V místnosti zavládne naprosté ticho a klid.

Na okamžik si pomyslím, že jsem se musela přeslechnout. Mluvil královský posel o mně? Ale proč by mě král lykanů chtěl?

Každý rok každá smečka v jeho království vybere svou nejkrásnější ženu a pošle ji do Korunního města. Z nich si pak král lykanů vybere ty, které ho nejvíce zaujmou, a ty se pak stanou součástí jeho harému.

Být vybrána je velká čest, i když poněkud nejistá. V temnotě se šeptají zvěsti o krutosti krále lykanů a také o jeho neukojitelném apetitu…

I když, zvláštní je, že se nikdy nemluvilo o dětech. Ti, kteří jsou králi nakloněni, přísahají, že je to proto, že čeká, až najde svou osudovou družku, a že právě ona bude tou, která mu porodí dítě.

Nejsem ani nejkrásnější žena ve smečce, ani nikdo důležitý. Takže mi stále vrtá hlavou, proč by mě král lykanů chtěl jako svůj majetek?

Ledaže by potřeboval nějakou služebnou?

„To není možné,“ řekne Blaire slova, která já nejsem schopna vyslovit nahlas. „To musí být nějaký omyl.“

„Není to omyl,“ odpoví královský posel. „Náš král Roman hledal ženy přesně s těmito vlastnostmi. Poté, co jsem ji viděl, mohu potvrdit, že těmto rysům odpovídá, a mou povinností je odvést ji k našemu králi.“

Nepamatuji si, že by se na mě podíval déle než na okamžik. Možná to bylo vše, co potřeboval.

„Vždyť to není ani panna!“ vykřikne Blaire. V zuřivosti upustí konvici. Rychle cuknu rukou, ale jak konvice dopadne na podlahu, roztříští se. Horká voda vystříkne všude kolem a polije mi lem sukně.

Královský posel vyskočí na nohy. Tvář má zkřivenou podrážděním.

„Žádný Alfa by ji nechtěl, natož král!“ pokračuje Blaire, očividně si nevšímajíc způsobu, jakým se na ni královský posel dívá. Matka to však vidí a začne se přibližovat ke svému oblíbenému dítěti. „Nabídnout králi takovou děvku by byla urážka! Ona je –“

Místností zazní hlasité plácnutí, jak královský posel vlepí Blaire čistý políček.

Omráčená Blaire po té ráně úplně otočila hlavu. V očích se jí zalily slzy. Tvář jí rychle zrudla.

Nikdy v životě takovou ránu nedostala, i když by si ji nejednou zasloužila. Já jsem byla vždycky ten otloukánek; Blaire byla vždycky to dokonalé dítě.

Královský posel mluví jasně a úsečně s očividným opovržením. „Kdo jste vy, abyste zpochybňovala vůli našeho krále Romana? Je zcela v mém právu nechat vás za takovou zradu oběsit.“

Matka se okamžitě pohne a stoupne si mezi Blaire a posla.

„Odpusťte mému pošetilému dítěti, vzácný pane!“ řekne matka. „Nemyslela to tak, jak to řekla. Pokud má být někdo potrestán, prosím, potrestejte místo ní mě. Jako žena, která ji vychovala, je mou mateřskou povinností za ni převzít zodpovědnost.“

Mezitím mě začínají bolet kolena z toho, jak strnule sedím na podlaze. Když se podívám stranou, vidím, jak se matka vrhá na mou sestru, zoufale se ji snažíc chránit.

Mě nikdo nechrání.

Frustrovaně vydechnu a královský posel přenese svou pozornost na mě. „Sbalte si věci, slečno…“

„Tessa,“ sdělím mu své jméno.

Nezopakuje ho, ani nekývne na srozuměnou. „Máte povoleno jedno zavazadlo. Balte moudře. Odjíždíme za pět minut.“

Pět minut mi nedává moc času.

Zvednu se na nohy, ignoruji praskání v kolenou i fňukání své matky, která se stále snaží chránit mou příšernou sestru, a jdu ke dveřím.

Nemám vlastní tašku, tak vklouznu do pokoje rodičů a jednu jim seberu. Ta taška, kterou si beru, mi kdysi patřila, než jsem upadla v nemilost. Vzít si ji teď zpět mi nepřipadá jako krádež, spíš jako navrácení vlastního ukradeného majetku.

S taškou v ruce zamířím ke schodům.

Před třemi lety mě vystěhovali z mé luxusní ložnice a ukryli mě v podkroví. Je tam zima, není tam taková izolace jako ve zbytku domu a občas tam zatéká, když přijde silný déšť nebo napadne moc sněhu. Přesto se mi podařilo vytvořit si tam domov a těch pár věcí, které vlastním, jsem si rozestavila kolem svého lehátka.

V duchu si dělám seznam věcí, bez kterých nemohu žít. Není to moc dlouhý seznam, protože většina mého majetku mi už byla odebrána.

Vleču tašku a lezu po žebříku do svého podkrovního prostoru. Když tam dorazím, leknu se.

U mé postele stojí známá postava. V šeru nedalekého lamelového okna se ke mně otočí.

„Declane,“ vydechnu.

Co by tu mohl dělat? Nemluvili jsme spolu od toho hrozného dne před třemi lety. Snažila jsem se mu všechno vysvětlit, ale nechtěl mě poslouchat. Odvrhl mě jako všichni ostatní.

„Sbal si jen to, bez čeho nemůžeš žít,“ řekne Declan. „Budeme muset cestovat rychle a nalehko, jestli máme mít nějakou šanci na útěk.“

Ztuhla jsem a nechápala. To je to nejvíc, co se mnou od mé potupy namluvil. „O čem to mluvíš?“

„Dělej, Tesso,“ prosí Declan. Přistoupí ke mně, vezme mi tašku z rukou a začne do ní házet mé věci. Nemám komodu, jen koš na prádlo zastrčený v rohu. Slepě bere věci a balí za mě.

„Ale… proč?“ ptám se.

Aniž by se na mě podíval, vysvětluje: „Nechci si vzít Blaire. Nikdy jsem nechtěl. Udělal jsem všechno pro to, abych tu svatbu oddálil. Tři dlouhé, hrozné roky se mi to dařilo. Potřebuju už jen dva týdny a stanu se Alfou. Jakmile budu Alfa, budu se moci rozhodovat sám, třeba o tom, koho chci za svou Lunu.“

Rozumím tomu, co říká, i když je to šok. Aby něco z toho byla pravda, znamená to, že svou poslušnost celé roky jen předstíral a přesvědčoval všechny, že chce Blaire, jen aby mohl všechno změnit, jakmile bude prohlášen Alfou.

Co ale nechápu, je, jak se to týká mě.

Když se Declan ohlédne, musím mít v očích viditelnou nejistotu. Pustí mou tašku a udělá těch pár kroků, které nás dělí, aby se postavil přede mě.

„Chtěl jsem počkat, až budu Alfa,“ pokračuje. Takhle blízko, i v tom šeru, vidím v jeho očích spalující odhodlání. Jeho intenzita a upřímnost mě přikovaly na místo, hledím na něj a poslouchám. „Ale nemůžu čekat, když tě plánují dát pryč. Musíme odejít. Můžeme se vzít cestou, pak už nás nikdo nezastaví.“

„Vzít se? Declane, ty jsi se mnou tři roky ani nepromluvil…“

„Copak jsi mě neposlouchala?“ řekne Declan. „Všechno to byla jen lest. Ty jsi ta, kterou miluju, Tesso. Jediná, kterou jsem kdy miloval. Není čas. Uteč se mnou hned a staň se mou ženou.“

„Tvou ženou?!“ ozve se zaječení od žebříku. V tu chvíli se do mého prostoru vřítí Blaire. „Ty ses zbláznil! Budou vás lovit navěky. Král lykanů se nenechá odmítnout. Bude vás pronásledovat do konce života. Nikdo se mu neprotiví.“

V panice udělám krok dozadu. Jak dlouho nás poslouchala?