Roman na mě upřeně hledí a čeká. Působí očekávajícím dojmem, jako by vyhlížel nějakou reakci.

V zájmu sebezáchovy musím svému králi odpovědět. Ale upřímně řečeno, netuším, jak reagovat na náznak, že spolu máme dítě.

Jaxon, Romanův Beta, vejde do šatny za ním. Jaxon převezme Romanův meč a výměnou mu podá složku. Jaxon složku otevře a skloní zrak, aby přečetl informace na stránkách uvnitř.

„Tessa Sterlingová,“ čte Roman. „Patřící k smečce Blackwood. Dcera Bety Richarda Sterlinga a jeho družky Evelyn. Jedna sestra, mladší. Blaire.“

Jelikož čte o mně, musí to být moje složka. Těžce polknu.

„Není panna,“ prohlásí Roman. Zaklapne složku a zvedne ke mně zrak. „Povězte mi, kde je to dítě, slečno Sterlingová.“

„Jaké dítě?“ vyhrknu.

„Jestli si vážíte svého života, nebudete mi lhát,“ řekne. Jeho hlas se nezměnil, stále stejný klidný baryton, ale jeho oči získaly ještě ostřejší intenzitu. Kdyby pohledy mohly zabíjet, byla bych už desetkrát mrtvá.

„Nechci vás urazit,“ řeknu rychle. „Ale musíte se mýlit. Nikdy jsem nebyla těhotná.“

Roman na mě hledí dlouhou, děsivou chvíli.

Právě když si myslím, že by si mohl vzít meč zpět a použít ho na mě, otočí se k Jaxonovi. „Odveďte ji do jednoho z pokojů. Hodlám ji vyslechnout v soukromí.“

Jaxon okamžitě přikývne.

Roman se otočí a vyjde ven.

Jaxon se narovná a podívá se na mě. „Prvním a jediným pravidlem této domácnosti, slečno Sterlingová, je naprostá poslušnost. Králi se neodporuje, ani se nezpochybňuje. Doporučuji vám o tom přemýšlet, zatímco mě budete následovat do svého pokoje.“

„Ale já –“ začnu.

„Vaše řeči mě nezajímají,“ přeruší mě Jaxon. Otočí se a vyrazí. Rychle se přesunu do jeho stínu a mlčky ho následuji.

Zavede mě do komnaty s točitým schodištěm, které se vine výš a výš. Ztrácím přehled o tom, kolik schodů jsme vyšli a kolik pater minuli. Stěny se svírají kolem schodiště, takže prostor působí stísněně a úzce. Ruku držím na kamenech, aby se mi nezatočila hlava.

V jednu chvíli Jaxon ze schodů sejde a vstoupí do další chodby. Následuji ho křivolakou chodbou. Lemuje ji mnoho dřevěných dveří. Když dorazí k těm, které hledal, odemkne je jakýmsi elektronickým ovladačem velikosti klíčenky.

Když se dveře rozletí, ustoupí stranou.

Jakmile vejdu do místnosti, dveře se za mnou zavřou. Neviditelný zámek cvakne a uvězní mě uvnitř.

Místnost samotná není hrozná. Je mnohem prostornější než můj půdní prostor. Mám tu malý koutek k sezení a šatní skříň, kromě skutečné manželské postele. Je tu také kulatý stůl a dvě židle. Další dveře vedou do malé koupelny se sprchou, toaletou a umyvadlem.

Kdyby tu byla kuchyň, mohla bych v tomto pokoji žít výhradně.

Nejsou tu žádná okna, ale stropní světlo s elektrickou žárovkou poblikává. Aspoň že tady nahoře nemusím spoléhat na olej a plameny jako dole.

Jedinou skutečně znepokojivou věcí na pokoji je samostatný, propracovaný, zavřený a zamčený vchod ve stěně u postele. Nevidím žádný způsob, jak ho otevřít, dokonce ani kliku. Přesto, když se k němu přiblížím a hledám způsob, jak ho otevřít, zaslechnu známý zvuk cvaknutí zámku.

Dveře se otevřou dovnitř a já uskočím dozadu, jen tak tak se vyhnu úderu do obličeje.

Otevřenými dveřmi projde sám Roman, stejně královský, pohledný a hrozivý jako vždy. Couvám a on ke mně rázně kráčí. Dveře se zdánlivě pohnou samy, zasunou se a zamknou se za ním.

Zastavím se, až když se zády opřu o zeď. Nemám kam utéct. Jsem v této místnosti zamčená s ním.

„Tak. Měla jsi čas si to promyslet,“ řekne Roman. „Přestaň předstírat, že si naše setkání nepamatuješ.“

Slyším, jak mi v hlavě zní jeho hlas, vidím jeho intenzivní modré oči a stažené obočí. Kapka potu mu sklouzla z brady na mou tvář.

Pomatuje si, jak byl jeho úd pohřben v mém rozkroku, jak vyrážel... bral si mě... znovu a znovu... Čelo postele bušilo do zdi.

Líce mi náhle zahořely horkem.

Přistoupí blíž a uvězní mě u zdi. Je jen stopu ode mě a upřeně sleduje mou zrudlou tvář.

„Takže si vzpomínáš. Před třemi lety. Na hranicích smeček, kde jsem se účastnil setkání Alf. Šel jsem do baru, kde se na mě pověsila žena nasáklá chtivými feromony a prosila mě, abych ji vzal do postele.“

Těžce polknu, tuhle část si nepamatuji. Ale ten zbytek...

„Jsem si naprosto jistý, že tou ženou jsi byla ty, Tesso Sterlingová.“ Zvedne bradu, aby se na mě díval spatra. „Zkus to popřít.“

„Měli jsme známost na jednu noc,“ přiznám. „Ale nikdy z toho nebylo žádné dítě.“

Romanův horní ret se zkroutí. „Lžeš.“

Bleskovou rychlostí vyrazí rukama vpřed. Popadne mě za zápěstí, vyškubne mi je nad hlavu a jednou rukou je tam drží. Druhou ruku opře o zeď těsně vedle mé hlavy.

„Dej mi mé dítě,“ zavrčí Roman.

„Říkám pravdu!“ vyhrknu a hlas se mi třese, jak mnou projíždí strach.

Roman přiblíží svou tvář k mé. Jak se jeho ret znechuceně ohrnuje víc, jeho špičáky se začínají nepatrně prodlužovat. Je tak zuřivý, že by se mohl proměnit.

„Tu noc jsi věděla, kdo jsem. Schválně jsi mě svedla, protože jsi věděla, že tvá říje vyvolá mou vlastní a přiměje mě nepoužít ochranu. Pak jsi tajně porodila a mé dítě jsi vychovávala sama.“

„Ty si myslíš, že jsem plánovala dostat říji?“

„Existují způsoby, jak ji vyvolat...“

„To bych nikdy neudělala,“ řeknu. „Byla jsem zasnoubená... Tu známost na jednu noc jsem ani neplánovala!“

Nenávidím to. S rukama spoutanýma nad hlavou nemám jak držet svou roztrženou košili zavřenou. Visí mi z těla a odhaluje podprsenku. Roman se naštěstí nedívá. Zdá se, že ho to vůbec nezajímá.

„Neprozradil jsem, kdo jsem,“ pokračuje Roman. „Ale mohla jsi to zjistit sama. Není možné, aby naše společná noc byla čistě náhodná.“

„Byla to náhoda,“ trvám na svém a uvnitř mě se spolu se strachem zvedá i hněv. „Kvůli té noci jsem přišla o všechno! Můj snoubenec zrušil zasnoubení. Moje rodina se ke mně začala chovat, jako bych byla poskvrněná. Kdybych měla dítě, aspoň bych něco získala, ale nemám nic. Nemám nic.“

Roman vzápětí sundá ruku ze zdi vedle mé hlavy. Hrubě mě chytne za bradu a zvedne mi tvář ke své. S opovržením se na mě podívá a řekne: „Ty by ses pořád chtěla vdát za někoho jiného? Odvážila by ses nechat nějakého podřadného samce vychovávat mé dítě?“

„Žádné dítě nikdy nebylo,“ řeknu vzdorovitě i tváří v tvář jeho monstrózní zuřivosti. Nemám toho moc, ale mám pravdu.

Jsem vinná v mnoha věcech, ale v tomhle ne. Nikdy jsem nebyla těhotná, bez ohledu na to, co si myslí.

„Vezměte mě k doktorovi,“ řeknu. „Nechte je, ať mě prohlédnou. To dokáže mou nevinu.“

Romanův ohnivý pohled sklouzne z mé tváře dolů po mém těle, k odhaleným obloukům mých prsou a níže.

Je dost blízko na to, abych zaznamenala náhlé zvýšení teploty jeho těla. S hlubokým zavrčením zvedne oči zpět k mým.

„Mou ženu nebude prohlížet nikdo jiný než já.“

Pustí mé ruce, ale neustoupí ani o píď.

„Svleč se.“