Hledím s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy na muže, se kterým jsem před třemi lety prožila svou říji. Musím se mýlit, ale mé tělo zná pravdu. Tyto silné ruce hladily mou kůži. Tyto plné rty trávily hodiny tím, že mi na prsou sály stopy.

Okamžitě se odvracím. Tisknu se blíž k Nadie a doufám, že se za ni schovám. Je krásná, kyprá a zapamatovatelná. Vedle ní vypadám jako pytel brambor.

„Řekni mi, až bude pryč,“ šeptám.

Nadia se na mě zvědavě podívá. „Už se tímhle směrem nedívá.“

Úlevou vydechnu.

„Ty nechceš být vybrána?“ zeptá se mě Nadia. „Teď, když jsem ho viděla… Je tak pohledný…“

„Je mi jedno, jak je pohledný,“ řeknu. „Raději bych šla domů.“

Nadia chápavě přikývne, i když při pohledu na ni vidím v jejích očích úžas, s nímž sleduje Romana. Kdo by se jí divil? Hrozná situace se stává o něco snesitelnější, když víte, že král není žádný chlípný stařec.

„Jde blíž,“ řekne Nadia v chvatném šeptu. Náhle se narovná. Trochu se prohne v zádech a vystrčí svá už tak bujná prsa.

Vždycky jsem si myslela, že mé křivky jsou dostatečné, ale ve srovnání s Nadiou vypadám jako vyzáblý sloup pouličního osvětlení.

Když se mírně pootočím, zahlédnu krále, jak se k nám blíží. Nebesa, zblízka je ještě pohlednější. Mé vzpomínky na naši společnou noc jsou zamlžené. I když jsem si jistá, že to byl on, pamatuji si jen stíny, ne celou šíři jeho nádherné tváře.

To vysoké, silné tělo si však pamatuji o něco lépe. Pohybující se svaly, silná stehna.

Přitiskl mi ruce k pažím a vytáhl je nad hlavu.

„Nehýbej se,“ zavrčel mi do ucha.

Teď se zachvěju při vzpomínce na temné zabarvení jeho hlasu.

Stejně rychle, jako se ty myšlenky objevily, je zase zaplaším. Nejsem tu kvůli sexu, navzdory předpokladu, že bych mohla být vybrána do králova harému.

Mým jediným cílem je chránit Declana a svou smečku před nebezpečím.

Declan, muž, kterého jsem milovala a kterého už nikdy nebudu držet v náručí.

Hruď mě bolí. Jak blízko jsme byli k tomu, aby nám to vydrželo, a já to nevěděla, dokud už nebylo pozdě. Kéž by se mi svěřil. Tolika bolesti se dalo předejít.

Možná však bylo nejlepší, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Kdybych věděla, že mě Declan miluje déle, bylo by naše loučení ještě těžší.

Možná bych byla příliš sobecká na to, abych udělala to, co jsem udělala. Možná bych s ním i utekla.

Král by nás nakonec možná našel, ale na čas bychom byli šťastní.

Král…

Znovu se na něj podívám a v srdci mi vzplane záblesk nenávisti.

Všechna má smůla, všechny mé problémy začaly tu noc před třemi lety, kdy jsem s tímto mužem sdílela svou říji.

Nemám touhu s ním už nikdy komunikovat.

Přistoupí k nám. Nadia sklopí zrak, je skromná. Zpoza ní kradmo vrhám pohledy a sleduji Romana, jak očima přejíždí po Nadiině kypré postavě.

„Tahle je přijatelná,“ řekne král hlubokým, sexy chraplákem. Moje tělo okamžitě zareaguje a beze mého svolení se zahřeje.

Roman stočí pohled ke mně. Rychle si prohlédne celou mou postavu. Stejně rychle odvrátí zrak. Neřekne ani slovo a pokračuje dál podél řady kategorie B k pódiu.

Strážní přistoupí blíž, aby odvedli Nadiu. „Půjdeš s námi,“ rozkážou jí.

Střelí po mně pohledem. „Doufám, že se ještě uvidíme,“ řekne, než se otočí a následuje je z místnosti ven.

U dveří si všimnu strážného, který Nadiu osahával; scénu sleduje s jasným odporem. Když jeho pohled zavadí o mě, okamžitě se podívám jinam.

Roman vybere ještě několik dívek v řadě B a pak se přesune k řadě A, kde jich vybere ještě několik. Na céčka se ani nepodívá.

U pódia něco řekne svému Betovi Jaxonovi. Pak úplně odejde z místnosti.

Vteřinu poté, co vyjde ven, si snad všichni zhluboka vydechnou. Na okamžik se zdá, že husté napětí opadlo a vystřídala ho úleva.

Už se král rozhodl? Můžeme my ostatní jít domů?

Mohla bych se vrátit k Declanovi, počkat ty dva týdny a stát se Lunou smečky?

V mém nitru se dme vzrušení. Možná se mé štěstí přece jen obrací k lepšímu.

„Ty,“ ozve se hlas za mnou. Otočím se a spatřím strážného, který popadl Nadiu. V ruce má zbraň, jejíž hlaveň míří mým směrem. „Pojď se mnou.“

„Král si mě nevybral,“ řeknu.

Strážný se jen ušklíbne, byl to krutý, ostrý úšklebek, který mu zkřivil tvář. „To z tebe dělá snadnou kořist, hrdinko. Vložila ses do toho a zkazila mi zábavu. Teď si svou zábavu užiju s tebou.“ Ten úšklebek zmizel a odhalil záblesk hněvu pod ním. „Pojď se mnou. Hned.“

Rozhlížím se po podpoře, ale všichni, kdo jsou dost blízko na to, aby ho slyšeli, se mému pohledu vyhýbají.

Stojím v moři lidí, ale nikdy jsem se necítila tak sama.

„Nebudu se prosit dvakrát,“ vyštěkne. Natáhne se, popadne mě za zápěstí a vleče mě s sebou. Táhne mě k vedlejší místnosti, do které jsem neviděla nikoho vcházet ani vycházet. Rozkopne dveře a pak mě hodí dovnitř.

Narazím do hromady krabic. Je to sklad, plný krabic a polic, ale bez lidí.

Zbraň položí na stoh krabic u dveří. I bez ní je mnohem větší a silnější než já.

Zoufale se rozhlížím kolem, ale v této místnosti nevidím žádné jiné dveře ani okna. Jsem v úplné pasti.

„Svlékej se,“ rozkáže.

Zkřížím si ruce na prsou a zavrtím hlavou.

„Vím, že nejsi panna, ty děvko. Svlékej se jako hodná malá couru, než tě donutím padnout na kolena.“ Zašklebí se. „Nebo možná to je to, co chceš. Chceš, abych se ti pořádně vymrdal do ksichtu, couru? Chceš mi ho vykouřit?“

„Jdi do hajzlu!“ vykřiknu.

Jeho úšklebek zmizí. „Neodmlouvej,“ zavrčí a vrhne se ke mně.

Jak se odvracím, popadne mě za rameno. Prsty se mu sevřou, chytí mou košili v pěst a prudce zatáhne, čímž mi utrhne rukáv a velkou část předního dílu košile.

Tlačí se na mě a křičí: „Na kolena!“

„Ne!“ zaječím.

Snažím se ustoupit, ale on mě popadne za obě ruce.

Začne mě táhnout dolů.

Je silnější než já. Nemůžu se z jeho sevření vymanit.

Pak se najednou zastaví. Oči se mu rozšíří. Rty se mu pootevřou a z úst mu vyteče krev.

Když se podívám dolů, vidím čepel meče vyčnívající z jeho hrudního koše.

Meč jím s říznutím projede. Krev vystříkne všude na mě i na mé roztrhané oblečení.

Tělo strážného se pak v bezvládném chumlu sesune k zemi.

Za ním stojí a drží rukojeť zkrvaveného meče král Roman.

Třesu se v šoku a strachu.

Roman na mě upře pohled. „Tři roky jsem tě hledal. Tebe a naše dítě.“

Naše… cože?