sklenici vody.

„Děkuji,“ odpověděla a sklenici si vzala. Napila se a pak ji držela oběma rukama. Začal jsem sbírat sklo z koberce. Něco mi tu nesedělo. Jistě, detektivové můžou být osiny v zadku, ale Brecken by svým lidem nedovolil, aby byli tak hrubí, že by Elaru takhle vyždímali. Nemyslel jsem si, že by takovou reakci vyvolala i moje návštěva. Ten příběh měl víc vrstev. Uvažoval jsem, jestli mám právo na ni tlačit, aby mi to řekla, ale měl jsem neblahé tušení, že za tím vším stojí Garrick. Takže to byla v jistém smyslu i moje věc.

„Vím, že už jsem se tě na to ptal, ale jsi si jistá, že ti detektivové nepřestřelili?“ zeptal jsem se, zatímco jsem odkládal další střep na konferenční stolek. Viděl jsem, jak Elara ztuhla.

„N-ne, byli v pohodě,“ řekla. Prohledal jsem podlahu naposledy a usoudil, že je bez střepů. Sedl jsem si k ní, o něco blíž než předtím. Neuhnula a já v sobě potlačil ten pocit pýchy, který se ve mně vzedmul.

„Je něco, co mi neříkáš, zlato. Nemůžu ti pomoct, když mi neřekneš, v čem je problém,“ řekl jsem jí a vzal ji za tu zraněnou ruku.

„Proč byste mi pomáhal?“ zeptala se. Byla to rozumná otázka. Obvykle bych svou pomoc nenabízel, ne zadarmo a ne bez znalosti věci. Ale namlouval jsem si, že je to kvůli synovi. Byla to hezká výmluva.

„Mám pocit, že se tohle všechno děje kvůli Garrickovi. Není fér, že ten nepořádek musíš uklízet ty,“ řekl jsem jí, zatímco jsem nadzvedl kompres a prohlédl si její dlaň. Palcem jsem jí přejížděl po kůži a namlouval si, že zjišťuji, jestli tam nezůstaly další úlomky. Dnes večer jsem si namlouval spoustu věcí.

„I tak. Sám jste mi řekl, že s ním nemáte blízký vztah,“ namítla. Střelil jsem po ní pohledem; upřeně mě pozorovala. Pokrčil jsem rameny a sáhl po náplasti, kterou jsem si přinesl z kuchyně.

„Je to můj syn. Mám za něj určitou zodpovědnost. Nebyl jsem u toho, když vyrůstal. S jeho matkou jsme se rozešli a já strávil většinu jeho dětství v nasazení po celém světě. Částečně je to moje vina, že z něj vyrostl takový člověk, jaký je,“ přiznal jsem a říkal si, jestli jsem se v poslední době nepraštil do hlavy. Odkdy jsem se takhle někomu svěřoval?

„To je od vás šlechetné. Ale nemyslím si, že byste mohl něco udělat.“ Vypadala tak unaveně a poraženě, že jsem ji chtěl přitáhnout k sobě a slíbit jí, že všechno bude v pořádku, že ji ochráním. Dobrá, vážně jsem musel ten ochranitelský pud trochu krotit, než udělám něco, čeho budu litovat.

„Nevím, vlastním polovinu VaneCore Security,“ řekl jsem jí. Jen se na mě prázdně podívala a já se uchechtl, když jsem jí lepil náplast. „Podívej se na mě, snažím se na tebe udělat dojem a ty vůbec nevíš, o čem mluvím,“ zažertoval jsem. Odměnou mi byl nesmělý úsměv. Usmívající se Elara byla pro mé souvislé myšlení ještě nebezpečnější než ta smutná. Věděl jsem, že pokud zůstanu, budu mít problém. Rozumné by bylo se omluvit a odejít. Jenže já jsem nebyl zrovna vyhlášený svou moudrostí. „S mým nejlepším přítelem vlastníme největší soukromou bezpečnostní firmu na západním pobřeží,“ vysvětlil jsem jí. Mohl jsem její ruku pustit, byla ošetřená a hotová. Ale pořád zůstávala v mé dlani. „Dokážu si poradit s většinou problémů, tak mi to pověz a nechej mě, abych ti pomohl.“ Zaváhala, kousla se do vnitřní strany tváře a pak se na mě podívala.

„Když tu byli ti detektivové, ptali se mě, jestli znám muže jménem Zoltan Volkov,“ řekla a já nedokázal zastavit příval kleteb, které ze mě vypadly. Překvapeně se na mě podívala. „Vy víte, kdo to je.“

„Vím. Je to šéf místní mafiánské rodiny. Velký potíže, má kontakty na další organizace po celé zemi a šušká se, že i ve své domovině,“ řekl jsem jí. Zbledla a já se jí nemohl divit. „Řekli ti ti detektivové, že je do toho Garrick zapletený?“ zeptal se. Zavrtěla hlavou.

„Ne přímo, ale vyplývalo to z toho. A...“ Odmlčela se a zavřela oči.

„A co, zlato?“ pobídl jsem ji a jemně jí palcem hladil ruku.