Pohled Avy

Nečekala jsem na to, co Ian udělá dál. Ve chvíli, kdy se chodbou rozlehlo to děsivé zavrčení, ze kterého tuhla krev v žilách, ovládl můj mozek pud sebezáchovy. Práskla jsem dvířky skříňky, přitiskla si těžkou učebnici statistiky k hrudi jako štít a vystřelila pryč.

Nezastavila jsem se, dokud jsem neproběhla těžkými dvoukřídlými dveřmi v zadní části vědeckého křídla. Plíce mě pálily, jak jsem vyběhla na svěží vzduch u venkovních basketbalových hřišť.

Nohy mi vypověděly službu. Zhroutila jsem se na nejbližší studenou hliníkovou lavičku, upustila knihu a zabořila tvář do roztřesených dlaní.

*On to ví. Ucítil mě.*

Moje vnitřní vlčice v trýznivých kruzích přecházela, kňučela a škrábala na stěny mé mysli. Byla zmatená, přitahovaná k té ryzí síle Alfy, který si právě nárokoval vzduch kolem nás, ale já jsem ji nemilosrdně zatlačila zpět.

*Ne,* řekla jsem jí. *Nenávidí nás. Viděla jsi jeho výraz.*

„Hej. Ava, že jo?“

Trhla jsem sebou tak silně, že jsem málem sletěla z lavičky. Moje obří brýle mi sklouzly na špičku nosu, jak jsem prudce zvedla hlavu.

Pár stop ode mě stál s taškou přes rameno Luke Katrz. Byl vysoký, měl rozcuchané blonďaté vlasy a vřelý, pohodový úsměv, který mu hrál i v očích. Luke byl ve třeťáku, patřil k nejlepším studentům a co bylo důležitější, byl kapitánem basketbalového týmu *Red Flamor*.

„Já... jo. Ahoj, Luku,“ vypravila jsem ze sebe, rychle si posunula brýle zpátky a pevně se objala pažemi kolem pasu.

Mírně se zamračil a pohledem sklouzl k té těžké učebnici, kterou jsem prakticky mrštila na beton. Udělal krok vpřed, zvedl ji, oprášil obálku a podal mi ji zpět.

„Vypadáš, jako bys právě viděla ducha,“ řekl Luke, jeho hlas byl na kluka stavěného jako tank překvapivě jemný. „Nebo toulavého vlka. Je všechno v pořádku?“

„Jsem v pohodě,“ zalhala jsem a vzala si knihu. Naše prsty se krátce otřely a on se usmál. Byl to hezký úsměv. Bezpečný. „Jen... jdu pozdě do studovny.“

„No, jestli jdeš do knihovny, můžu tě doprovodit. Vlastně jsem se chtěl stejně na něco zeptat k tomu včerejšímu pracovnímu listu z pravděpodobnosti.“

Než jsem stačila odpovědět, atmosféru kolem nás zasáhl dusivý, těžký tlak. Bylo to, jako když těsně před masivní bouřkou prudce klesne tlak vzduchu. Chloupky na rukou se mi zježily.

Moje vlčice úplně znehybněla.

Otočila jsem hlavu k drátěnému plotu, který obklopoval hlavní hřiště.

Na asfalt přicházela skupina kluků z *Black Diamonds* – Ianova týmu. A v jejich čele kráčel Ian.

Zastavil se jako přikovaný. Jeho temné, zuřivé oči byly upřeny přímo na Luka. A pak se ten vražedný pohled pomalu přesunul na mě.

Ten úšklebek, který měl předtím na chodbě, byl pryč. Čelist měl tak zaťatou, že mu pod kůží viditelně cukaly svaly. Zíral na tu malou mezeru mezi mnou a Lukem, jako by chtěl ten beton pohledem zapálit.

*Proč se na nás tak dívá?* pomyslela jsem si a tep se mi zrychlil. Předtím uvnitř dal jasně najevo, že ho moje existence zhnusuje. Ale to, jak se díval teď, nevypadalo jako hnus. Vypadalo to jako čistá, teritoriální zuřivost.

„Ignoruj ho,“ zamumlal Luke pod vousy a mírně se pohnul tak, aby stál částečně přede mnou a blokoval Ianův přímý výhled. „Jenom hledá důvod, proč být dneska nasranej.“

Lukovo ochranitelské gesto bylo nenápadné, ale pro Alfu jako Ian to bylo otevřené vyhlášení války.

Z Ianovy hrudi se ozvalo nízké, výhružné dunění, které se neslo celým prostorem. Jeho přátelé za ním okamžitě utichli, vycítili náhlou změnu nálady svého vůdce.

Bez jediného slova Ian vytrhl basketbalový míč z rukou kluka, který stál vedle něj. Nedribloval. Dokonce se ani nepodíval na koš. Napřáhl se a mrštil tím těžkým koženým míčem přímo na nás silou dělové koule.

„Pozor!“ vykřikl Luke.

Míč narazil do kovové lavičky přesně centimetr od místa, kde jsem měla položenou ruku. S ohlušujícím *TŘESKEM* dopadl na hliník a pak se prudce odrazil do hlíny. Ta obrovská síla vyslala bolestivou rázovou vlnu do mé paže. Vyhekl jsem a učebnice mi znovu vypadla z rukou.

Z Ianovy party se ozval krutý sborový smích.

„Ups,“ protáhl Ian, jeho hluboký hlas se nesl přes asfalt. Vůbec to neznělo omluvně. Protáhl si ramena a v koutku úst se mu objevil temný, zlomyslný úšklebek. „Ujelo mi to. Hoď mi ho zpátky, šprtko.“

Ruce se mi třásly. Tentokrát ne strachem, ale něčím úplně jiným.

V žaludku se mi vznítilo něco horkého a neznámého. Spálilo to veškerou paniku. Spálilo to ty roky, kdy jsem chodila se sklopenou hlavou, schovávala se za plandavé oblečení a nechávala arogantní šikanátory, aby po mně šlapali jen proto, abych přežila.

Ukradl mi první polibek. Děsil mě ve tmě. Ponížil mě na chodbě. A teď mě používal jako cvičný terč, jen aby si pohladil své obrovské, křehké ego.

„Avo, nedělej to,“ varoval mě Luke a natáhl se, aby mě chytil za paži. „Já ho vezmu.“

„Ne,“ řekla jsem. Hlas se mi netřásl.

Stoupla jsem si. Došla jsem do hlíny a zvedla basketbalový míč. Hrubá kůže mě ukotvila v realitě. Otočila jsem se čelem k plotu.

Ian tam stál s rukama zkříženýma na hrudi a čekal, že se přikrčím. Čekal, že mu poslušně odkutálím míč zpátky jako hodná, ubohá malá omega, aby se on a jeho kámoši mohli zasmát mému neohrabanému hodu.

Neodkutálela jsem ho.

Rozkročila jsem se, upřela oči do jeho arogantní tváře a hodila míč zpátky se vší silou vlkodlaka, kterou jsem v sobě měla.

Míč letěl v přímé, dravé linii a s hlasitým, uspokojivým *plesknutím* zasáhl Iana přímo doprostřed hrudi.

Ten náraz ho skutečně donutil udělat půlkrok dozadu.

Smích jeho přátel okamžitě ustal. Nad celým venkovním hřištěm zavládlo hrobové, děsivé ticho. Zdálo se, že i vítr zatajil dech. Nikdo nedýchal. Nikdo se ani nehnul.

Ian pomalu spustil ruce. Míč dopadl na asfalt a zapomenutě se odkutálel pryč.

„Myslela jsem, že máš být kapitán týmu,“ zakřičela jsem, můj hlas zněl v tom tichu naprosto jasně, zbavený koktání, za které jsem se obvykle schovávala. „Ale zdá se, že jsi zapomněl, že tohle je basketbalové hřiště, Iane Dawsone. Ne pískoviště, kde si můžeš vybíjet vztek jako rozmazlené batole.“

Luke za mnou prudce nasál vzduch. Několik kluků z *Black Diamonds* udělalo od Iana fyzický krok stranou.

Na děsivou vteřinu se Ian nepohnul. Měl skloněnou hlavu, tmavé vlasy mu stínily oči.

Pak velmi pomalu zvedl bradu.

Úšklebek byl úplně pryč. Posměch se vypařil. Pohled v jeho očích byl tak divoký, tak predátorský, že mé srdce zapomnělo bít.

Nekřičel. Nenadával.

Jen se ke mně vydal.