Pohled Avy

Husté, dusivé basy vibrovaly podlahou a stoupaly mi po páteři, až mi z toho drkotaly zuby. Vzduch uvnitř Lukova rozlehlého domu pro hosty byl dusivým koktejlem levného piva, potu a ohromujících vlkodlačích feromonů. Tmou prosekávala záblesky neonová stroboskopická světla a osvětlovala svíjející se těla a červené plastové kelímky zvednuté do vzduchu.

„No tak, Avo! Je ti osmnáct, tak si trochu užívej!“ křikla Abigail přes ohlušující řev EDM skladby a prsty mi sevřela zápěstí jako do svěráku.

Když mě vtahovala hlouběji do obývacího pokoje, zavrávorala jsem a volnou rukou si okamžitě upravila nadměrně velké brýle s tlustými obroučkami. Snažila jsem se ještě víc zachumlat do masivního, beztvarého černého kabátu, který jsem měla na sobě. Byl o tři čísla větší – těžkou látku jsem si vybrala záměrně, aby pohltila mé křivky a skryla mou existenci.

„Abigail, prosím, nemůžu tady dýchat,“ žadonila jsem, můj hlas byl proti dunící hudbě sotva slyšitelným písknutím.

„Jen jeden drink! Slíbila jsi to!“ Abigail na mě mrkla. Její přiléhavé fialové šaty se ve světlech třpytily, zatímco mě táhla k provizornímu baru u bazénu.

Nenáviděla jsem večírky. Nenáviděla jsem tu pozornost, hluk a neustálé pudové poměřování sil, ke kterému docházelo vždy, když se vlci shromáždili ve smečkách. Celé roky jsem zdokonalovala umění neviditelnosti. Plandavé oblečení, směšné brýle, shrbený postoj – to byla moje zbroj. Držela šikanátory v šachu, a co bylo důležitější, bránila arogantním, dominantním Alfám, aby se na mě podívali dvakrát.

Když jsme se blížily k bazénu, propukl výbuch smíchu. Trhla jsem sebou a oči mi instinktivně střelily ke zdroji toho hluku.

Byl tam. Ian Dawson.

Seděl na kraji kožené pohovky, ležérně zakloněný s červeným kelímkem v ruce. Měl na sobě černé tričko bez rukávů, které dávalo plně vyniknout složitému tmavému tetování, jež se mu plazilo po předloktích. Piercing v obočí zachytil tlumené světlo a dodal jeho nemilosrdně pohledné tváři drsný nádech. Vyzařovalo z něj syrové, nespoutané nebezpečí, které ovládalo místnost, aniž by musel promluvit jediné slovo.

Byl to budoucí hlavní Alfa smečky Mystic Shadow. Naprostý „bad boy“. Lamač srdcí, který holky střídal jako ponožky a nechával za sebou spoušť v podobě zničených pověstí.

Náhle se z bazénu vynořila dívka v šokujících mini bílých bikinách, ze které stékala voda. Namířila si to přímo k Ianovi, se svůdným smíchem se mu rozkročmo posadila na klín a něco mu pošeptala do ucha.

Ucítila jsem v hrudi iracionální, ostrou bolest. Odtrhla jsem pohled a žaludek se mi stáhl do nepříjemných uzlů. *Proč mě to vůbec zajímá?* vynadala jsem si v duchu. *Je to monstrum. Ani neví, že existuju.*

„Musím si odskočit,“ vyhrkla jsem náhle a vytrhla svou ruku z Abigailina sevření.

„Je to nahoře, první dveře vpravo!“ zakřičela Abigail zpátky, už rozptýlená skupinkou blížících se kluků.

Nečekala jsem. Otočila jsem se a prakticky utíkala pryč od pulzujícího davu, zoufale toužící po tichu. Z horka v místnosti se mi točila hlava. Procpala jsem se kolem páru, který se líbal u schodiště, a slepě se vydala úzkou chodbou v přízemí v naději, že najdu koupelnu pro hosty stranou od toho chaosu.

Na konci chodby jsem našla těžké dubové dveře, strčila do nich a vklouzla dovnitř.

Okamžitě mě obklopilo ticho. Nebyla to koupelna. Byla to dlouhá, neosvětlená skladovací chodba, zcela odříznutá od hlavního večírku. Panovala tu naprostá černočerná tma, kterou narušoval jen proužek měsíčního svitu pronikající vysoko položeným zamřížovaným oknem na vzdáleném konci.

Opřela jsem se zády o chladné, masivní dřevo dveří a vydechla roztřesený dech. Srdce mi bušilo do žeber. Těžký černý kabát mi na kůži připadal jako pec. Třesoucími se prsty jsem si sundala zamlžené brýle a hodila je do hluboké kapsy. Rozepnula jsem si kabát u krku a nechala ho sklouznout z ramen, aby chladný vzduch mohl zasáhnout můj krkem zbrocený potem.

Když jsem zavřela oči, abych uklidnila svůj dech, moje přirozená vůně – jemná, opojná směs jasmínu omytého deštěm a planého medu – volně unikla do zatuchlého vzduchu chodby.

Náhle ticho roztříštil zvuk.

*Křup.* Prudce jsem otevřela oči. Vzduch kolem mě se změnil, během zlomku vteřiny se ochladilo o deset stupňů. Úzký prostor zaplavila těžká, dusivá váha drtivé aury Alfy, která mi tlačila na plíce.

Ve tmě se ozvalo nízké, hrdelní zavrčení. Nebyl to lidský zvuk. Bylo to zvířecí, teritoriální zavrčení vlka dohnaného na samotnou hranici sebeovládání.

Zatajil se mi dech. Moje vnitřní vlčice, která byla roky potlačená a vyděšená, se náhle s trhnutím probudila a zběsile škrábala uvnitř mé hrudi.

Těžké, rozvážné kroky se ozývaly na betonové podlaze a blížily se. Do nosu mě udeřila pronikavá vůně tmavého cedrového dřeva, máty a ryzího nebezpečí. Byla to závislost maskovaná jako varování.

„K-kdo je tam?“ zašeptala jsem a hlas se mi zlomil.

Ze stínů se vynořila masivní silueta a zastínila slabý měsíční svit. Těžce oddechoval, hruď se mu zvedala, jako by běžel.

„Sakra...“ zaklel do tmy hluboký, neskutečně chraplavý hlas. „Co je to za vůni?“

Krev mi ztuhla v žilách. Ten hlas jsem okamžitě poznala. *Ian.* Než můj mozek stihl vyslat nohám signál k útěku, vyrazil kupředu.

Velká, mozolnatá ruka práskla do dveří těsně vedle mé hlavy a uvěznila mě. Teplo sálající z jeho velkého těla bylo spalující. Naklonil se, tvář měl tak blízko, že se nosem otřel o můj odhalený krk.

Vyděšeně jsem zalapala po dechu a přitiskla se celou vahou ke dveřím.

„Ani se nehni,“ přikázal Ian, jeho hlas byl temný a hypnotický. Zhluboka se nadechl a zabořil tvář do ohybu mého krku. Jeho masivním tělem projelo zachvění. „Voníš... opojně. Hraješ se mnou nějakou hru?“

Byla jsem paralyzovaná. Moje mysl na mě křičela, ať ho odstrčím, ať křičím o pomoc, ale tělo mě úplně zradilo. Kolena se mi podlomila, když elektrické tření jeho kůže o mou vyslalo nepředstavitelné šokové vlny do mého krevního oběhu.

„Já... pusť mě,“ dokázala jsem zakňučet a zvedla ruce, abych ho odtlačila od jeho tvrdé hrudi.

Ian mi bez námahy jednou rukou zachytil obě zápěstí a přitiskl mi je za záda. „Hraješ si na nedobytnou. To se mi líbí.“

Bez dalšího varování se zmocnil mých rtů.

Nebyl to jemný polibek. Byla to trestající, zoufalá srážka dominance a syrového hladu. Ve tmě se mi strachem rozšířily oči. Byl to můj první polibek, ukradený tím nejnebezpečnějším predátorem ve smečce.

Sál mi spodní ret, volnou rukou se mi zappletl do vlasů a zaklonil mi hlavu, aby polibek prohloubil. Když jsem šokem vydechla, jeho jazyk vnikl do mých úst a ochutnával mě s bezohledným, pohlcujícím žárem.

V žaludku mi vybuchlo bizarní, trýznivé potěšení. Moje vlčice vyla a poddávala se jeho dominanci. Na děsivou vteřinu jsem přestala bojovat. Mé prsty, uvězněné za zády, se sevřely v pěsti, jak jsem tála proti jeho tělu a utápěla se v chuti máty a alkoholu.

Ian mi do úst zasténal, byl to divoký zvuk naprostého uspokojení. Přerušil polibek jen natolik, aby svými spalujícími rty přejel po linii mé čelisti, zatímco se jeho zuby otřely o tepnu na mém krku.

„IANE? Kámo, kde seš?!“

Ronaldův hlas náhle pronikl tenkými stěnami z hlavní chodby. Klika dveří za mnou zarachotila.

Náhlé vyrušení zlomilo kouzlo. Realita na mě dopadla jako kbelík ledové vody. *Co to dělám? Myslí si, že jsem jedna z těch lehkých holek!*

Žilami mi projel adrenalin. Se zbytkem sil jsem prudce vykopla kolenem vzhůru a zasáhla ho do stehna. Ian překvapením vyhekl a jeho sevření na zlomek vteřiny polevilo.

Neváhala jsem. Vytrhla jsem se mu, zatímco ten těžký, nadměrně velký černý kabát mu zůstal v rukou. Jen v prostém tričku a džínách jsem vyrazila k zadnímu východu z chodby, celou vahou se opřela do požárních dveří a vyrazila ven do mrazivého nočního vzduchu.

Běžela jsem přes trávník, lapala po dechu, rty opuchlé a brnící, v očích mě pálily slzy ponížení a zmatku.

Zpátky v černočerné chodbě stál Ian bez hnutí, hruď se mu prudce zvedala. Nepronásledoval mě.

Pomalým pohybem si přiložil ten těžký černý kabát k obličeji. Zabořil nos do límce a vdechoval přetrvávající vůni jasmínu omytého deštěm, která už teď doháněla jeho vlka k naprostému šílenství.

Ve tmě mu oči vzplály děsivou, zářící karmínovou barvou.

„Já tě najdu,“ zašeptal do prázdných stínů a jeho špičáky se prodloužily, zatímco se mu na rtech objevil dravý úšklebek. „A až tě najdu, budeš moje.“