Jak je proboha možné, že ten sexy stříbrný lišák, do kterého jsem dneska málem vrazila, stojí přede dveřmi a tvrdí, že je otcem mého ex? Na okamžik mě napadlo, jestli mi někdo na dveře nepověsil nějaké voodoo, které přitahuje zvláštní muže. I když jsem na takové věci nevěřila, po takovém večeru jsem tomu začínala rychle propadat. Vypadal stejně překvapeně jako já. Za ním jsem viděla paní Kravitzovou v celé její zvědavé kráse. Ještě před chvílí by mě ani ve snu nenapadlo sundat bezpečnostní řetízek, ne po tom, co jsem dnes zažila. Ale měla jsem otázky, na které jsem chtěla odpovědi, a tenhle muž ve mně vyvolával pocit bezpečí. Což bylo hloupé. Byl o dobré dvě hlavy vyšší než já, jeho tělo vypadalo jako vytesané z kamene a neměla jsem sebemenší šanci ho přemoci, kdyby mi chtěl ublížit. Ale pak tu byly ty medové oči. Než jsem si to stačila rozmyslet, napůl jsem zavřela dveře, a když začal protestovat, vyvlékla jsem řetízek a otevřela je dokořán.

„Hádám, že byste měl jít radši dál,“ řekla jsem mu. Chvíli si mě prohlížel, pak přikývl a prošel kolem mě. Když mě míjel, zachytila jsem závan kořeněné vůně. Zavřela jsem dveře, zamkla a vrátila řetízek na místo, protože jsem netušila, kam tenhle večer povede, a v podstatě jsem předpokládala, že se do mých dveří dřív nebo později pokusí dostat ještě někdo další.

„Posaďte se, prosím. Dáte si čaj nebo kávu?“ zeptala jsem se a ukázala na pohovku.

„Jsem v pořádku, děkuji, Elaro. Nevadí, když vám budu říkat Elaro, nebo dáváte přednost oslovení paní Thorneová?“ zeptal se, když se usadil. Uvědomila jsem si, jak malá moje pohovka ve skutečnosti je. Ať bych si sedla kamkoli, byla bych mu blízko. Tělo mi při té představě brnělo, ale rozum mi říkal, že je to špatný tah. Neurazil by se, kdybych si přinesla židli? Rozhodla jsem se neriskovat a sedla si na pohovku co nejdál od něj.

„Elara je v pořádku. Jméno Thorneová už nepoužívám,“ řekla jsem mu a položila váleček na těsto, který jsem stále držela v ruce, na konferenční stolek. Jeho oči sledovaly můj pohyb a zdálo se mi, že v nich vidím pobavení.

„A pročpak?“ zeptal se.

„Protože už za Garricka nejsem vdaná.“

„Odkdy?“ zamračila jsem se na něj. Mé tělo sice na něj reagovalo jako vyhladovělá kočka na šantu kočičí, ale někde jsem musela udělat čáru.

„Nechci být neslušná, vypadáte jako milý člověk. Ale to je soukromá věc a není mi příjemné to s vámi sdílet.“ Zamračil se.

„Jako Garrickův otec si myslím, že mám právo to vědět,“ řekl mi. Teď byla řada na mně, abych se zamračila.

„Nechci být nezdvořilá, pane Vane, ale já jsem Garrickova otce poznala. Vy to nejste,“ řekla jsem mu. To mu na náladě zjevně nepřidalo.

„Za prvé, říkej mi Rykere. Za druhé, já jsem jeho otec. Možná nejsem v jeho životě moc vidět, ale přesto je to můj syn. Hádám, že jsi poznala nového manžela mé ex, Trentona,“ zavrčel ten sexy muž na mé pohovce. Pomalu mi to začalo docházet. Pravdou bylo, že jsem nikdy neslyšela Garricka říct Trentonovi ‚otče‘, ale protože o jiném otci nemluvil, brala jsem to prostě jako další z Garrickových vrtochů.

„Aha. Tak to se omlouvám.“

„Jak je možné, že jsi byla vdaná za mého syna a tohle jsi nevěděla?“ zeptal se.

„Jak je možné, že jsem byla vdaná za vašeho syna a nikdy jsem vás nepotkala?“ oplatila jsem mu otázku. Rychle se na mě usmál a já cítila, jak se mi rozbušilo srdce.

„Zásah,“ uznal. „Pravdou je, že s Garrickem nemáme zrovna nejlepší vztahy. Od té doby, co jsem ho před čtyřmi lety finančně odstřihl, jsem s ním nemluvil.“ Znělo to lítostivě. Jedním z důvodů, proč jsem těžko věřila, že Ryker je Garrickův otec, bylo to, jak moc se od sebe lišili.

„Tak proč jste se tu dnes objevil?“ zeptala jsem se.

„Mám kamaráda u policie, dal mi vědět, že má Garrick problémy. Myslím, že policie už s tebou mluvila,“ řekl. Při zmínce o policii jsem ztuhla.

„Ano, dva detektivové,“ potvrdila jsem. Podíval se na mě, jako by se snažil na něco přijít.

„Chovali se k tobě špatně? Vyhrožovali ti?“ zeptal se a mě překvapil vztek v jeho hlase. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne. Neřekla bych, že to byl příjemný zážitek, ale jen chtěli vědět, kde je Garrick. Řekla jsem jim, že to nevím a že by měli raději mluvit s mým právníkem, protože ten byl s Garrickem v kontaktu od té doby, co jsem podala žádost o rozvod,“ vysvětlila jsem mu.

„Věděl jsem, že jste se vzali, ale nevěděl jsem, že jste se rozešli,“ poznamenal Ryker.

„Je to čerstvé. Rozvod byl pravomocně ukončen před dvěma týdny,“ řekla jsem.

„Řekli ti ti detektivové, proč mého syna hledají?“

„Ne tak docela,“ odpověděla jsem. Věděla jsem, že jsem vyhýbavá, ale netušila jsem, jestli mu můžu věřit natolik, abych mu řekla, co se stalo, když detektivové odešli. Znovu se na mě podíval. Pod jeho intenzivním pohledem jsem cítila, jak se červenám, a říkala si, abych se vzpamatovala.

„Mohla bys mi dát číslo na svého právníka?“ požádal.

„Jistě, ale detektivové tam už určitě budou dřív než vy,“ řekla jsem a vstala. Pokrčil rameny.

„Mám způsoby, jak získat informace, které policie nemá,“ řekl mi a já pocítila ještě větší napětí. Kdo to vlastně je? Proč by něco takového říkal a co to znamená? Byl to nějaký gangster jako ti ostatní? Trochu tak vypadal, jako by jedna z hlavních postav temného milostného románu vystoupila z knihy a posadila se u mě v obýváku. Celé mě to znervózňovalo.

„Dojdu pro něj. Přinesu i vodu, chcete taky něco?“ zeptala jsem se, když jsem vstala. Snažila jsem se skrýt lehké chvění rukou.

„Jsem v pořádku, děkuji,“ řekl a sledoval mě. Když jsem šla do kuchyně, cítila jsem jeho pohled v zádech. Na lístek jsem načmárala jméno a telefonní číslo svého právníka a napustila sklenici vody. Po celou tu dobu jsem cítila, jak mě z pohovky sleduje. Nervy mi rychle vypovídaly službu. Když jsem mu podávala lístek, přestala jsem se soustředit na sklenici s vodou a jak jsem se předklonila, naklonila jsem ji víc, než bylo zdrávo. Voda vystříkla, a k mému naprostému zděšení, rovnou na nohavici Rykerových kalhot.

„Panebože. Moc se omlouvám, jsem občas tak nešikovná, vážně mě to mrzí, hned přinesu papírové utěrky a utřu to. Strašně se omlouvám,“ chrlila jsem ze sebe a neodvažovala se na něj podívat.

„To je v pořádku, je to jen trocha vody. O nic nejde,“ řekl.

„Ne, ne. Je to moje chyba, měla jsem dávat pozor, hrozně moc se omlouvám,“ pokračovala jsem. Moje úzkost vystřelila nahoru a já se začala hroutit. Zatímco jsem se Rykerovi snažila vysvětlit, jak moc mě to mrzí, cítila jsem, jak mi chladnou ruce i nohy, a než jsem se nadála, sklenice mi vyklouzla z ruky. Snažila jsem se ji zachytit, ale moje reflexy byly příliš pomalé. Místo toho jsem ji jen srazila proti stolu a ona se roztříštila. Byla jsem úplně v háji. „Omlouvám se, strašně se omlouvám, nechtěla jsem. Jsem prostě nešikovná, snažím se nebýt, ale někdy se věci prostě dějí,“ začala jsem blábolit, snažila se potlačit slzy a klekla si mezi pohovku a konferenční stolek, abych posbírala střepy. Ucítila jsem na rameni těžkou, uklidňující ruku. Působila teple, zatímco z mého těla všechno teplo vyprchávalo. Ryker si klekl přede mě a podíval se mi do očí.

„Zlato, potřebuju, aby ses zhluboka nadechla. Uděláš to pro mě?“ Jeho hlas byl hluboký a klidný. Přikývla jsem. „Dobře, uděláme to spolu.“ Zhluboka se nadechl a já ho následovala. Společně jsme vydechli. Cítila jsem, jak ze mě napětí začíná opadávat a mé splašené myšlenky se uklidňují. „To je lepší,“ řekl mi. „Takový věci se stávají, o nic nejde. Ale jsi zraněná, zlato. Ukaž mi tu ruku.“ Natáhl se pro mou ruku, a když jsem mu ji dovolila vzít, s překvapením jsem uviděla, že je od krve. Jeho prsty byly jemné, když mi ruku rozevřel, a když jsme oba uviděli střep, který mi probodl dlaň, nesouhlasně mlaskl. „Pomůžu ti vstát a pak to v kuchyni vypláchneme,“ řekl mi. Jen jsem přikývla. Připadalo mi, jako by mě jeho klidný postoj donutil odevzdat veškeré své jednání do jeho rukou. Z nějakého důvodu jsem se díky tomu cítila v bezpečí.