Pohled Avy

Hleděla jsem na svůj odraz v koupelnovém zrcadle a prsty se mi třásly, když přejížděly po nateklé křivce mého spodního rtu.

Bylo to už několik hodin, co jsem utekla z Lukova večírku, ale krev mi v uších stále hučela. Pokaždé, když jsem zavřela oči, byla jsem zpátky v té černočerné chodbě. Cítila jsem spalující žár jeho hrudi proti své, cítila tu opojnou směs tmavého cedrového dřeva a máty a vnímala ten bezohledný, dominantní tlak jeho rtů.

Ian Dawson. Budoucí hlavní Alfa. Nejnebezpečnější, nejarogantnější a nejnemilosrdnější kluk v celé smečce Mystic Shadow.

*Políbil mě.* Tělem mi projela svalová křeč, ale nebylo to jen strachem. Moje vnitřní vlčice, která bývala obvykle tichá a poddajná, v mé mysli neklidně přecházela a tiše kňučela, jako by jí ten děsivý predátor, který nás přitiskl ke dveřím, chyběl.

„Přestaň,“ zašeptala jsem ostře svému odrazu a křečovitě sevřela okraje umyvadla. „Nevěděl, že jsi to ty. Byla tma. Pravděpodobně si myslel, že jsi jedna z těch jeho zoufalých fanynek.“

Podařilo se mi utéct, ale nechala jsem tam svůj obří černý kabát. Při té myšlence se mi sevřel žaludek. Na tom kabátě byla moje vůně. Čich byl pro vlka tou největší zbraní a Ian byl Alfa. Pokud zachytí byť jen nepatrnou stopu mé přirozené vůně – jasmínu omytého deštěm a planého medu – jsem mrtvá. Vystopuje mě a tichý, neviditelný život, který jsme s matkou v této smečce vybudovaly, bude v troskách.

Musela jsem se schovat. Lépe než kdy dřív.

Zběsile jsem prohrabala šatník. Ignorovala jsem všechno, co jen vzdáleně kopírovalo postavu, a popadla svůj nejplandavější šedý svetr a pár vybledlých, volných džínů. Tmavé vlasy jsem si stáhla do pevného, upjatého drdolu v týle, aby mi ani jediný pramínek nerámoval obličej. Pak přišly na řadu ty tlusté, nadměrně velké brýle. Vysunula jsem si je vysoko na nos, aby těžké obroučky úplně zakryly mé oči.

Ale to nestačilo. Ta vůně. Musela jsem ji zamaskovat.

Vběhla jsem do matčiny ložnice a prohrabala se jejím toaletním stolkem, dokud jsem ho nenašla – levný, nesnesitelně pronikavý flakon syntetického růžového parfému, který dostala jako vtipný dárek před lety. Zavřela jsem oči a nastříkala si ho přímo na krk a zápěstí. Zápach byl okamžitě hnusný – ostrý, umělý květinový puch, ze kterého mi slzely oči a pálilo mě v krku.

*Dokonalé,* pomyslela jsem si ponuře a zakašlala. *K tomuhle se žádný Alfa nepřiblíží ani na tři metry.*

V době, kdy jsem dorazila na univerzitu Mystic Shadow, vzduch prakticky vibroval nervózní energií. Jakmile jsem vystoupila z autobusu, přihnala se ke mně Abigail a popadla mě za paži.

„Avo! Kam jsi včera v noci zmizela?“ dožadovala se odpovědi s očima navrch hlavy. „Jednu chvíli jdeš na záchod a v další jsi pryč!“

„Já... nebylo mi dobře,“ zakoktala jsem se a vyhýbala se jejímu pohledu. „Rozbolela mě hrozně hlava, tak jsem prostě šla domů. Psala jsem ti, ne?“

Abigail jen mávla rukou. „Na to zapomeň. Slyšela jsi ty novinky? Celý kampus je dneska ráno na nohou.“

Srdce se mi bolestivě sevřelo. „Jaké novinky?“

„Ian Dawson,“ zašeptala a naklonila se blíž, nos se jí mírně nakrčil, jak ji zasáhl ten levný růžový parfém. „Je úplně nepříčetný a obrací školu vzhůru nohama. Jeho kámoši říkají, že hledá nějakou tajemnou holku z včerejšího večírku. Prý je vzteky bez sebe. Někdo říká, že mu něco ukradla, jiní, že prostě zešílel. Čmuchá tu jako divoká bestie.“

Země se mi pod nohama jakoby naklonila. Nemohla jsem dýchat. *Hledá mě.* „Já... musím si jít pro učebnice,“ zamumlala jsem, vytrhla se Abigail a rychlým krokem zamířila k hlavní budově, než se stačila na cokoli dalšího zeptat.

Dívala jsem se do země, upřeně na okopané špičky svých tenisek. *Jen se dostat k šatní skříňce, popadnout učebnici statistiky a zmizet v knihovně,* opakovala jsem si v duchu jako mantru.

Došla jsem ke své skříňce v přeplněné chodbě křídla B. Rychle jsem začala točit kombinací zámku, ruce se mi tak třásly, že jsem to dvakrát zkazila. Konečně kovová dvířka odskočila.

Náhle ohlušující vřava na chodbě utichla.

Nebylo to jen ztišení; bylo to náhlé, dusivé ticho, jako by byl z místnosti násilím vysát všechen kyslík. Chloupky na zátylku se mi zježily. Teplota prudce klesla.

Ta samá tísnivá, drtivá aura Alfy jako včera v noci mě zasáhla jako fyzická rána.

Ztuhla jsem s rukou napůl ve skříňce. Neodvážila jsem se otočit. Slyšela jsem těžké, predátorské dunění jeho bot o linoleum.

*Bum. Bum. Bum.* Kráčel středem chodby. Studenti se před ním rozestupovali jako Rudé moře, tiskli se ke stěnám a v naprosté podřízenosti odvraceli zrak.

Za svými tlustými brýlemi jsem křečovitě zavřela oči a prosila Měsíční bohyni, aby mě učinila neviditelnou. *Projdi kolem mě. Prosím, jen projdi kolem.*

Ale kroky se zpomalily. A pak ustaly. Přímo za mnou.

Dech se mi zadrhl v hrdle. Cítila jsem intenzivní žár sálající z jeho masivního těla. Byl tak blízko, že kdybych se jen o centimetr zaklonila, narazila bych rameny do jeho hrudi.

Slyšela jsem, jak se pomalu a hluboce nadechl nosem. Hledal tu vůni z kabátu.

Uběhla vteřina trýznivého ticha. Pak jsem zaslechla drsný, znechucený odfrknutí.

„Sakra,“ zamumlal Ian a v hlase mu zněl naprostý odpor.

Otevřela jsem oči, hlavu držela bez pohnutí a sledovala jeho odraz v malém zrcátku přilepeném na vnitřní straně dvířek skříňky. Zlostně zíral na můj zátylek, jeho tmavé, tajemné oči byly zúžené v čistém podráždění. Promnul si kořen nosu a ustoupil, jako by ho už jen moje přítomnost urážela.

„Co je to sakra za odpornej smrad?“ vyštěkl, jeho hlas byl hlasitý a krutý a ozýval se v mrtvolně tiché chodbě. „Snažíš se tím levným odpadem otrávit celou chodbu?“

Kousla jsem se do spodního rtu tak silně, až jsem ucítila kovovou chuť krve. Hlavu jsem držela dole, ramena svěšená a hrála jsem tu dokonalou, ubohou šprtku. Nevydala jsem ani hláska. Nebránila jsem se. Jen jsem chtěla, aby odešel.

Když viděl mou tichou, roztřesenou podřízenost, ušklíbl se. Z jeho tváře čišel totální hnus.

„Dívej se, kde stojíš, šprtko. Je na tebe odpornej pohled a ještě k tomu mě z tebe kurva bolí hlava.“

Když se kolem mě hnal pryč, záměrně do mě vrazil svým širokým ramenem, až jsem zavrávorala proti kovovým skříňkám. Zaslechla jsem tlumené uchechtávání holek stojících poblíž, kruté šepoty členů smečky, kteří se vždycky rádi dívali, jak se po slabých šlape.

Ale jejich posměch mi byl ukradený. Zaplavila mě vlna úlevy. *Nepoznal mě. Ten parfém zafungoval. Jsem v bezpečí.*

Zhluboka a roztřeseně jsem vydechla a nechala své ztuhlé svaly uvolnit. V tu chvíli skupina sportovců rozrazila těžké kovové dveře na konci chodby.

Chodbou se prohnal náhlý, prudký závan ranního větru. Prosvištěl kolem mě, uvolnil jediný neposedný pramen tmavých vlasů z mého upjatého drdolu a odnesl vzduch přímo dál chodbou.

Tři metry ode mě se Ianovy těžké kroky prudce zastavily.

Úšklebek z jeho tváře zmizel. Jeho široká ramena ztuhla a celé tělo mu děsivě zkamenělo.

V odrazu zrcátka ve skříňce jsem viděla, jak prudce otočil hlavu mým směrem. Jeho tmavé oči byly úplně pryč, nahradila je oslepující, zářící, krvavě rudá karmínová barva.

A pak, jak to zavibrovalo skrze dvířka skříněk, rozdrnčelo skla v oknech a otřáslo mnou až do morku kostí, vydralo se mu z hrdla nízké, monstrózní, zemi drásající zavrčení.

Patřilo jeho vlkovi.