Moje sestra mi ukradla snoubence. Chystá se stát Lunou naší smečky a povyšuje se nade mě. A co hůř, všichni si myslí, že si to zasloužím.

Můj otec je Beta smečky Blackwood. Declan byl mou dětskou láskou, mým snoubencem a budoucím Alfou smečky. Mezi rodinami Alfy a Bety vždy existovala tradice sňatků. Když se náš Alfa zeptal Declana, koho chce za svou Lunu, pevně si vybral mě.

Dokud ta noc před třemi lety všechno nezměnila…

Před třemi lety mě o panenství připravil neznámý muž, který pak zmizel a nezanechal po sobě nic než bianko šek. Když jsem se toho rána v hotelu probudila nahá, moje rodina mě už nějakým způsobem našla. Stáli kolem mé postele a propalovali mě pohledy.

„Tesso, ty nestydatá děvko!“ Matka sebrala ten bianko šek a hodila mi ho do tváře. „Jak se opovažuješ prodat svou nevinnost za peníze? Jak jsi to mohla udělat své rodině, své smečce?!“

„A Declanovi,“ dodala uštěpačně moje sestra Blaire. „Pamatuješ si vůbec na své zasnoubení?“

Měla jsem v hlavě zmatek. Nesnažila jsem se s žádným chlapem zaplést. Jen jsem šla hledat Blaire. Poté, co si mě Declan vybral za svou vyvolenou, Blaire občas utíkala z domova. Kdybych ji nešla okamžitě hledat, matka by mi všechno dávala za vinu.

„Prosím, vyslechněte mě,“ řekla jsem zoufale. „Opravdu si myslíte, že bych Declana zradila pro peníze?“

„Kdo říká, že ne?“ odsekla chladně Blaire. „S mámou jsme tohle našly v tvém pokoji, když jsme tě včera v noci hledaly. Ty jedna vypočítavá zlodějko, chtěla jsi víc peněz.“

Podala mi svůj mobil a na fotkách byly věci patřící Blaire – značkové kabelky, drahé hodinky a šperky. Všechno se to válelo po podlaze v mém pokoji.

„Já to neudělala…“ vydechla jsem. „Beru si Declana. Nikdy bych neudělala nic tak hloupého pro peníze. Já… myslím, že jsem v říji. Nevím proč.“

Blaire byla moje biologická sestra. Nechápala jsem to, ale v rodině jsem byla tou nedoceněnou. Ona měla věci, které já nikdy. Na její luxusní a nádherný majetek jsem se mohla dívat jen z dálky; nikdy mi nepatřil.

Declan byl jediný člověk, který při mně vždycky stál.

Blaire zhnuseně ohrnula horní ret. „Uděláš cokoli, jen aby ses vyhnula zodpovědnosti za své činy.“

Náhle mi hlavou projela myšlenka a všechno do sebe zapadlo. Uvědomila jsem si, kdo za tím vším stojí.

„Moc dobře víš, že jsem šla ven jen proto, abych tě našla!“ ohradila jsem se proti Blaire. „Víš, že tohle místo nespadá pod jurisdikci žádné smečky, takže je to tam nebezpečné. Šla jsem do toho klubu pro tebe. Drželajsem ti pití a bůhví, co jsem sama vypila...“

Blaire si zakryla tvář a začala nahlas vzlykat. „Chceš tím naznačit, že jsem tě zdrogovala? Přestala jsem milovat, a tak jsem si chtěla najít nové místo k životu. O tom, co se ti stalo, nic nevím.“ Ramena se jí třásla.

A už je to tu zase. Čas na její plačtivý záchvat. Byla jsem si ale jistá, že mě rodiče podpoří, když šlo o mou nevinnost.

Matka vypadala trochu váhavě. Její oči těkaly mezi námi dvěma.

V tu chvíli jsem se otočila k otci a zkusila ho poprosit o podporu.

„Otče…“ začala jsem.

Prásk.

Dostalajsem ránu přímo do tváře. Líce mě pálilo tak silně, že jsem na okamžik upadla do šoku.

To se nemohlo dít.

„Nikdo tě nemusel drogova,“ zavrčel jeho hlas. „Vzdala ses své důstojnosti pro peníze. Žárlíš na svou sestru, a proto ji okrádáš a snažíš se to hodit na ni. Už nejsi moje dcera a už vůbec nejsi způsobilá být budoucí Lunou.“

„Děvka,“ zopakovala matka polohlasem.

Sestra na mě vykoukla škvírou mezi prsty. V jejích očích už nebylo po slzách ani památky.

___

Zatřesu hlavou a vytrhnu se ze vzpomínek. Dnešek je velký den a já musím pro svou rodinu pohostit královského posla. Už ne jako dcera této domácnosti, ale jako otrokyně.

Můj snoubenec Declan? Teď patří Blaire. Protože Declan je dalším v pořadí na post Alfy, Blaire se má stát naší příští Lunou.

Tímto titulem se už začala sama titulovat během Declanových dlouhých absencí, kdy dobýval sporná území. Jeho častá nepřítomnost odsunula jejich obřad páření, ale zdá se, že Blaire to nevadí. Stále se prochází po území smečky, jako by už byla královnou.

Přesto ve mně plane malý plamínek. Pořád věřím, že moje říje byla vyvolána uměle drogami, což přímo vedlo k mému pádu.

Nikdo už neposlouchá.

Ani Declan, který se ke mně otočil zády, když jsem se před třemi lety vrátila z té noční můry. Snažila jsem se mu říct pravdu, ale ignoroval mě. Od té doby se mnou nepromluvil.

I teď, když je se mnou v jedné místnosti, se na mě odmítá podívat.

Při jeho příchodu se naše oči na zlomek vteřiny střetly a já se přenesla do doby, která mi připadala jako jiný život – do doby, kdy byl Declan mým snoubencem a chodil mě navštěvovat, aby se mnou trávil čas.

Rychle odvrátil zrak a já si vzpomněla na své nové, podřadné postavení.

Královský posel, muž v černém s fialovou šerpou na paži, nyní sedí v křesle naproti Declanovi a mé sestře, kteří si zabrali pohovku. Matka a otec stojí poblíž.

Jak mi ukládají povinnosti domácí otrokyně, pomalu přináším čajovou soupravu a pokládám ji na konferenční stolek. Snažím se s nikým v místnosti nenavazovat oční kontakt, ale přiznávám, že mě příchod královského posla zajímá.

Jeho návštěva byla oznámena dosti náhle, což mě i ostatní domácí otroky donutilo narychlo uklízet a připravovat se na jeho příjezd i na příjezd Declana, který ho doprovázel.

Královský posel je něco neuvěřitelně neobvyklého.

Král s naší malou smečkou často obchody nemívá. Co by od nás mohl teď chtít?

Blaire na mě netrpělivě vrhne pohled, když ji obsluhuji jako první.

„To je hrozné.“ Blaire si zakládá na tom, že s odporem vyplivne čaj. „Snažíš se otrávit našeho vzácného hosta.“

„Ne, já –“

Než se stihnu narovnat, Blaire se ke mně otočí. „Tesso. Klekni si sem vedle mě.“ Ukáže na prázdné místo vedle sebe, na holý kus dřevěné podlahy, který nepokrývá koberec.

Nemám nejmenší chuť tlačit kolena na ten tvrdý povrch, ale vím, jaká bolest by následovala, kdybych neposlechla, zvláště před vzácným hostem. Bičování by mohlo trvat až do svítání.

Klesnu na kolena tam, kam mě nasměrovala.

„Natáhni ruku,“ řekne.

Těžce polknu a udělám, co mi káže.

Blaire se pustí Declana, natáhne se a popadne ze stolu konvici s čajem.

Declan střelí pohledem po Blaire, po konvici a pak po mé ruce. Cukne mu ret, jako by chtěl říct něco, čím by ji zastavil, ale neudělá to. Srdce se mi znovu láme na kusy.

Obrním se proti tomu, co přijde – vařící voda mi určitě sežehne kůži.

S divokým výrazem v očích začne Blaire naklánět konvici.

„Dost,“ řekne královský posel.

Blaire ztuhne, i když její oči ztvrdnou vztekem. „Mám právo držet svou sestru tam, kam patří, když sní o věcech nad své postavení.“

„To nemáte,“ řekne posel. „Už ne. Tato žena je nyní majetkem krále lykanů a o jejích trestech může rozhodovat pouze on.“